Hlavní navigace

Problém je, když fake news začnou využívat populisté, říká spoluautor bestselleru

Jan Vaca

Politolog Miloš Gregor je spoluautorem nečekaného bestselleru. Nová publikace nazvaná Nejlepší kniha o fake news je týden po vydání vyprodaná a chystá se dotisk. Uvnitř: UKÁZKA Z KNIHY.

Doba čtení: 9 minut

Výraz fake news patří v posledních dvou letech k nejvyhledávanějším obratům ve vyhledávačích. Dezinformace a falešné zprávy ale provázejí lidstvo už dlouhá staletí. Až s mohutným rozšířením internetu a především sociálních sítí se ale z fake news stal fenomén, který se nevyhnul ani České republice.

Politolog Miloš Gregor, jeden z autorů publikace Nejlepší kniha o fake news.
Autor: David Humpolík

Politolog Miloš Gregor, jeden z autorů publikace Nejlepší kniha o fake news.

Autoři publikace Nejlepší kniha o fake news na několika příkladech ukazují, jakým způsobem mohly nepravdivé informace zasáhnout obyvatele Česka. Zmiňují například kauzu modrá velryba.

Nová kniha, kterou politolog Miloš Gregor sepsal společně se svou kolegyní Petrou Vejvodovou a členy skupiny Zvol si info, mapuje přehledně historii falešných zpráv. „Bohužel vás už na začátku musíme zklamat, že její přečtení vám nezaručí, že nikdy neskočíte na lep žádné manipulaci. To ostatně nebylo ani naším cílem. Doufáme však, že vám poskytneme základní vhled do problému, který pálí většinu demokratického světa – jak se v době, kdy máme téměř veškeré informace na dosah tří kliknutí myší, z toho nepřeberného množství zpráv nezbláznit,“ píší autoři v předmluvě.

Miloš Gregor

Vystudoval politologii, nyní učí na Katedře politologie Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se politickým marketingem, komentuje ale i politické dění v USA.

Petra Vejvodová

Absolventka politologie a mezinárodních vztahů na FSS MU. Nyní na fakultě i učí. Zaměřuje na problematiku politického extremismu a radikalismu v Evropě.

„Největší problém totiž není, když nějaký hoax nebo dezinformace vyjde na obskurním malém webu, ale když ji pro svůj prospěch začnou využívat populisté, nebo se dostane třeba do mainstreamových médií,“ konstatuje Gregor.

V případě fake news se často mluví o tom, že je ve svůj prospěch využívá například Rusko. Poukazují na to i média například ve Velké Británii nebo USA.

„Jednotlivé dezinformace často mají nejasný původ, který se nám podaří trochu poodhalit, až když je pozdě, až když škodu napáchají. Netroufám si to vyjádřit v procentech, ale velké množství takových zpráv má za cíl snížit naši důvěru v instituce, politiku a seriózní média. Nahrávají tím mocenským zájmům Ruska. Ostatně na to opakovaně upozorňují i zpravodajské služby a je velmi nešťastné, že politici tomu věnují tak malou pozornost,“ doplňuje Gregor.


Ukázka z knihy:

Informační a sociální bubliny 

Spolu s dezinformacemi jsou velice často skloňovanými pojmy takzvané „bubliny“ – informační a sociální. Obě bubliny toho mají dost společného, obě dvě navíc úzce souvisejí s mechanismem toho, proč jsou dezinformace tak úspěšné a proč se tak úspěšně šíří. Co přesně se za těmito pojmy skrývá, kam sahají jejich kořeny, proč je dobré o nich vědět, si povíme v následující kapitole.

S pojmem informačních bublin vůbec poprvé přišel v roce 2011 internetový aktivista Eli Pariser (jeho přednášku z března 2011 na konferenci TED s českými titulky najdete zde) ve své knize Informační bublina: co před vámi internet skrývá (The Filter Bubble: What the Internet Is Hiding from You). V ní popisuje, jak jsme v důsledku toho, že různé internetové stránky přizpůsobují svůj obsah na míru každému uživateli, méně vystaveni názorům a postojům, které odporují těm našim. Jednoduše řečeno, informační bubliny vedou k posilování našeho vlastního světonázoru tím, že nám do ní projde pouze obsah, který ho podporuje. Nehodící se filtrujeme buď sami, nebo to za nás dělají chytré algoritmy.

Obálka knihy Nejlepší kniha o fake news
Autor: Vydavatelství CPres

Obálka knihy Nejlepší kniha o fake news

To se může dít na jakémkoliv kanále, skrze který nám proudí mediální obsah: Facebook, internetové vyhledávače jako Google, zpravodajské servery a podobně. Proč je tvorba takových bublin problematická?

Jednoduše proto, že lidé z jiných informačních bublin mají tak odlišné informace a názory, že vlastně neexistuje žádná společná platforma pro otevření debaty. Tím dochází k tomu, co Pariser nazývá „intelektuální izolací“ ve vlastní informační bublině. A právě tato izolace v bublinách slouží jako výborné podhoubí pro šíření všemožných dezinformací. Pokud totiž věříme nějakému nesmyslu, například že je Země plochá, najdeme na internetu bez problému spoustu zdrojů, které nám tento názor potvrdí. Klidně se tak přihlásíme i k pravidelnému odběru takových informací. Nebude trvat dlouho a zakrátko se k ploché Zemi přidá třeba i konspirační teorie o chemtrails. Pak už není problém najít si na Facebooku nebo jinde na webu lidi, kteří věří podobným věcem, vzájemně se ujistit, že „všichni jsou blázni, jenom my máme ten pověstný patent na pravdu“, a zachycení v informační bublině je na světě.

Chemtrails je konspirační teorie, jejíž zastánci věří, že kondenzační stopy, které za sebou na obloze nechávají letadla, jsou ve skutečnosti cíleně vypouštěny na populaci a jejich účelem je kontrolovat mysl obyvatelstva, vypouštět na nás jed, učinit nás neplodnými a podobně.

Informační bubliny nevznikly až s nástupem internetu a všudypřítomných algoritmů, ty je ale výrazně posílily. Internet má totiž sílu spojovat lidi, nejčastěji pak lidi s podobnými názory. Zatímco dříve, bez internetu, se lidé věřící konspiračním teoriím cítili izolovaně, vídali se pouze v malých skupinkách a mysleli si, že je nikdo neposlouchá, díky internetu získali publikum a vrstevníky, se kterými si mohou své „pravdy“ donekonečna potvrzovat. Zmínili jsme tzv. internetové algoritmy. Co si pod tímto souslovím představit? Zní to sice složitě, ale v principu je to vlastně jednoduché. Algoritmy jsou v podstatě mechanismy, které největší internetoví hráči (Google, Facebook, Twitter, Instagram a další) používají k tomu, aby sledovali naše chování a na základě těchto informací přizpůsobili obsah a reklamu, které nám zobrazují.

Typickým příkladem může být to, co se nám líbí na Facebooku. Pokud lajkujeme nebo jinak reagujeme na příspěvky spojené třeba s fotbalem, Facebook nám bude dále ukazovat více obsahu spojeného právě s fotbalem a naopak upozadí obsah spojený třeba s baseballem. Co může být pro většinu lidí překvapivé, je fakt, že tito internetoví giganti chování svých uživatelů nesledují pouze na svých stránkách, ale kdekoli v online prostoru. Pokud tedy například použijeme internetový vyhledávač, jako je Google nebo český Seznam, k vyhledání nového mobilního telefonu, Facebook si toho všimne, tuto informaci si zapamatuje a následně nám pak bude ukazovat například obsah spojený s tipy na hledání nového telefonu nebo přímo reklamy s jejich nabídkou. 

Na internetu najdeme bezpočet hoaxů o tom, že Facebook a další sociální sítě jsou vlastněny uskupením Iluminátů, kteří data z něj používají k získání definitivní vlády nad světem. O Facebooku vůbec putuje spousta hoaxů, jeden z nejpopulárnějších je ten, že se chystá zpoplatnění jeho užívání.

Algoritmy nevznikly proto, aby nás špehovaly vlády a všemocné nadnárodní organizace, jak se nám snaží namluvit autoři některých populárních hoaxů a řetězových zpráv. Vznikly proto, aby nám vylepšily náš požitek z používání online technologií. Nutným kompromisem pak je podstoupení části našich osobních údajů a svobod. V tomto směru je vždy dobré mít na paměti klišé vztahující se nejen k internetovým službám: Pokud je něco zadarmo, pak se produktem stáváme my sami.

Autoři knihy o fake news.
Autor: Otto Eibl

Autoři knihy o fake news. Miloš Gregor vlevo dole.

Vysvětlení toho, jak tyto algoritmy napomáhají k vytváření informačních bublin, je nasnadě. Stačí, když si za fotbal nebo nový telefon dosadíme politické názory. Pokud totiž budeme jako uživatelé dlouhodobě reagovat na obsah spojený s určitou ideologií nebo názorem, například budeme často reagovat na obsah podporující zákaz kouření v restauracích, je velmi pravděpodobné, že nám algoritmy do budoucna budou nabízet více obsahu s podobným vyzněním. Naopak upozadí obsah z druhé strany názorové barikády – tedy od lidí, kteří jsou proti zákazu kouření v restauracích.

To nás pak čím dál více vede k vytvoření iluze, že náš názor je ten jediný možný a správný, že se o tom píše všude a každý soudný člověk to tak přece musí vidět taky. Takto je vlastně utnuta jakákoliv diskuse nejen o zákazu kouření už v samotném zárodku. Každá ze stran je totiž přesvědčená, že to ona má patent na pravdu a druhý názorový tábor nevidí, co je zřejmé.

Sociální bubliny

Je ještě jedna důležitá bublina, která nás obklopuje a ve které jsme chyceni nejspíš úplně všichni – bublina sociální. Tento pojem úzce souvisí s informačními bublinami, nejedná se však o totéž. Zatímco informační bubliny jsou úzce spjaty převážně s novými technologiemi, sociální bubliny jsou něčím, co je staré jako společnost sama. Sociální bublinu můžeme vnímat jako neviditelnou a téměř nepropustnou hranici mezi částmi společnosti, které se odlišují kulturně, sociálně nebo politicky. Taková bublina zamezuje oboustranné výměně informací a vytváří dojem, že naše vlastní okolí reprezentuje celé společenské spektrum.

Český sociolog Jan Hartl o sociálních bublinách prohlásil, že se jedná o největší nebezpečí, které stojí před naší společností a bohatými společnostmi vůbec. Díky nim se totiž může vytratit společné pouto mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Tedy že jednotlivé sociální bubliny existující ve společnosti se od sebe navzájem natolik odliší a vzdálí, že zcela ztratíme pojem o problémech lidí z jiných částí společnosti, z jiných bublin. Ti by tak pro nás jako by přestali existovat.

Ukažme si to na jednom příkladu, který si ještě všichni dobře pamatujeme – česká prezidentská volba v roce 2013, zejména její druhé kolo. Do toho postoupili Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Ve dva týdny trvající kampani před finální volbou měla řada z nás pocit, že volbu musí vyhrát právě náš kandidát, protože ho podporují úplně všichni okolo nás. „Neznám nikoho, kdo by chtěl volit toho druhého,“ jsme každý alespoň jednou řekli nebo slyšeli. Jak volba dopadla, víme.

Řada voličů Karla Schwarzenberga po ohlášení výsledků zažívala pocit nevíry. Právě ten je typickým důsledkem fungování bublin a jejich rozostřením reality nedovolujícím vidět svět okolo takový, jaký ve skutečnosti je. Většina mladších lidí, voličů z větších měst a aktivních uživatelů sociálních sítí opravdu volila Schwarzenberga. Jenže kdyby se tito voliči ve stejnou dobu zajeli poptat do menších měst, vesnic nebo domovů pro seniory, většinou by se setkali se skálopevnou vůlí volit Zemana. Jelikož to však asi nikdo z nich neudělal, zůstali pouze pod vlivem svého okolí a následně byli překvapeni výsledkem, který byl zcela v rozporu s jejich očekáváním.

Na druhou stranu je třeba si připustit, že žijeme v sociálních bublinách a sociálních sítích od nepaměti, jen jsme si to pořádně neuvědomovali. Jednoduše je pro nás naprosto přirozené přátelit se s lidmi s podobnými názory a odpovídajícím společenským statusem. Jednak je pro každého člověka příjemnější si neustále potvrzovat, že někam patří a že jeho názory jsou okolím podporovány, jednak jde taky o jistou pohodlnost. Střetávat se s lidmi s radikálně jinými názory je totiž dlouhodobě vyčerpávající. Většina z nás tak raději volí cestu menšího odporu a prostě se „drží svých“.

EBF 2018 tip v článku 320x110 jména


Tolik ukázka z publikace Nejlepší kniha o fake news. Na závěr ještě jedna perlička: z fake news a alternativních webů si dělají legraci autoři coververze písně Zvonky štěstí, která se začala šířit tento týden. Přejeme příjemný poslech.

Našli jste v článku chybu?