Akce byla úspěšná, i když vítězství – podávající senátor návrh stáhl a ani druhý zákon se nyní nebude projednávat – není trvalé, kdokoli může s něčím podobným přijít někdy příště. Třeba v létě, kdy pozornost internetové komunity bude ochablá.
Navrhovanými zákony SOPA a PIPA se zabývat nebudu, na Internetu je o nich víc materiálů, než je člověk schopen zkonzumovat bez rozbolení břicha. Stačí ve zkratce říci, že tak kreténské zákony – a to myslím z pohledu jejich zneužitelnosti (zejména co se týká zásahů do provozu doménového systému, což je vlastně “kořen” fungování Internetu samotného), nevynutitelnosti, možnosti obcházení a současně nesmyslné represivnosti a mnoha dalšího – se nevidí jen tak často. Ale je dobré zdůraznit, že demokracie v USA na tom nebude tak zle (respektive že tam není vše jen v rukou řádně prohnaných a prohnilých průmyslových lobbistů), když došlo ke stažení těchto návrhů, a je dobré poukázat na to, že i evidentně zlobbovaný senátor, který s návrhem přišel, prokázal rozumnou míru soudnosti, když návrh sám stáhl.
Čím se zabývat naopak budu: to, že byly staženy dva mimořádně tupě napsané zákony, neznamená, že tu nemáme problém.
Nečiň to, co nechceš, aby bylo činěno tobě
Často slýchávám, že Internet má zůstat absolutně svobodným, avšak je to floskule bez argumentace, proč tomu má tak být.
Víc se mně líbí nadčasový Kantův imperativ: nečiň jiným to, co nechceš, aby jiní činili tobě.
Chcete, aby si výsledky vaší práce přivlastnili jiní? Bez toho, aby si vyžádali vaše svolení? Chcete, aby jiní z výsledků vaší práce těžili peníze a vy jste z toho neměli nic? Jistě, mohou existovat případy a jistě existují, kdy odpověď dokonce zní ano. Je jím třeba i tento článek: dávám tímto komukoli svolení jej vzít, zkopírovat a publikovat kdekoli jinde. Nevadí mně to, neublíží mě to, neživím se tím. A nejsem sám, kdo tak činí – ale jsou zde také jiní.
Pokud většina lidí ale na tyto otázky odpoví ne, to nechci, a já myslím, že odpoví, pak tu problém máme. Protože právě toto na Internetu nastává, dnes a denně, a v obrovských množstvích.
Stahujete rádi hudbu, filmy, software atd., a chcete, aby tato vaše “svoboda” byla zachována. A současně nechcete, aby z vaší práce někdo těžil, užíval ji zadarmo, bez svolení a ještě z toho měl peníze. Je to tak?
Svoboda je velmi důležité slovo se silným, pozitivním nábojem, a proto je zneužíváno. (Viz kdejaká reklama na komerční hnus, ve které se manipuluje se „svobodou“.) Jsou jen některé svobody, které jsou podstatné. Tou hlavní je svoboda vyjadřování, svoboda projevu. Další je například svoboda volby. Ale „Internet je svobodný a musí zůstat svobodný, protože to je jediné místo, kde si může každý dělat naprosto co chce“ – to neberu.
Pojmenujme přesně problém a pak jej adresujme
Myslím, že je zde jedna oblast (kterou oslovovaly uvedené zákony), u které se shodneme naprostou většinou: jsou jí padělky. Tedy, když se určité zboží vydává za jiné, ač jím není. Toto zřejmě všichni dokážeme klasifikovat jako jasný podvod, který poškozuje především koncové spotřebitele, tedy lidi jako vy a já, kteří kupují šmejd v domnění, že kupují osvědčený výrobek. Není myslím neshody v tom, že padělatelství je věc, kterou je potřeba stíhat s veškerou tvrdostí. Navrhněte zákon, který stanovuje tvrdý postih proti padělatelům a šiřitelům padělků – ale jen proti tomuto a ničemu jinému – a nikdo nebude proti.
(Bohužel se právě tento evidentní zlý čin moc nestíhá – že se země, které chrlí padělky do světa po miliónech, nechávají být na pokoji, namísto aby byly předmětem tvrdého ekonomického bojkotu, protože ty země se jmenují Čína a podobně a s těmi chce přece každý být zadobře. Zejména pokud mají v bankách uloženu polovinu vašich dluhopisů.)
Když se vypořádáme s padělky, kde je věc jasná, zbudou nám podle mého názoru tři okruhy problémů, se kterými se neblahá dvojice zákonů SOPA/PIPA snažila vypořádat. Všechny tři existují, nejsou to pseudoproblémy, všechny tři nesmírně škodí a vadí. Je jimi:
- Problém využívání či přivlastňování si výsledků cizí práce, tedy to, co se označuje nepřesně jako “pirátství”
- Problém jednoho Internetu a dvou set právních systémů
- Problém “útoků z Marsu”
Pirátství: jde o jeho míru, ne existenci
Když vzpomenu na mladá vydavatelská léta, pamatuji si, že jsme se také setkávali s tím, že naše díla se objevovala sem tam v “neoficiálních” vydáních a kopiích. A jako naprostou samozřejmost jsme brali, že jeden výtisk naší knihy nebo časopisu čte více lidí, ani v duchu by nás nenapadlo se nad jedním nebo druhým nějak rozčilovat. Naopak jsme to dokonce brali jako pochvalu pro naši práci, jako uznání že je o ni takový zájem. Proč nám nevadilo kopírování? Protože se vyskytovalo v nepatrné míře, možná jsme takto “ztráceli” jedno, dvě procenta na tržbách, ale získávali podstatně víc na reputaci. Právě tak jsme jako danost brali povinné výtisky do knihoven, kde si je také mohly vypůjčovat stovky lidí, aniž jsme z toho cokoli měli.
Problémem by mohlo být, kdybychom například měli dvě stě prodaných výtisků knihy, ale na warezu by počitadlo (kdyby existovalo) ukazovalo několik tisíc stažení. To už bourá ekonomický model a vede to k tomu, že vydavatel příště knihu nebo časopis vůbec nevydá a půjde na návštěvu na Úřad práce.
Myslím, že problém digitálního “pirátství” dnešní doby je stejný: jde o míru, ne o jeho prostou existenci. A myslím si, že existující právní prostředky ve většině států – ne všude!- dostačují k tomu, aby toto „pirátství“ bylo drženo v únosné míře a v únosné podobě. To jest v takové, kdy je získávání autorských materiálů z Internetu dosti obtížné, náročné na čas i vědomosti, takže jej v pohodě zvládne jen malá část populace, technicky slušně zdatní lidé, zatímco pro běžnou populaci to bude příliš složité.
A současně musí na druhé straně existovat nabídka snadného legálního získávání těchto materiálů za snesitelný poplatek, takže i pro mnoho technicky zdatnějších lidí bude nakonec snadnější si věc “jednoduše koupit” než ji “složitě krást”.
Mohu posloužit vlastním příkladem a určitě nebudu sám: hudbu jsem před lety stahoval a dnes už tak činím jen zcela výjimečně u takových materiálů, které nejsou dostupné legálně (například technicky špičkové záznamy koncertů jazzových velikánů, které nevím proč nevycházejí oficiálně, jde o úchvatné věci, často lepší než studiové nahrávky). Legální hudbu u mě pak reprezentují internetová rádia, kde je výběr tak gigantický, že si tam “pustím co chci”, a srdeční záležitosti si koupím na iTunes. Není proč krást hudbu – film zatím tak daleko není, ale brzy bude.
V této oblasti tedy vidím relativně nejmenší problém. Pokud současná legislativa umožňuje takové protitlaky, které vytlačí tzv. digitální pirátství na okraj, je to dostačující postup. Není tedy potřeba přijímat zákon „nukleární bomby“, která sice zničí krtka, ale vymaže z povrchu země i pár měst a vesnic. (A k tomu dodám to, co lidé u nás neradi slyší: za rozumnou autorskoprávní úpravu považuji tu, která platí např. v USA, Velké Británii a řadě dalších západních zemí, a to, že protiprávní je i neautorizované stahování autorského materiálu, nikoli jen jeho sdílení, jak je tomu u nás.)
Jedno zákonodárství pro Internet?
Problém úzce souvisí s následujícím. U “fyzického” byznysu působí podnikatel (žije, má firmu, kanceláře, zaměstnance) v určité zemi, prodává do této země a vztahují se na něj zákony této země. On je v zemích se slušnou vymahatelností práva dodržuje, protože jinak dopadne špatně. Je to, jak má být.
Na Internetu si však podnikatel sám zvolí zemi (přesněji jurisdikci), kde bude mít své “podnikatelské sídlo”, a pak si zvolí zemi, ve které bude působit skutečně, tedy ve které bude nabízet a prodávat svoji službu. Případně si ještě zvolí nějakou další zemi, kde má umístěné servery, ještě jinou zemi, přes kterou přetahuje peníze atd. To s sebou nese dva problémy: jeden je daňový (peníze utíkají pryč, typicky do daňového ráje, stát přichází o daňové výnosy a musí se na vlastních občanech zhojit jinak), druhý spočívá v tom, že podnikatel může vesele porušovat zákony dané země, do které prodává, a je prakticky nepostižitelný. Může proto nabízet padělky, může posílat nigerijské spamy, může podvádět na tisíc jiných způsobů a jeho postih je sice ne nemožný, ale tak obtížný a drahý, že se nerealizuje, až na úplné výjimky. Jsou zde ještě i jiné problémy než pouze rozdílné právní systémy: a) je vždy obtížné žalovat někoho v cizí zemi (velmi drahé, jste v apriorní nevýhodě, prohrajete u soudu často již proto, že žalujete zvenku atd.), b) dotyčná země může sice mít rozumný právní systém na papíře, ale patří mezi vrcholně zkorumpované státy, kde opět soud prohrajete, i kdybyste měl stonásobnou a evidentní pravdu.
Na rozdíl od předchozího toto snadné řešení nemá. Určitě by pomohlo odstranění daňových rájů, ale je to podobné jako u padělků, či ještě horší: největšími unikateli z daní jsou právě obří globální korporace, dobře známý je příklad Googlu, který takto vyvádí ven miliardy dolarů ročně. Kdyby byla skutečná vůle odstranit daňové ráje, byly by pryč do druhého dne.
Druhá část má řešení, které je ale utopické. Internet nezná hranice, skoro jakékoli podnikání na Internetu je globální (přinejmenším je globálně přístupné), proto by věc mohlo napravit pouze zřízení jakési „celosvětové internetové jurisdikce“, tedy podobně jako již existuje jakýsi mezinárodní soudní dvůr (který ale taky funguje s problémy), by jakékoli globální internetové podnikání spadalo pod tuto speciální instanci. Navrhované řešení vypadá dost směšně z dnešního pohledu, ale myslím, že dlouhodobě – to znamená za desítky let, spíše za mnoho desítek let – něco podobného vznikne.
Neustálé útoky z oblaků jsou normální? Nejsou
Každý „občan“ světa Internetu moc dobře ví, že je neustále vystaven útokům, vůči kterým se nemůže bránit. Útoky se neustále proměňují, hledají nové cestičky a jsou stále sofistikovanější. Nemyslím, že toto je jev, se kterým bychom se (jako lidstvo) měli smířit jako s normálním stavem a bránit se proti nim tím, že jednak držíme svůj počítač (mobil, tablet…) na nejvyšší míře zabezpečení, jednak se v okamžiku, kdy sedneme za počítač, vybudíme do stavu nejvyšší ostražitosti u každého došlého e-mailu.
Jistě se dá říci, že přece v normálním životě taky dodržujeme jakousi elementární obezřetnost, zamykáme svoje domy, auta a podobně. Ale je to úplně jiná dimenze: s útokem na svou peněženku či majetek se v reálném světě setkáme několikrát za život, načež následuje obvykle nějaká akce policie, občas se viník chytí a věci navrátí, jindy ne – zatímco na Internetu jsou to stovky útoků denně, a jsme proti nim naprosto bezmocní. (Právě tak zažívají téměř neustálé útoky na své servery firmy.) Je to situace, jako kdybyste byli zamčení ve svém domě či bytě a každých pět minut se tam někdo zkusil dostat, pak odešel, zkusil to zase a lépe…
Myslím, že tato situace škodí veškerému podnikání na Internetu obrovskou měrou, stojí všechny subjekty na něm působící mnoho peněz, že výrazně snižuje objem e-businessu – desítky procent lidí nenakupují na Internetu proto, že se bojí krádeže svých dat, zneužití kreditky, obecně vnímají Internet jako nebezpečný na to, aby po něm přesunuli nějaké peníze.
Profesionálové na Internetu – programátoři, administrátoři, tvůrci obsahu atd. – často říkají: tohle je Internet, zvykněte si. Nezvykneme. Internet se musí stát normálním prostředím pro život, práci a podnikání – ne džunglí bez pravidel, kde je na vás veden útok každé tři vteřiny.
Veřejnou diskusí k lepším zákonům
Dvojice nešťastných zákonů, navržených a pak potopených, tak může mít nakonec i silně pozitivní následek – leccos je vidět už z velmi rozsáhlých materiálů, které jsou nyní publikovány na renomovaných platformách ve světě a kompetentně diskutovány. Je jím kvalitní a veřejná diskuse o lepších zákonech, které se cíleně a citlivě zaměří na problémy, které jsem zde nastínil (a mnohé další), na problémy, které škodí Internetu, škodí podnikání na něm, škodí koncovým uživatelům i firmám. Není možné přijmout status, že Internet je země absolutní svobody, že jsou to jakési „mezinárodní vody“ či jakýsi kosmický prostor, kde neplatí žádný zákon a kde není možný jakýkoli postih – a to i přes to, že existuje dost početná skupina lidí, které tento stav vyhovuje a kteří se umí hodně hlasitě ozvat. Myslím, že lze dospět – i když je to složité, bude to časově náročné a nikdy ne stoprocentní – k situaci, kdy jsou internetové svobody (ty skutečné a důležité) zachovány a současně se toto prostředí stane podstatně bezpečnějším a méně kriminálnějším.
Tři poznámky k souvisejícím tématům:
1) Internet zabíjí hudbu, zabíjí film atd.
V roce 2000, jak uvádí Nielsen SoundScan, bylo vydáno 35 516 nových hudebních alb. V roce 2008 bylo dosaženo rekordu – 106 000 nových alb, a v roce 2010 to bylo 75 000 alb. Co se týká filmů, v posledním desetiletí registruje Box Office Mojo průměrně 558 nových filmů ročně, v posledních pěti letech průměr vzrostl na 578. V devadesátých letech, kdy filmové pirátství prakticky neexistovalo – činil tento průměr 472 filmů.
Kde je tedy vidět “zabíjení” hudby a filmu prostřednictvím pirátství? Hudbě i filmu se z hlediska nově vydaných děl daří lépe než kdykoli v historii.
2) Kauza Megaupload
Mnoho umné argumentace se snaží říci, že Megaupload je naprosto legální, že je to jako stíhat výrobce nožů, protože jeho produktem byl někdo zabit, a podobné krkolomnosti. Myslím, že nikoli.
Kdo sám nekrade, ale zprostředkovává prodej kradeného zboží dál, je vinen. Kdo ve dne poctivě pracuje a v noci krade, je zloděj – tj. proti argumentu, že „tam taky byly legální soubory“. (Ano, nejde o krádež dle právní definice, ale o čin charakterem podobný, na který se zákony v USA atd. vztahují také.)
3) Kauza Megaupload podruhé
Jedna velmi zajímavá věc, které si myslím nikdo nevšiml nebo to nepublikoval. Údajnou škodu (ušlé tržby) způsobené Megauploadem vyčíslili žalobci na půl miliardy dolarů (a to berme, že tradičně nadsadili, jak to u žalob bývá). Megaupload přitom od svých klientů utržil nějakých 180 miliónů dolarů. Megaupload měl milióny registrovaných členů, kteří mu nadšeně tyto poplatky platili.
Co z toho vyplývá? Že kdyby vlastníci autorských práv nebyli hloupí a svá díla standardně online způsobem prodávali za třetinu současných (přemrštěných) cen, že by Megaupload a jiní zmizeli a autorská díla by se konečně začala ve velkém a legálně prodávat? Asi ano.
