Mezinárodní okruhy byly kapitolou samy pro sebe. Ony nepružné telekomy se totiž navíc musely mezi sebou dohodnout na propojení, přičemž jejich stávající mechanismy nebyly na tento stav připraveny (přece jen je telefonní byznys něco jiného než byznys datový). Velké panevropské sítě, jako byla síť EBONE, tento problém řešily pronájmem optických vláken od infrastrukturních společností (například železnic) a nasazením vlastních krabic. V poslední době jsme svědky toho, že operátoři (už nemonopolní) pokládají vlastní optické kabely (viz EuroRingy společnost KPNQwest nebo Viking Network od Telia IC).
Po ČR jsme také svědky rozvoje páteřních infrastruktur. Kromě datové sítě Telecomu tu máme ještě sítě Aliatelu a Českých Radikomunikací, velké množství společností spoléhá na optiku podél produktovodů, a také na nás začíná cenit zuby Tiscali (ústy ČD Telekomunikace). Tudíž se dá očekávat, že postavit páteřní síť bude pouze otázka peněz (navíc relativně nevelkého množství).
Co nám tedy bude bránit v nabídce služeb broadband Internetu? Odpovědí je: cena za přístupovou síť. Přístupová vedení k většině zákazníků vlastní potomci monopolních telekomů a proces LLU (local loop unbundling), který by měl otevřít tuto cestu ostatním operátorům, je bolestný pro každou zemi v Evropě. Nedá se bohužel říci, že by tuto problematiku někde vyřešili k obecné spokojenosti.
Alternativou jsou rozvody kabelové televize, které ovšem pokrývají pouze omezenou část populace a jejich rozšiřování je pro provozovatele nerentabilní. Navíc jsou ve velké části Evropy postaveny také na měděných vedeních.
Další variantou jsou bezdrátová řešení. Jenže… Pokud pomineme jujkání současných GSM operátorů nad fantastickým GPRS (dnešní rychlosti kolem 40 Kb/s), případně nad EDGE (plánované rychlosti kolem 384 Kb/s) a šílené sumy zaplacené za licence na UMTS (rychlosti kolem 2Mb/s) – přičemž všechny tyto rychlosti jsou optimistické jak co do pokrytí, tak co do zatížení – máme tu jen WLAN (známy také jako WiFi) standard, aktuálně 802.11b, který sice disponuje zajímavou kapacitou 11 Mb/s, nicméně tato kapacita je sdílená.
Vrátíme-li se ke Keesu Neggersovi, jeho nosnou myšlenkou je popření teze, že cokoliv rychlejší než ISDN2 (128 Kb/s) je broadband. Broadband pro osobní použití podle něj začíná na 2 Mb/s, samozřejmě dedikovaných, přičemž připojení domácnosti by mělo začínat na 10 Mb/s (počítejme nejméně tři členy domácnosti plus lednice a další spotřebiče). V této souvislosti jsou připravovaný xDSL projekt Českého Telecomu a síť Mistrál UPC sítěmi včerejška. Je jasné, že do domácnosti může takovou konektivitu přivést pouze optické vlákno. Problém je v tom, že toto vlákno je třeba někde vzít, někam ho zakopat a osadit ho patřičnými síťovými prvky.
Takové projekty už ve světě běží, nicméně je třeba poukázat na fakt, že kromě infrastrukturních operátorů (nejen telco, ale i vodárny, plynárny či energetiky) se na investicích podílejí také státní správa a samosprávy. Iniciátorem takového projektu je skoro vždy vláda nebo samospráva, zapojení operátora je většinou v oblasti sdružování investic. V ceně za optickou infrastrukturu totiž tvoří většinu vynaložených prostředků cena za výkopové práce. No a pokud vykopete „dlouhou díru“ do země, můžete do ní vedle sebe položit trubky skoro na cokoliv. Nakonec je samozřejmě otázka, nakolik by se měli na investici podílet zákazníci. Pro spoustu lidí (a zvláště pro skupinu tzv. „early adopters“) totiž nepředstavuje myšlenka osobní zainteresovanosti problém, nakonec stejně to budou právě klienti, kdo tuto investici zaplatí ve službách.
Teď je ovšem otázka, zda naše politická reprezentace po volbách bude upřednostňovat tunokilometry, házení klacků pod nohy integračním snahám do EU nebo něco úplně jiného.