Nevím, jak vám, ale mně se ještě nepodařilo problém uvedený v upoutávce rozumně vyřešit. Skutečně se stává, že potenciálně úspěšný český exportér svou nabídku na Internet ani neuvede, protože nemá šanci provádět platební transakce se zahraničními partnery na běžné úrovni – tedy většinou platební kartou.
Do zahraničí neprodáte
Jaké máte možnosti při platebním styku se zahraničím? Inu, můžete požadovat od klienta úhradu bankovním převodem. Rychlost doručení peněz závisí na mnoha faktorech. Neustále slýchám, jak peníze putovaly mezi bankami týdny, ale z vlastní zkušenosti vím, že jde spíš jen o dny. Problém je v něčem jiném: máte chtít úhradu zboží předem, nebo až po dodání? A když budete chtít úhradu předem, expedujete zboží dříve, než skutečně dorazí peníze na váš účet?
Platba bankovním převodem je docela běžná, ale potřebuje důvěru. Pokud vyžadujete platbu předem, pak důvěru klienta v to, že dostane zboží v požadovaném množství, kvalitě a lhůtě. Letos jsem předem platil převodem zálohu za ubytování v rakouském privátu, a řeknu vám, kdyby nešlo o pár eur, asi bych to nebral tak klidně. Jak se asi cítí zákazník, má-li platit na „východ“? Pokud se obchodník a zákazník mezi sebou neznají a nechovají k sobě velkou důvěru, z obchodu sejde.
Další možností je platba šekem. To je v podstatě stejný problém jako u bankovního převodu, s tím rozdílem, že šeky bývají levnější než mezinárodní převody (tu a tam se stane, že mezistátní bankovní převod vyjde na stejné peníze jako samo zboží). U šeku ovšem vstupuje do hry ještě způsob doručení. Může se ztratit cestou, nebo bude zákazník líný a pošle šek se zpožděním (nebo vůbec). Krom toho je poněkud náročné šek vystavit (ten mezinárodní) a také třeba proplatit (pokud si neplatíte turistickými – ovšem i tam jsou jisté zádrhele).
Nejběžnějším způsobem platby za zboží v internetových obchodech (teď opravdu nemluvím o české praxi) je úhrada platební kartou. To je, přátelé, velmi pohodlný způsob placení. Zákazník objedná a banka mu alokuje na účtu finanční obnos. Po doručení zboží (nebo prostě po pár či čtrnácti dnech) banka alokovanou částku převede na účet obchodníka. Zákazník má dost času platbu stornovat, případně ji může reklamovat a banky se mezi sebou domluví. Ano, i tady ve velké míře nese náklady při reklamacích obchodník (co když zákazník reklamuje, přestože zboží konzumoval), ale přes všechno jde o komfortní placení pro obě strany.
Placení kartou ovšem vyžaduje splnění dvou podmínek: zákazník musí mít platební kartu, u níž jeho banka akceptuje internetové platby. To je ve většině případů snadno splnitelné, pokud si klient pořídí embosovanou nebo virtuální kartu. Druhou podmínkou je, aby banka na straně obchodníka platby prováděné po Internetu inkasovala. A tady je kamen úrazu.
České banky – opravte mě, pokud se mýlím – přes Internet platby neinkasují. Komerční banka dočasně pozastavila uzavírání smluv (MUZO), CitiBank k 31. červenci ukončila provoz systému (CitiConnect). Komerční banka a CitiBank byly jediné české banky, které zvládaly online zpracovávat transakce s platebními kartami. Zbývá tedy možnost MOTO (Mail Order/Telephone Order), ovšem neznám českou banku, která by takové platby přijímala bez drobné komplikace, které se říká potvrzující fax. Pokud prodáváte korporátním klientům, budiž. Ale prodej domácnostem je tímto způsobem vyloučen.
A tak mají obchodníci z České republiky dvě možnosti: využít zprostředkovatele, anebo založit bankovní účet v zahraničí. Se zprostředkovateli je ta potíž, že ti ze Severní Ameriky a západní Evropy jsou vystaveni silnému dohledu v důsledku „boje proti terorismu“ a v mnoha případech zakázky z České republiky odmítají. Zahraniční banky jsou na tom často podobně, pokud nemáte sídlo na území dotyčného státu. Přesto můžete zkusit zadat do vyhledavače heslo card processing nebo zkuste štěstí ve slovenské Tatrabance.
Jsou tu samozřejmě ještě další možnosti platby za zboží, jako bartery, mnohostranné zápočty (aneb akce kulový blesk), zaslání hotovosti, složení zálohy… Ale myslím, že tomu už se nedá říkat běžné platební instrumenty.
Český obchod drží dobírka České pošty
To jsme plakali nad mezinárodním obchodem, ale prodat zboží v České republice, to také není žádný med. Instrumenty, jež jsem zmiňoval výše, už necháme být. Takže, co tu máme: platba v bankovní aplikaci, m-platba nebo dobírka.
Téměř každá banka si pořídila nějakou svou aplikaci. Buď bankovní rozhraní na webu, wapu nebo GSM banking. Potíž je v tom, že ačkoli banky už trochu prořídly, stále je ještě mnoho ústavů, ve kterých by si obchodník musel pořídit účet a jejichž platební rozhraní by musel implementovat, kdyby chtěl snadno obsluhovat jejich klientelu. A ještě je háček v tom, že zákazníci by museli disponovat internetovým bankovnictvím nebo platební kartou (záleží na tom jak u které banky). Z hlediska zákazníka je to řešení příjemné, ale z hlediska obchodníka k uzoufání.
V době, kdy se hodně diskutovalo o internetových mikroplatbách (než je zarazil nový zákon a zákrok ČNB), přicházela často na přetřes myšlenka placení mobilního. Zákazník zaplatí prostřednictvím mobilu, obchodník je obratem vyrozuměn a zboží distribuováno, přičemž peníze jsou odečteny z telefonního účtu zákazníka. Tuhle službu v podstatě nabízí pod názvem m-platba T-Mobile a pod názvem m-platby Eurotel. M-platba nabízená Českým Mobilem v síti Oskar je prostý GSM banking. Potíž je v tom, že – pokud si dobře vzpomínám – Eurotel limituje objem transakcí jedním tisícem korun za měsíc a T-Mobile 350 korunami za transakci. Další možností jsou speciálně zpoplatněné textové zprávy, ale ty se hodí spíše pro informační služby, jako je zasílání logotypů nebo podávání inzerátů.
Zbývá poslední možnost, a tou je dobírka České pošty. Takže pokud objednáváte u obchodníka poprvé nebo k němu prostě nemáte dost důvěry, abyste mu zaplatili předem bankovním převodem – případně pokud obchodník nemá účet ve stejné bance jako vy, abyste mohli platit jejím rozhraním – zaplatíte nejspíš až pošťákovi při dodání. Z hlediska cash-flow (poště to dlouho trvá) a dalších nákladů (dobírka stojí více peněz něž zpracování karty nebo poplatky za převod) to je řešení pro obchodníky velmi nepříjemné, ale v současnosti zákazníkem jediné převážně akceptované.
Prodávat do zahraničí se tedy přes Internet snadno nedá. Prodeje tuzemské jsou pro obchodníky ekonomicky náročné a pro zákazníky nepohodlné. Žehráme na osud už několikátým rokem, ale zatím se zdá, že banky si svého černého petra (zpracování karet) rády ještě ponechají. Evropská unie se naší konkurence bát nemusí, svět také ne. I kdybychom měli co nabídnout, nemáme za to jak inkasovat.
ČLÁNKY DO MAILU