Hlavní navigace

Česká online média o situaci v Egyptě informovala nedostatečně

11. 2. 2011
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

Revoluční události v arabském světě na přelomu roku česká online média (a nejenom ona) příliš nezvládla. Malý zájem, malé pokrytí a většinou také malá kvalita. V čem je potíž českých médií?

Je to dnes téměř na den přesně měsíc, co jsem začal vášnivě sledovat revoluční události v arabském světě – v Tunisku a nyní v Egyptě (mé re/tweetování). Převis poptávky po prokrastinaci daný přítomností zkouškového období + nový smartfoun umožňující sledovat novinky na Twitteru každé tři minuty + krása a drama revolucí = stovky hodin věnovaných událostem v Arábii, stovky přečtených článků a tisíce tweetů. Neskromně věřím, že jsem toho si o průběhu i kontextu obou revolt nastudoval tolik, že jim rozumím více než většina našich komentátorů, od boku střílících jasné prognózy budoucnosti Egypta, Izraele, Evropy a vesmíru vůbec. Přestože jsem nikdy v žádné arabské (ani většinově muslimské) zemi nebyl, arabsky nemluvím, Korán četl velmi dávno a o historii a politice regionu mám jen povrchní wikipovědomí.

S tímto pocitem zasvěcenosti do tématu zírám už měsíc s otevřenými ústy, jak česká online média v několika rovinách zároveň naprosto selhávají v pokusech přinášet kvalitní zpravodajství a adekvátně události analyzovat. Nemusel bych si však ani připadat jako chvilkový expert na Blízký východ, stačilo by srovnat obsah českých deníků a libovolného slušného světového média. Všechny české online noviny jsou do jednoho neschopné podchytit nejdůležitější světovou diskrétní (myšleno nespojitou) událost roku, pokud ne dekády. Zdá se mi to tak donebevolající, že se mi zdá téměř zbytečné to dlouze popisovat. Nesdílíte-li však můj revoluční zápal a vše jen zběžně sledujete z českých novin, může být užitečné chyby českých deníků vyjmenovat:

1. Zpoždění v řádu dní až týdnů. Tuniské nepokoje jsem na Twitteru začal intenzivně sledovat cca týden před svržením a úprkem místního diktátora Ben Aliho. V té době už protesty v Tunisku probíhaly přes tři týdny, bez zájmu českých (a, abych byl fér, západních obecně) médií, stále masovější a s obětmi na životech. A jak že jsem se o nich nakonec vůbec dozvěděl? Reportáž v televizi? Článek v novinách? Ale kdeže – díky Pirátské straně a nějakému nadšenciPirátských novin. Poprask mezi Piráty totiž vyvolalo zatčení člena spřízněné lokální pirátské stany i angažovanost ideologicky spřízněné skupiny Anonymous. Nebýt této internacionály, dozvěděl bych se o revoluci týden po proběhnutí a měsíc po začátku.

Přitom i jen pár dní a hodin před svržením Ben Aliho psalo iDnes naprosto zcestně o bouřích proti zdražování. I nyní mě prakticky pokaždé, kdy na jejich stránky masochisticky zabloudím, praští do očí, jak pozadu za vývojem iDnes klopýtá. V den, kdy v Egyptě probíhají podle odhadů největší demonstrace od začátku protestů, je možné se na českých serverech dočíst, že Mubarakův režim upevňuje pozici, zájem o protesty opadá a lidé jsou unavení. A doteď jsem naopak nikde nenarazil příběh o propuštěném zaměstnanci Googlu, který zorganizoval první demonstrace a dopadu jeho následného emotivního televizního interview. Třeba mi to jen uniklo. Nemohu se ubránit však myšlence, že většina článků v online denících vzniká překopírováním den starých textů z Reuters a o víkendu se prostě nepracuje…

2. Nerozeznání významu dění. 16. ledna, dva dny po úniku Ben Aliho a na vrcholu násilí a chaosu v Tunisku, byla tato země v centru pozornosti všude po světě. Titulní stránky Guardianu, NYTimes, Sueddeutsche Zeitung, Le Monde a každého seriózní světového deníku byly plné Tuniska a nic než Tuniska. U nás mu Lidovky věnovaly 16. pozici, Aktuálně 24., na titulku iDnes, Novinek, Týdne ani iHNedu se vůbec neprobojovalo. Nechyběly přitom klíčové zprávy o tom, že Berlusconi za sex neplatil, v Súdánu hlasovala 115letá žena, Miss USA chce do politiky a Estonci budou vytápět Talinn pálením starých bankovek…

Ani později se toho mnoho nezměnilo, umístění a především tón článků je naprosto disproporční k jejich významu i hodnocení zahraničními médii. Nejde totiž jen o to, jestli se příběh o revoluci objeví na první pozici, ale také který příběh je vybrán. iDnes o tuniských demonstracích psalo jako o bouřích chudé lůzy proti zdražování a nezaměstnanosti. V Egyptě byla největší prominence propůjčena reportážím o českých turistech otrávených vším tím hlukem okolo. A když už se revoluce spustila naplno, noviny za nejzajímavější zprávu považovaly – při zpětném hodnocení relativně ojedinělé – případy rabování a pouličního násilí, dobře zapadající do jednoduchého schématu hloupých bláznivých Arabů. Mimochodem slovenské SME, které jsem považoval za nejlepší československý deník, na tom v pokrytí arabských nepokojů není bohužel o nic lépe.

3. Neschopnost pracovat s netradičními zdroji. Komicky, iDnes do Káhiry celkem rychle vyslalo vlastního reportéra. Člověk by si pomyslel: výborně! Zahraniční zpravodajové různých světových médií v Egyptě odvedli skvělou práci, spojení prožitku z první ruky a osobní nezainteresovanosti je mimořádně cenná. Jenže ať už byla chyba u reportéra iDnes nebo někde na cestě mezi ním a čtenářem, investice několika desítek tisíc do tohoto výletu nebyla přetavena do ničeho užitečného a zajímavého. Pokud ovšem nespravedlivě nesnižuji význam investigativních zjištění typu: V noci tu opravdu není příliš bezpečno.

Kdyby média investovala desetinu nákladů na letenku, ubytování a pohyb po Káhiře a zaplatila jednoho nerda, který by jako já trávil 10 hodin denně na Twitteru, občas kouknul na Aljazeeru a znal Guardian, dokázala by nabídnout rychlé, překvapivě kvalitní a zajímavé zpravodajství v reálném čase. Proč se o to nikdo ani nepokusil, upřímně netuším. Nezaznamenal jsem u žádného článku, že by vycházel z využití Twitteru, liveblogování Guardianu je dny napřed před tématy, která proniknou do českých novin a o Aljazeeře jsem také ještě nikde neslyšel. Snad jen Aktuálně občas projevilo trochu pohotovosti, zato články na iDnes jiný zdroj než zpravodajské agentury a obecnou autorovu vševědoucnost o stavu světa nemají. Opravdový žurnalista by měl být schopen pracovat s materiály odkudkoliv, ne jen s těmi hezky připravenými z četky.

3. „Vyváženost“ vede ke lži. Z předchozího pak vyplývá i snad vůbec největší hřích českých médií – rezignace na interpretaci a vysvětlení syrových informací. Útok podezřele dobře a narychlo zorganizovaných a vyzbrojených Mubarakových příznivců na demonstranty z náměstí Tahrir nazvali skuteční novináři Guardianu i CNN jako „útok Mubarakových příznivců na demonstranty“. iDnes opatrně napsalo o „rvačkách mezi příznivci a odpůrci“. Navzdory reportům prokazujícím jednostrannost prvotního útoku. Navzdory videím nájezdu útočníků na velbloudech s tyčemi v rukou do davu odpůrců kempujících na náměstí několik dní. Navzdory fotkám získaných ID karet prokazujících zapojení členů policie do této akce. Navzdory jednoznačnému popsání situace zahraničními reportéry ověnčenými Pulitzerovými cenami.

A tohle je jen jeden příběh z mnoha, který česká média z opatrnosti špatně zpracovala. Má-li novinář dost informací k vyhodnocení události, není neutralita profesionalismus, ale diletantství. Postavení lži a pravdy vedle sebe prostě není profesionalismus, ale diletantství.

4. Mizerná analýza maskující povrchní vědomost. Jsem optimista, věřím v pokrok a světlé zítřky. Je mi 23, mám na to nárok. Na českých „komentátorech“ a jejich „analýzách“ mi ale nevadí, že události v arabském světě hodnotí s opačným znaménkem než já. Nevadí mi, že podle Petráčků v Lidovkách a zejména Vodičků na iDnes je demokracie v Egyptě to největší strašidlo, všechno to řídí islamisti a jedinou správnou politikou Západu by byla věčná podpora loutkových diktátorů. Co mi opravdu vadí, je kombinace evidentně velmi mělké znalosti aktuálních událostí a o to arogantnějšího, silnějšího a extrémnějšího názoru.

Totiž což o to. Tvrdit, že Muslimské bratrstvo je jako Al-Káida, přirovnávat dnešní revoluci k Íránu 1979 a varovat, že islamisti v těchto zemích mohou dominovat a ohrozit jakési zájmy Západu – to je zcela legitimní. Z mého pohledu neužitečně zjednodušující a nepravdivé, ale to dokáže rozsoudit až čas. Jenže o to tu nejde. Čeští komentátoři se především vůbec nenamáhají s nějakou intelektuální činností, s podloženou argumentací, s vypořádáním se s aktuálními informacemi, se zasazením zpráv proudících z Tuniska, Egypta a dalších zemí do konzistentního rámce. Že jedinou alternativou vojenských diktatur jsou islamisté, že stát pod vládou islamistických stran bude vypadat jako mix talibanského Afghánistánu a Íránu a že to vše je armageddon opravňující Západ šlapat po hodnotách, na kterých je sám postaven, není argumentováno a vysvětlováno. Je to axiomaticky pronášeno jako výchozí, nezpochybňovaný a nediskutovaný bod pro další závěry. A že takový výklad moc nesedí do dosavadního průběhu věcí? Nevadí! Z našich novin se čtenáři stejně téměř nic nedozví, tak to můžeme ignorovat. Výsledkem je směsice blábolů, rasismu a univerzálních soudů jako v případě všeználka Vodičky. Není smutné, když tzv. seriózní deníky produkují analýzy na intelektuální úrovni hluboce zaostávající za malováním mapiček Glenna Becka?

Není přitom pravda, že by tu nebylo dost znalých lidí schopných kvalitně obhájit jeden či druhý názor. Šádí Shanaáh je pravděpodobně na situaci v Egyptě nejkvalifikovanější v Česku žijící osobou a média by ho měla nahánět, aby jim něco napsal (některá tak naštěstí činí). A Miloš Mendel dokázal v Horizontu ČT 24 fundovaně hovořit o důvodech, proč pochybuje o udržitelnosti demokracie a svobody v Egyptě. Proč místo toho dostávají v novinách prostor argumentačně impotentní pisálci? Nemám odpověď.

5. Zajetí v rasistických schématech. Tento bod zařazuji jen s vnitřním odporem, nemám rád mávání rasismem pokaždé, když člověk s něčím nesouhlasí. Ale tentokrát se prostě nemohu ubránit. To více či méně nevyslovené sdílené přesvědčení, že Arabové (respektive muslimové, protože to se u nás stejně moc nerozlišuje) jsou neschopni tak nějak čehokoliv dobrého, jsou hloupí, líní, uřvaní, násilní, beznadějní, nesvéprávní – to prostupuje nejen komentáře, ale tiše se vznáší na pozadí velké části zpravodajství z této části světa. Jak si jinam vysvětlit, že v den největších egyptských protestů o nich není na webu iDnes a ČT 24 ani zmínka, ale prominentní prostor pro článek o americkém muslimovi, který před dvěma lety uřízl hlavu manželce, a o dvou muslimským davem vypálených kostelech v Indonésii se najde? Vybrat si místo události dějinného významu dvě naprosto marginální příhody podobného druhu je jednoduše rasismus, to prostě neumím jinak vysvětlit.

Proč jen, proč?

Kritizovat média pro odvádění mizernou novinářskou práci však nemusí být na místě. Celá řada postupů infozábavy je ve světě úspěšná a jen malá část z nich obsahuje provozování kvalitní žurnalistiky. Je nesmyslné kritizovat Blesk pro zavádějící texty a The Huffington Post pro senzacechtivé titulky nad průměrnými vykradenými články. Oboje je podstatou jejich legitimní a veskrze úspěšné strategie. Nemohlo by tedy selhání českých online médií být jen součástí podnikatelského záměru?

Možná. Můj dojem však dosud byl, že se iDnes, Aktuálně, iHNed i Týden.cz snaží profilovat jako české NYTimes, že se snaží být skutečným autoritativním průvodcem čtenáře světem okolo něj, pomocí kvalitní žurnalistiky roztřídit a vyhodnotit důležité informace. Ostatně jen tak se mohou odlišit a uspět v prostředí, kde publikovat tisíc špatných článků může s minimální námahou kdokoliv. Několik důvodů, proč tento cíl nenaplňují, mě napadá. Neumím se ale rozhodnout, který z nich odpovídá realitě.

1. Nedůležitost. Nemůžu vyloučit, že arabské události jsou ve skutečnosti pro Evropana a Čecha příběhy okrajového významu a česká média jim adekvátně věnují málo pozornosti a ještě méně intelektuální kapacity. Je pak jen zajímavé, že v zemích na západ od nás to média vidí radikálně jinak a těžké si je i vysvětlit nepoměr mezi nákladným vysláním zahraničního zpravodaje a neschopností zpracovat dostupné, informativnější webové zdroje. Ale zamítnout tuto možnost nemůžu.

2. Neschopnost. Možná jsou čeští novináři jednoduše neschopní produkovat lepší materiál. Možná je málo reklamy a nízké prodeje, novináři mají malé platy a nedisponují potřebnými kvalitami. Třeba na to ani nemají čas, když musí vychrlit milion znaků denně. To by bylo opravdu hrozně smutné. Znamenalo by to, že si žurnalistů nevážíme a nejsme jim ochotni dobře zaplatit za dobrou práci. Ovšem jak náročné by bylo projít si párkrát denně Guardian a z té záplavy informací okopírovat aspoň zlomeček? Copak je pořád ještě psaná angličtina takovou bariérou?

3. Konspirace. Tribunin a jiní vyjádřili názor, že jde o záměr. Že se snad náš režim obává přelití sociálních bouří k nám a majitelé médií tento příběh nemají dovolit uniknout. Nebo že jde o vliv židovského kapitálu na vlastníky českých médií. Nebo něco jiného. Nevěřím na konspirace, obyčejnější vysvětlení bývají obvykle blíže pravdě.

4. Nezájem. Média znají své publikum a české čtenářstvo ty písečné republiky možná prostě nezajímají. Možná nejsou arabské revoluce dost sexy, a proto deníkům může být úplně jedno, jestli odvedou dobrou, průměrnou nebo špatnou práci. Těžiště jejich skutečné žurnalistické práce je jinde – v takových přelomových tématech jako jsou sjezd ústecké ČSSD a agresivní pes poslance Jandáka. Jenže pokud je Egypt celosvětově největší téma snad od irácké války, proč je to u nás jinak? Copak revoluce nejsou atraktivní? Násilí, výbuchy, slzy, vlajky, davy, slogany, sesazení, neúspěch, vášeň, risk, osud. Je opravdu možné, že by něco takového nešlo výborně prodat?

5. Online vs. tisk. Upozorňovali mě, že online deníky jsou podstatně horší než jejich papírové mutace, konkrétně v případě Lidovek. Neumím posoudit, papír jsem loni téměř přestal číst. Ale z těch pár výjimek jsem takový pocit neměl, tištěné Lidovky i Hospodářky své internetové verze příliš nepřevyšují.

BRAND24

6. Rasismus. Všichni víme, co si o těch muslimech máme myslet. Víme, co jsou zač. Usekávají manželkám hlavy a zapalují kostely. A teď najednou… protestují proti diktatuře, cenzuře, mučení. Nenásilně. Hm. to prostě nedává smysl, ne? Nedává to smysl čtenářům, nedává to smysl pisálkům. Nejde to pořádně uchopit. O čem psát? Na co se zaměřit? S kým mluvit? Jak si to vysvětlit? Když k nám přichází zpráva, která nedává smysl, nejspíš je nějak vadná. Lepší si počkat, jak to dopadne, ještě bychom se spálili. Tak tam napiš něco o rabování, já vyhrabu ten Vodičkův textík o Muslimském bratrstvu, co mi 3 roky leží v šuplíku, a ať se stane cokoliv, napíšeme, že je tam chaos, to nemůže být špatně. OK? A někoho tam pošleme, kdyby třeba dostal pěstí, budeme vypadat odvážně a můžeme s ním pak udělat rozhovor.

Kritizovat je samozřejmě snadné, zvláště bez bližší znalosti lidských a materiálních možnosti českých deníků. Přesto mě udivuje, jak špatnou práci odvádějí. Přitom minimálně jedno médium, které snese porovnání s obdobnými formáty v cizině, zde máme – týdeník Respekt. Pokud může český prostor zaplatit a naplnit kvalitní časopis, proč nemáme také nějaké kvalitní (online) noviny? Byl by tu pro ně prostor?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je bývalým redaktorem Lupa.cz, nyní pracuje jako konzultant v BCG. Vystudoval ekonomii a právo. Občas bloguje: jilm.cz a často tweetuje: @jilm.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).