E-mailu obvykle věnujeme pozornost pouze, když novým uživatelům Internetu blahosklonně vysvětlujeme jeho fungování nebo vlastnosti poštovních klientů, pravidla síťové etikety nebo krasopisu. Vzhledem k tomu, že čtenáři Lupy přicházejí do styku s e-mailem dennodenně, bude jistě zajímavé podívat se, jak moderní socio-lingvistika a psychologie uchopily elektronickou poštu z pohledu teorie komunikace.
Klasifikace e-mailu
Z hlediska klasifikace komunikačních kanálů spadá e-mail do kategorie technologicky zprostředkované komunikace (v zahraniční literatuře je Technologically Mediated Communication uváděna zkratkou TMC). Přesněji řečeno do počítačem zprostředkované komunikace, protože technologicky je zprostředkovaný třeba i telegram, fax, telefon, případně denní tisk. E-mail se tu objevuje na pomezí lineární (bezprostřední – např. telefonický rozhovor) a nelineární výměny informací (např. vzkaz na záznamníku).
Z povahy media, která je velmi blízká klasickému dopisu, je mezi jednotlivými vstupy účastníků dialogu časový i prostorový odstup. Přesto, jak uvádí Světla Čmejrková v článku, z nějž v tomto textu vycházím, „e-mailová korespondence je založena na pocitu simultánnosti“, což se v komunikátech projevuje zvýšeným výskytem obratů, které navozují dojem současnosti dialogických vstupů.
Bezprostřední vstupy
E-mail narušuje zaběhlé dělení komunikace na ústní a písemnou. Zjevnou výhodou psané komunikace je možnost přípravy výpovědi, volba jazykových prostředků, oprava gramatických chyb a možnost zaměřit se na jasnost předávaných informací. Avšak e-mail často vzniká jako záznam lineárního projevu, kdy před jasností výpovědi pisatelé upřednostňují bezprostřednost.
Na rozdíl od dopisu nebo telegramu nebývá u e-mailu problém v případě potřeby opětovně navázat kontakt s protějškem a požádat o upřesnění informace. Proto se i forma komunikace v e-mailu blíží ústnímu rozhovoru. Na rozdíl od telefonu ovšem při komunikaci prostřednictvím e-mailu nemůže recipient vnímat melodii nebo kadenci hlasu, ani mimiku obličeje a řeč těla jako při vizuálním kontaktu. Kromě toho e-mail zůstává stále bezkontaktní formou komunikace (stejně jako videokonference, která by mohla intonaci a mimiku přenášet).
Komunikační kontexty
Významnou vlastností e-mailu je kontextová návaznost. U lokálních poštovních systemů a u messageingu, kdy komunikující subjekty mohou například sedět v jedné místnosti pouze několik kroků od sebe, a kdy zároveň roste i rychlost výměny zpráv, zvyšuje se význam situačního kontextu. Zvláštní místo tu zaujímá vnitřní kontext dialogu. Diskutující strany mají běžně k dispozici archiv předchozích e-mailů a v případě potřeby mohou velmi snadno citovat, parafrázovat a vkládat výroky svých protějšků.
V tematických diskusích se silně uplatňuje kontext vyplývající ze sdílení zájmu komunikujících, kdy není třeba během výměny informací explicitně vyjadřovat všechny podstatné skutečnosti, ale stačí se na ně jen odvolat (někdy prostě jen předpokládat jejich znalost). V tomto případě přichází ke slovu i provázanost e-mailu se sítí Internetu. Na informace zde obsažené je možné odkazovat se standardními metodami (obvykle URL). Tyto odkazy jsou pak operativnější něž u klasických odkazů v knihách a periodikách.
Mnohostranná komunikace
Elektronické konference jsou zajímavé také z pohledu sociologického. Snad žádné jiné komunikační médium nemá takovou moc utvářet komunity založené na mnohostranné výměně názorů. Teoretici komunikace si všímají především rituálů mnohostranné komunikace. Odběratelé konferencí se dělí na aktivní (vstupují do komunikace) a pasivní (v roli neviditelného publika).
Mezi aktivními členy mailling listů opět dochází k diferenciaci. Někteří přispěvatelé mění směr diskuse, jiní pouze reagují na výroky. Na rozdíl od klasických konferencí a sympozií se kdokoli může vyjadřovat k tématu, a to bez nutnosti čekat na pořadí nebo na přidělení slova. Často si přispěvatelé berou slovo, jen aby krátce doplnili či komentovali předchozí diskusi (dochází i k metadiskusím).
Elektronické konference jsou mocným nástrojem při brainstormingu a výměně odborných zkušeností, protože přispěvatelé nemusí být stresováni přítomností autorit, trémou z prostředí a veřejného vystoupení. Vstupy přispěvatelů jsou díky této volnosti nezávislé na ostatních vstupech.
Jazykové zvláštnosti
Při jazykové analýze elektronické komunikace došli vědci z Ústavu pro jazyk český AV ČR k zajímavým poznáním. Předně uživatelé e-mailu ani přes vysoký stupeň spontaneity neopomíjejí někdy možná až obřadní dodržování zdvořilostních vzorců, a to i v případě neformálních sdělení. Naopak mezi účastníky elektronické komunikace vládne větší míra tolerance ke gramatickým a ortografickým chybám v textu.
V textu se často objevují prvky jazykové tvořivosti a hravosti (i multilinguální). Pravděpodobně nuceni snahou o zachování snadné dekódovatelnosti sdělení bez diakritik pisatelé e-mailů dodržují spisovnou morfologii i u neformálních vyjádření. Zároveň se v textu objevuje velké množství anglismů, grafická simulace neverbální komunikace (emotikony, znásobování samohlásek, otazníků a vykřičníků).
Dekódovatelnost elektronické komunikace
Pomineme-li možnost kryptované komunikace nebo záměrnou komunikaci v jiném jazyce, zůstává stále ještě mnoho potenciálních úskalí při snaze o správné pochopení obsahu elektronické komunikace. Při komunikaci v českém jazyce se stává v e-mailu překážkou diakritické písmo, protože k jeho přenosu je používáno mnoho standardů. Uživatelé e-mailu běžně setrvávají u znaků ASCII, tím se však zvyšuje množství homograf. Nežádoucí významy je třeba eliminovat buď na základě kontextu, nebo s použitím náhrady akcentů (ra'di, r~a'di', radi', r~adi').
Podobná situace je u MIME dopisů formátovaných jako HTML. I v tomto případě, pokud se komunikující nedohodnou jinak, používají ve většině případů starší formát kompatibilní s RFC822. Textový formát klade vyšší nároky na typografické zvyklosti pisatelů elektronických dopisů.
Posledním významným předpokladem pro úspěšnou komunikaci je oboustranné sdílení společenských zvyklostí. Komunikující strany si musí být jisty tím, že opravdu vědí, s kým komunikují (hlavička From, signatura, ověřovací autority), obě strany musí vědět, čeho se komunikace týká (hlavička Subject, jasné vyjadřování) a musí být zvolena patřičná forma komunikace (neformální žádosti o uživatelské heslo patrně správce systému nevyhoví) a samozřejmě správný protějšek (citační normu nebudeme požadovat po Jazykové poradně, ale po ČSNI).
E-mail se i u nás za posledních sedm let rozšířil z čistě akademických destinací mezi široké spektrum uživatelů. Málokterý uživatel ovšem prošel patřičnou školou psaní e-mailů, a proto je na těch, kdo provozují mail servery, aby své klienty patřičně o používání tohoto media poučili. Zdrojů na WWW je požehnaně. Odkazy na některé z nich jste mohli najít i v tomto článku.
Text vychází z autorovy empirie a rukopisu k článku:
Čmejrková, Světla: Čeština v síti: Psanost či mluvenost? (O stylu e-mailového dialogu) In: Naše řeč 5/1997, s. 225