Kdo utrácí za hudbu na Internetu?

Britové, kteří sdílejí nelegálně hudbu, utratí ročně v průměru 77 liber, ti „slušní”, kteří nesdílejí, jenom 44 liber. Výzkumu, který realizovala společnost Demos, se online zúčastnilo více než 1000 Britů. Jeden z deseti ve věku 16 – 50 let přiznal, že stahuje hudbu ilegálně, osm z deseti ilegálních stahovačů si ale také kupuje cédéčka, vinyly, nebo MP3. Polovina ze vzorku si pouští hudbu z YouTube, pětina poslouchá internetová rádia.

Zajímavostí je zjištění, že průkopnický Napster použily jenom 4 % oslovených, 21 % o něm nikdy neslyšelo. Službu Spotify použilo 9 % respondentů, většina z nich si ale neplatí prémiové služby navíc. Nicméně zrovna tato služba je velmi kladně hodnocena díky jednoduchému ovládání a širokému výběru žánrů.

Pěkných 75 % zástupců věkové skupiny 16 – 24 let tvrdí, že je připraveno platit za MP3. Optimální ceny by prý byla ani ne půl libry za skladbu, pouhá 2 % oslovených by byla ochotná platit více než libru. Jak uvádí BBC (http://news.bbc.co.uk/2/hi/technology/8337887.stm), současná cena za top hity je v britských iTunes 99 pencí, u Amazonu 79 pencí.

Bičem na sdíleče nelegální hudby na Internetu by měla být hrozba odpojení od sítě (což si mimochodem nedokáži v praxi představit). Na druhou stranu z citovaného výzkumu vyplývá, že ti, kteří stahují nelegální hudbu, utrácejí za oficiální nákupy daleko více. Pravděpodobně funguje princip zkoušení nelegální hudby a poté nákupu toho, co se nejvíc líbí. Já osobně online hudbu nekupuji a stačí mi, když si jednou ročně koupím CD svého oblíbeného interpreta. Hudba prostě není mým koníčkem. Ale absolutně rozumím těm, kteří poslouchají postahované písničky „na zkoušku“. Samozřejmě se asi najdou i výzkumy, které popřou, že stahování nelegální hudby vlastně hudebnímu průmyslu i trochu pomáhá.

Situace se pomalu, ale jistě zlepšuje, alespoň tak to vnímám. Pokud se najde smysluplná služba přinášející legální hudbu, mnozí si rádi zaplatí. V době, když velká hudební vydavatelství na online prodej hudby zvysoka kašlala, měli poskytovatelé nelegálního obsahu žně. Vydavatelství samozřejmě ostrouhala, přesněji řečeno nevydělávala na online hudbě skoro nic. A vlak, který ujel, se chytá velmi špatně. Kdyby bylo možné už před deseti lety kupovat na Internetu pohodlně originální hudbu, myslíte si, že by to došlo takhle daleko? Že by nyní vydavatelství vyčíslovala „ztráty“ s tolika nulami?

Pokud respondenti ve výzkumech nelžou, tak je nová generace opravdu připravena na to, že bude platit. Šlágry se dají koupit jednoduše, DRM pomalu mizí, výběr je velký a i ceny se dají překousnout. Na lepší časy se blýská i u nás, kdo chce, tak ten si může písničky nakoupit. Možná si konečně lidé začínají uvědomovat, že i onen imaginární soubor, který si nějakým způsobem přehrají, má svou cenu. A možná hraje roli i dobrý pocit z toho, že si nemusejí nechat nadávat do zlodějů…