Hlavní navigace

EP preventivně zakázal všechny

David Litvák

V RIAA (Recording Industry Association of America) taktak stačila doznít ozvěna vybuchujících zátek šampaňského a už mohly začít slavit i její evropské protějšky. Na hodiny, ne na dny se totiž počítal čas, který americký rozsudek lámající hůl nad Napsterem dělil od verdiktu Evropského parlamentu ve velice podobné záležitosti.

Rozdíly se ovšem (a možná naštěstí) dají nalézt. V případě výroku amerického se zdá, že se jednalo o rozhodnutí ve věci daného konkrétního programu, dané konkrétní služby, dané konkrétní peer-to-peer sítě. Nikde ani slovo o Gnutelle, Mactelle, Scourovi, iMeshi nebo o nejnovějším hitu Audiogalaxy Satellitu, který kromě aktuálnosti nabízí i poněkud jiný přístup k věci – (skoro) veškeré dění probíhá přes webové rozhraní (což kromě jiného znamená možnost reklamních zisků, která například u Napsteru nebyla tak výrazná a možná). Americký právní systém je sice postaven na systému precedentů, ale právě proto se zdá, že to, co dnes platí pro Napster, nebude třeba zítra muset platit právě pro Audiogalaxy Satellite. Stačí jiný stát, jiný soudce a jiná voličská základna… Navíc se dá očekávat, že systémy výměny audiovizuálních i jiných souborů budou vznikat (a zanikat) rychleji, než stačí RIAA podávat žaloby. A i kdyby nakrásně angažovala tisíc a jednoho nejlepšího právníka a plamínek vzpoury stačila zdusit dříve, než se stačí rozhořet, stejně pořád empétrojkařům zůstanou staré dobré služby jako FTP nebo dokonce WWW. Dít se prostě může ještě leccos a také to může všelijak dopadnout. (Chci říct… podívejte, já nejsem odborník na americké právo, ani technologický vizionář, tak s tím počítejte, až si půjdete do Fortuny vsadit, jak to dopadne s Napsterem! :-))

Evropané zato k problematice digitální distribuce hudby přistoupili systematičtěji, což se dalo čekat už je díky tomu, že se problém neřešil v soudní síni, ale na parlamentní půdě. Rozhodnutí evropských poslanců se tedy nevztahuje jen na jeden z mnoha programů, ale na všechny – a nejen na ně, jak uvidíme dále. Stejně, jako u rozhodnutí amerického není ještě úplně na sto procent jasné, co bude vlastně znamenat a jakým přesně způsobem změní nám známý svět, ani rozhodnutí evropské neuzavírá vrátka nejrůznějším výkladům a možnostem. V zásadě totiž podle něj patří práva na jejich díla umělcům a jejich producentům (rozuměj nahrávacím společnostem). Toto pravidlo má ovšem určité výjimky, mezi něž patří třeba i kopírování fyzickými osobami pro soukromé užití bez přímého nebo nepřímého komerčního efektu. To přeci může být pěkně gumová klauzule, ne? Jaký komerční zisk mám z toho, že kamarády, s kterými jsem se seznámil na Internetu, nechám soukromě poslechnout si třeba prostřednictvím Shoutcast svou sbírku empétrojek? Samozřejmě, už na dálku je tento argument cítit nějakou levotou – ale někdo to jednoho dne bude muset prokazovat u soudu. Aspoň jedna věc je snad ale jasná – když si přehraju vlastní CD do auta na kazetu, nezastaví mě (alespoň v Evropě) ozbrojená milice nahrávacího průmyslu, aby mě pohnala k odpovědnosti za neoprávněné šíření copyrightovaných děl. I to je totiž podle určitých výkladů stávajícího amerického autorského práva možné…

Všichni tuší, že i když se vyvine tisíc vodoznaků a zakáže milion Napsterů, návrat zpět je už nemožný. A i kdyby byl a bylo nejhůř – tak víte, kde se v sobotu sejdeme: na burze v Krčáku.

Našli jste v článku chybu?