Děti i rodiče podceňují rizika na Internetu

Internetová bezpečnost je důležité téma, kterému se ale nevěnuje příliš pozornosti. Skutečnost je totiž bohužel taková, že se o hrozbách na Internetu moc nehovoří – respektive mluví a píše se o nich zejména na Internetu samotném, zatímco v tisku či v televizi už spíše jen zřídka (a to obvykle v souvislosti s nebezpečnými viry, nabouranými účty v bance nebo vražednými počítačovými hrami). A úplně nejhorší situace je na školách (zvláště na těch základních), kde by ale takových informací bylo potřeba nejvíce.

Není tak divu, že chování dětí na Internetu nelze považovat za nějak zvlášť rozumné či bezpečné. Jistě, určitá naivita či neinformovanost se dá očekávat (ostatně Internet je plný hrozeb i pro dospělého člověka), ale výsledky prezentované na tiskové konferenci 20. prosince 2006 byly více než překvapivé. Jeden příklad za všechny: přibližně dvě třetiny dětí, kterým nějaký neznámý člověk z Internetu (chatů, diskusí a podobně) navrhnul setkání, toto pozvání přijaly – a většina z nich šla na tu schůzku sama, často aniž by o tom byť jen někomu řekla. To není jen překvapivé, to je téměř alarmující.

Ale abychom to vzali popořadě. Výzkum, o kterém hovořím, provedla agentura Gemius ve spolupráci se serverem Safer Internet a portály Seznam, Atlas, iHNed a iDnes. Účastnilo se ho více než 15 tisíc respondentů, přičemž zvláštní důraz byl kladen na uživatele ve věku 12 – 17 let (kterých se zapojilo cca patnáct set). Byla také použita stejná metodologie jako u obdobného výzkumu, který proběhl v loňském roce v Polsku, takže bylo možné výsledky obou průzkumů porovnat. Mimochodem Česká republika v tom srovnání dopadla o poznání hůře.

Ještě než se dostanu k samotným výsledkům, rád bych alespoň ve stručnosti napsal pár vět o průběhu již zmíněné tiskové konference. Úvodní slovo pronesl pan Jaroslav Winter ze sdružení Březen – měsíc Internetu, pan Krysztof Dąbrowski ze společnosti Gemius pak představil metodiku výzkumu a o srovnání s Polskem. Zdůraznil také, že podobné testy budou probíhat každý rok, aby byly vidět případné změny v získaných výsledcích. Mezi dalšími hosty byl pan Dr. Zdeněk M. Záliš, koordinátor projektu a zástupce společnosti Software 602, a Pavel Vichtera ze společnosti CZI. Oba pánové zmínili některé zajímavosti z průzkumu a krom toho hovořili mimo jiné i o nových partnerech, které pro svou činnost v poslední době získali (například nadaci Naše dítě či Lince bezpečí).

A nyní již k některým výsledkům. Drtivá většina účastníků napsala, že s Internetem pracují denně. To není nijak zvlášť překvapivé, protože samotný výzkum probíhal online, a tudíž se k němu logicky dostali zejména lidé, kterým není Internet cizí. Co se nejčastějších internetových aktivit týče, v žebříčku se nejvýše umístilo vyhledávání (93 procent respondentů), elektronická pošta (88 procent), komunikace přes IM (instant messaging) (57 procent), hraní her (také 57 procent) a chatování (51 procent).

Další získaná data už ovšem začala být přinejmenším překvapivá. Dětem obvykle nevadí posílat cizím lidem různé informace o sobě, jako třeba fotografie či telefonní čísla. V některých případech neváhají poslat i svoji adresu (a to nejen e-mailovou, ale i poštovní).

Jako by toho nebylo málo, děti také dostávají od cizích lidí na Internetu relativně často pozvání na schůzky – a přibližně 62 procent z nich s tímto setkáním následně souhlasí. A jak jsem nastínil již na začátku, většina tam jde sama (i když v řadě případů alespoň někoho informují – přátele, sourozence, rodiče). Ovšem takové chování je stále velice nebezpečné. Podle výzkumu vyplývá, že zhruba 20 procent lidí, se kterými se děti setkaly, byli „jiní“, než za koho se vydávali na Internetu – a to nejen ve smyslu věku (kde rozdíly činily dokonce i více než 20 let!), ale v některých případech i pohlaví (cca 18 procent z výše uvedených 20 procent).

Netřeba myslím zdůrazňovat nebezpečí, které na děti během podobných schůzek číhá. Domnívám se, že minimálně na první setkání by si měly s sebou brát nějaký doprovod. Ovšem tohle bude velice obtížné zajistit, protože děti taková setkání v řadě případů vůbec nikomu neoznámí. Rodiče si na druhou stranu zase většinou myslí, že vědí, co jejich děti na Internetu dělají. Ale ne vždy to odpovídá skutečnosti. Kupříkladu 74 procent rodičů se domnívá, že o schůzkách svých ratolestí ví (ovšem rodičům se ve skutečnosti svěří pouze 22 procent dětí). Rodiče také tvrdí (v 82 procentech případů), že se svými potomky o různých hrozbách dostatečně hovoří; nicméně samy děti uvádí jako hlavní informační zdroje Internet (68 procent), televizi (54 procent) a tisk (52 procent). Škola získala 45 procent a rodiče skončili na nelichotivém pátém místě (39 procent).

Další výsledky už nebyly tak zásadní, ale přesto byly stále zajímavé. Například se zjistilo, že u instant messagingu převládá psaní textů (97 procent), následuje hlasová komunikace / internetová telefonie (49 procent), ale videokomunikace není zatím příliš rozšířená (jen 21 procent). Co se přístupu na Internet týče, většina lidí se připojuje z domova (96 procent), ale existuje i řada alternativních možností – například ze školy (62 procent), od kamaráda (18 procent) či z internetové kavárny (16 procent). Cca 98 procent respondentů také vlastní mobilní telefon, nicméně v naprosté většině nepoužívají chaty či seznamky pomocí SMS. A až na drobné výjimky také téměř nikdo ještě nikdy nevolal na linku bezpečí.

Pro úplnost ještě dodám, že v nejbližších dnech by se měla na stránkách www.saferinter­net.cz objevit prezentace s podrobnějšími informacemi a dalšími statistikami z provedeného průzkumu. Za zmínku také stojí online kvíz, s pomocí kterého mohou děti zjistit, jestli se na Internetu chovají bezpečně a kde případně dělají chyby. Tento kvíz spustil počátkem prosince tým Insafe a je k dispozici ve 14 jazycích včetně češtiny.

Jak je z textu patrné, nejdůležitější oblastí tohoto výzkumu jsou podle mého názoru zejména otázky týkající se schůzek dětí s neznámými lidmi, což jde ruku v ruce s nedostatečnými informacemi od rodičů a škol. Zde by tedy bylo potřeba nějak zasáhnout a snažit se děti mnohem více informovat. Nicméně pomoci snad můžeme i my (teď mám na mysli zejména nás, „pisálky“, tedy všelijaké redaktory, žurnalisty, blogery, zkrátka všechny, kteří občas něco napíší do kyberprostoru). Můžeme totiž využít toho, že primárním zdrojem informací je právě Internet, a snažit se je – jak rodiče, tak jejich děti – více informovat. A také doufat, že až se bude výzkum za rok opakovat, budou výsledky už o něco příznivější.