„Přístup k UX designu způsobem jedna velikost pro všechny vymizí podobně jako Flash. A s designéry to bude stejné jako s Flash vývojáři, kteří se nechtěli naučit JavaScript. Buď se ho nakonec naučili, nebo už to nejsou vývojáři. Protože Flash skončil. A podle mě je šoupání pixely příští Flash.“
Australský produktový designér Andrew Doherty vystoupil na konferenci uxconf v Bratislavě s přednáškou Designing the Future o budoucnosti UX, umělé inteligenci a emočním designu.
V roce 2016 se Andrew přestěhoval z Californie, kde působil na speciálních projektech v centrále Google v Mountain View, do Berlína a založil vlastní startup Simby (dříve Another.ai).
„Protože náš produkt ještě není venku, nechci prozrazovat nic konkrétního. Ale můžu říct, že vidím problém v tom, že když sleduji technologické společnosti, tak se mi nedaří najít takovou, která by nezneužívala data a neprodávala je dalším firmám. Když si přečtete podmínky a licenční ujednání k téměř všem technickým produktům, tak v podstatě podepisujeme, že se zadarmo vzdáváme svých dat. A společnosti, které je pak vytěží, na nich vydělávají peníze. Pro mě tohle představuje problém,“ říká Doherty v rozhovoru pro Lupa.cz.
Andrew, na co se zaměřuje vaše přednáška?
Budu mluvit o designování budoucnosti. Myslím si, že mnoho z nás, designérů, hlavně UX a produktových designérů, si neuvědomuje svoji moc. Nedochází nám, co všechno jsme schopni dělat, a to především když pracujeme v technologiích. Technologie dneska pohání snad každé průmyslové odvětví a my jako produktoví a UX designéři jsme v popředí rozhodovacího procesu o tom, co tyhle nové technologie budou dělat. Je to velmi vlivná pozice. A s velkou mocí jde ruku v ruce i velká zodpovědnost. Kromě toho budu také mluvit o vzestupu umělé inteligence v naší designérské roli a o tom, jak můžeme umělou inteligenci využívat symbioticky k tomu, abychom vytvářeli lepší návrhy, lepší produkty a odváděli lepší práci.
Co myslíte tím symbiotickým využíváním umělé inteligence?
Dnes není nejlepším šachovým hráčem na světě člověk. A není to ani umělá inteligence. Je to vztah mezi člověkem a umělou inteligencí. Je to člověk s pomocí umělé inteligence. To je v tuto chvíli nejlepší šachista. Už to není Deep Blue. Nebo si vezměte třeba lékařskou diagnózu. Člověk, který diagnostikuje nemoci s pomocí umělé inteligence, je lepší diagnostik, než kdyby to dělal sám. Nebo než kdyby to umělá inteligence dělala sama. Proto bych takový vztah označil za symbiotický. Člověk potřebuje umělou inteligenci pro posílení svých schopností a umělá inteligence potřebuje člověka k tomu, aby jí pomohl s tím, v čem není příliš dobrá.
Jak to tedy funguje?
To záleží na konkrétním produktu a na problému, který se řeší. V případě lékařské diagnózy bych nechal umělou inteligenci projít skeny například z vyšetření na rakovinu prsu. Označila by vše, co by mělo lékaře zajímat, co by mohl být potenciální patogen či rakovina. Zkoumá data způsobem, jakým to člověk nedokáže. Porovnává stovky tisíc dřívějších záznamů v reálném čase, což by člověku trvalo měsíce. Umělá inteligence poukáže na to, co by mohl být problém, na co je třeba se zaměřit, což poté udělá člověk. Na něm už je to prozkoumat dál a udělat na základě svých zkušeností obtížné rozhodnutí, jestli to je, či není rakovina nebo něco jiného, co je třeba začít řešit.
Lze podobný příklad najít i v designu?
Dovedu si představit, že v budoucnosti budou nejlepšími designéry ti, kdo si vytvoří strategický vztah s různými druhy systémů umělé inteligence, které jim budou pomáhat v práci. Jedním z takových příkladů může být UX výzkumník. Ten musí zpracovávat velké množství kvalitativních a kvantitativních dat. Představte si, že by umělá inteligence procházela stejné záznamy s mnohem větším důrazem na detail a pokoušela se najít anomálie nebo jemné rozdíly a vhledy, které by výzkumníkovi pomohly při práci v tom, aby dělal ta nejlepší informovaná rozhodnutí ohledně daného produktu nebo problému. UX designéři, výzkumníci a lidé, kteří pracují v designu a nebudou věnovat svoji pozornost umělé inteligenci, budou v nevýhodě oproti novému druhu designérů, kteří si symbiotický vztah s umělou inteligencí vytvoří.
Jaká podle vás bude budoucnost UX designéra?
Pokud se na ni podívám bez emocí, tak je mi jasné, že se role designéra od základu změní. Ti, co dnes jen posouvají pixely ve Sketchi, budou mít problém, pokud se nebudou diverzifikovat nebo učit novým dovednostem v oblasti kódování nebo umělé inteligence. Nespecializovaní posouvači pixelů, a tím nechci říct, že je to špatná práce, jedním z nich jsem byl i já, jsou zatím důležití, ale časem budou nahrazeni generativními designovými systémy, které produkují obsah, flow a umí reagovat na unikátního uživatele v reálném čase. Ti, kdo budou příliš pomalí v rozšiřování svého záběru a rozvíjení svých schopností, budou mít problém si svou pozici v budoucnosti udržet.
Co si myslíte o současném stavu umělé inteligence?
První mylný dojem je ten, že umělá inteligence je jedna věc. Jako mozek. Ale to není. Umělá inteligence je řada věcí, které dělají nějaké části toho, co děláme my, ale jiným způsobem, než to děláme my. Z velké části je to poznávání založené na vnímání. Například umělá inteligence, která řeší počítačové vidění, je ve skutečnosti vnímáním založeným na porozumění uspořádání pixelů. To je jeden typ umělé inteligence. A pak je tu jiný typ, který zvládá textovou řeč, a další, který překládá jazyky. Jiný typ umělé inteligence se pak zabývá třeba neuronovými sítěmi nebo samořízením. Každá umělá inteligence je jiná. A žádná není jako lidský mozek nebo schopnější než lidský mozek. Je to jako řada určitých nástrojů v jedné krabici. Takže když se mě zeptáte, co si myslím o umělé inteligenci, je to jako byste se mě ptala na krabici na nářadí nebo na to, co pro mě ta krabice představuje. A na to mám jedinou odpověď, a to, že to je velmi užitečná sada nářadí.
A vy teď pracujete na jednom z takových nástrojů?
Ano, my stavíme nový nástroj, který patří do té krabice. Trochu jiný druh nástroje.
V čem bude jiný? V tom, jakým způsobem řešíte práci s osobními daty?
Ano, v tom je rozdíl. Ale to je na úrovni společnosti, s technologií samotnou to nemá nic společného. Pokud společnost jednou prodá vaše data, tak už to nelze nikdy vrátit. Takže ani za všechny peníze světa by například Facebook nemohl zvrátit to, že prodal vaše data bezpočtu reklamních společností a v některých případech i politickým platformám. K tomu je třeba nový typ společnosti. Takové, která nikdy neporušila základní pravidla. Taková společnost může pracovat na technologiích tím správným způsobem. A prvním kouskem technologie, který vyrábíme my, je nový druh umělé inteligence, kterou přidáme do té krabice. Dává to smysl? Důvěryhodný nástroj, u kterého poznáte značku a budete vědět, kdo za ním stojí a jakým způsobem byl vyrobený. A budete vědět, že se na něj můžete spolehnout a nevrazí vám kudlu do zad, když zrovna nebudete dávat pozor, a neprozradí vaše tajemství společnostem bez vašeho vědomí.
V čem bude váš produkt užitečný?
Možná ze začátku nebude užitečný. My uživatelé jsme užitečností posedlí. Alexa je užitečná, Siri je užitečná, Google Home je užitečný. Ale ve skutečnosti je nerespektujeme. Zacházíme s nimi jako s póvlem. Křičíme na ně, nadáváme jim, nepoděkujeme jim za nic, nežádáme je o dovolení, jestli s nimi můžeme mluvit. Chováme se k nim jako k otrokům, kteří musí v naší domácnosti plně respektovat naše přání a poslouchat naše rozkazy. Jsou užiteční, ale nemáme je rádi, protože nejsou živí a nerespektujeme je. Klíčem k novým typům technologií v oblasti umělé inteligence možná není užitečnost, ale „milováníhodnost“. Nebo respekt a vzájemná loajalita. To produkty, které jsou v tuto chvíli na trhu, nesplňují. Miminko také není užitečné a milujete ho. Miminko jenom kadí, brečí, jí, spí a brečí. To je všechno. Ale se správnou péčí a trpělivostí ho časem můžete naučit stát se velmi zodpovědným a v některých případech vlivným dospělákem, kterého budete milovat a on bude milovat vás. Víc mě v tuhle chvíli zajímá položení dobrých základů než okamžitá užitečnost.
To mě přivádí k dalšímu tématu. Jak řešíte otázku emocí u umělé inteligence, na které pracujete?
To je tak trochu tajemství, ale zkusím odpovědět oklikou. Nemůžu říct, že se nesnažíme hledat emoční inteligenci u existujících produktů, které používáme. A zjišťujeme, že tam chybí. Empatické produkty nejsou. Alexe je jedno, jestli jsem měl dobrý, nebo špatný den. Je jí jedno, jestli jsem smutný, veselý, vystresovaný, nebo unavený. Mohlo by ji to zajímat, ale nezajímá. Proč? Jediné, co mě napadá, je, že společnosti, která ji vyrábí, je jedno, že tyto pocity máme. Možná ji to začne zajímat, až zjistí, že to může používat k tomu, aby nás přiměla si něco koupit. Zatím je ale Alexa k našim pocitům hluchá.
Mnoho aspektů naší lidskosti je postaveno na emocích. Ale není snadné najít společnosti, které jsou k nim vnímavé. Meditační aplikace, kterou jsem si stáhl, mi začala posílat notifikace, aby mě plísnila za to, že nemedituji. To mi nedělá dobře a stresuje mě to. Vzbuzuje to ve mně pocit, že jsem selhal. Smyslem této aplikace bylo pokusit se udělat mě šťastnějším, ale teď mi pořád připomíná můj neúspěch. Takže ani společnosti, které vytvářejí meditační aplikace, neumí vzít v potaz to, že jednají s člověkem a že lidé mají emoce, které se neustále proměňují a jsou pro každého z nás odlišné. Jedině snad společnost Affectiva, která se zabývá daty, dělá skvělou práci v oblasti rozpoznávání obličejů a porozumění emocím. Doporučuji pročíst si některé jejich studie. Ale nejsem si vědom dalších, které by se nějak více zajímaly o emoce.
Vy se snažíte naučit svou umělou inteligenci empatii?
Řekl bych, že krátkou odpovědí na tuto otázku bude ano, ale je to jen část našeho produktu. Řekl bych, že jakákoliv nová společnost, která vytváří digitální produkty, by se měla zaměřovat na emoce uživatelů. Protože lidé začnou očekávat a vyžadovat, aby se jejich produkty chovaly citlivě. Časem bude považováno až za urážlivé, pokud produkt nebude umět reagovat na emoční signály a respektovat je. Takže já se na to zaměřuji ne proto, že náš produkt je na tom založený, ale protože si myslím, že všechny produkty by se na to měly zaměřovat z pohledu designu i z pohledu člověka.
Kdo vás financuje?
Na začátku jsem dal do společnosti vlastní peníze, ale jinak máme pečlivě vybrané investory, v souladu s tím, do jakého produktového prostoru vstupujeme, a s přístupem k tomu, jaký svět chceme vytvářet. To pro nás bylo velmi důležité. Máme štěstí, že jsme se spojili s velmi vlivnými a talentovanými investory, kteří věří naší vizi.
Držíte je v tajnosti?
Oni sami sebe drží v tajnosti. Ale můžu říct, že někteří z nich mají velké zkušenosti se sociálními produkty, které dosáhly virálního růstu, někdy i stovek milionů uživatelů denně. Skvěle si rozumíme. Je obtížné najít společnosti, a to především v Evropě, které mají odvahu porušovat status quo a nevytvářet to, co už jednou bylo vytvořeno. Naši investoři mají radost, že nás našli, a my máme radost, že jsme našli je.
