Google, ač sám mezi vyhledávači poměrně čerstvý absolvent, je v povědomí většiny lidí zakotven jako pevný bod chaotického a neuchopitelného světa Internetu, velmi vhodné místo pro rozhlédnutí se po tomto moři informací a následné plavbě. Jistě, není takto nazírán u každého uživatele Internetu a ne každý jej považuje za jediný možný prostředek k dopravě k informačnímu cíli, je však stejně jistě nezpochybnitelné, že v současné době disponuje značnou převahou mezi obdobně zaměřenými službami.
Podle údajů web-analytického serveru OneStat.com z 18. listopadu 2003 je Google jednoznačně na prvním místě, co se týče zdrojů, ze kterých přichází návštěvníci na sledované webové stránky – z celkového počtu jich „vytváří“ 56,1 procenta. Jako druhý vyhledávač je také známé Yahoo!, ovšem s 21,5 procenty podílu, což poměrně dostatečně ilustruje náskok, jaký si Google během krátké doby na poli vyhledávačů vytvořil. To podtrhuje fakt, že Yahoo! navíc stále používá jako vyhledávací službu Google, až nyní jej postupně vyměňuje za Inktomi. Mohutnou převahu v množství vyhledaných informací si Google drží i na českém Internetu: díky implementaci jeho vyhledávacího stroje do největšího českého portálu Seznam (z dalších ještě Caramba) generuje až 29 procent hledajících návštěvníků českých stránek (druhé Jyxo má sedm procent).
Google je tedy díky relevanci vracených výsledků mezi internetovými pátrači nejoblíbenější a podle toho se také odvíjí jeho takřka dominantní pozice mezi vyhledávači. V době, kdy se módním synonymem ke spojení „hledat na Internetu“ stává termín „vygooglit“ a společnost po celém světě je masivně přesvědčována o výhodách i nutnosti převedení větší části svých informačních aktivit na Internet, se možná zdá zvláštní myšlenka, že by úspěch Googlu mohl nabývat i negativní podoby. Při pohledu na trendy ovládající svět uživatelů médií je snadné uhádnout, jak se bude pozice Internetu ve společnosti vyvíjet. Už nyní přesahuje čas věnovaný Evropanem tomuto nosiči nových médií množství času strávené nad časopisy a blíží se k představiteli tradičního posla zpráv, tisku (přestože je zdrojem výzkumná zpráva Evropské asociace zadavatelů reklamy na Internetu, a je tedy nutné brát ji s mírnou rezervou, nijak nevybočuje z podobných prognóz méně zainteresovaných stran). Jestliže se stále větší množství lidí obrací pro informace k jednomu zdroji (webu) a stále více jich považuje tento zdroj za dostatečný pro svoje rozhodování, je jistě relevantní se ptát, co všechno získá ten, kdo tento zdroj z velké části pokrývá. Z předchozího odstavce je zřejmé, že je-li možné některou službu za takto dominantní označit, je to právě Google, podle některých statistik např. ve Velké Británií používaný více než polovinou obyvatelstva k vyhledávání informací na Internetu.
Zneužití monopolního média ve prospěch nějaké skupiny, ať už držitelů institucionální moci či ekonomického vlivu, k prosazení vlastního zájmu není v lidských dějinách zrovna neznámým úkazem. Média zneužívali komunisté a prakticky všechny direktivní druhy režimů na světě a ekonomická cenzura se nevyhýbá ani relativně svobodné západní civilizaci. Google vlastní zcela soukromá společnost, založená dvěma studenty, autory původního konceptu tzv. Page Ranku (algoritmu ohodnocujícího hledané stránky, který Google vynesl na piedestal mezi vyhledávacími stroji). Ačkoliv by bylo poněkud laciné a obtížně dokazatelné hledat v její činnosti nekalé stopy, jsou lidé, kteří se takovým záměrem intenzivně zabývají. Mezi obhájci internetového soukromí je poměrně známá adresa www.google-watch.org, shromažďující jakékoliv náznaky negativních dopadů Googlu na virtuální i reálný svět. Samotná firma je tu obviňována z možného spojení s vládou USA za úkolem sběru informací o uživatelích a jejich vyhledávacích úmyslech. Přes poněkud komický dojem, který takové úsilí vyvolává, je možné vážněji se zamyslet nad některými důvody antipatie autorů tohoto webu vůči Googlu: shromažďování řady údajů o počítačích použitých k vyhledávání (IP adresa, konfigurace) bez explicitního vyjádření důvodu či nejistota webmasterů plynoucí z nepravidelně se měnícího pohledu Googlu na relevanci jejich stránek.
Co se týče sběru dat o uživatelích, je nutné na obranu Googlu poznamenat, že mezi poskytovateli internetových služeb nečiní žádnou výjimku. Zaznamenávání IP adresy, rozlišení obrazovky, verze prohlížeče a další údaje provádí takřka každý provozovatel většího serveru a zpravidla toto chování ospravedlňuje (má-li to vůbec kdy zapotřebí) stejně jako majitelé Googlu: lepšími možnostmi personalizace a rozvoje svých služeb. Mamut Google je však přece jenom více na očích než server lokálních zpráv, a tak není divu, že např. jeho koncept ukládání cookies (souboru pro identifikaci, uloženého na počítači uživatele) stále vzbuzuje pochyby a protesty některých počítačových odborníků. Dobu expirace tohoto souboru totiž administrátoři Googlu nastavili na 17. leden 2038, což oprávněně pobízí k otázce, co tak důležitého na tak dlouho dobu si u nás (rep. o nás) chtějí uschovat.
Odhlédneme-li pak od poněkud sporné otázky míry ochrany soukromí, zůstane před námi ještě dost oblastí čí slabých míst, které tato zásadní pozice na cestě v přístupu k novému médiu webových stránek může obsahovat. V zásadě je lze rozdělit do dvou základních oblastí – technické a „politické“ – a u obou ještě na směr (vnější a vnitřní), odkud mohou být využita, ať už chybou či záměrem. Zároveň lze téměř u všech těchto míst říci, že se u nich již v nějaké míře jejich zneužitelnost projevila či byly přímo využity v něčí prospěch. Ukažme si tedy tyto příklady a následně pro ně zkusme najít společný rys či prvek, který jejich nestandardní využití umožnil. Tento závěr, jak poznáme, bude v celém tomto pokusu nejdůležitější – nejen proto, že jinak by toto snášení faktů na jedno místo postrádalo opodstatnění, ale zejména tím, že nám pomůže odhalit možná lehce překvapivé jádro problémů, které by s pozicí jakéhokoliv vyhledávače s postavením Googlu musely souviset.
Google bombing
S tím, jak Google nabíral na vyhledávací a obchodní síle, povšimlo si více lidí druhého aspektu jeho tolik ceněné schopnosti řadit výsledky vyhledávání podle počtu zpětných odkazů (jeden z hlavních pilířů Page Ranku spočívá v úvaze, že čím více jiných stránek odkazuje na jednu určitou stránku, tím více bude zřejmě relevantním a důvěryhodným zdrojem). Ne vždy totiž musí být vaše pozice na jednom z prvních míst výsledkové listiny nutnou výhodou. A to dokonce, i pokud je toto výsledkové pořadí vráceno na dotaz po typické činnosti vaší firmy či po hledání vašeho jména. Není totiž nijak složitou činností sepsat o vás či vašich aktivitách kritický článek, publikovat jej na webu a označit jej titulkem či klíčovými slovy, po kterých se bude nejspíše ptát uživatel Internetu, bude-li o vás hledat odkazy. Posledním a nejdůležitějším krokem pak však musí být přesvědčení vyhledávače, že právě váš článek je důležitějším zdrojem informací o dané osobě než její vlastní stránky.
Zde poprvé vstupuje na scénu poměrně nový (i v časovém měřítku rozvoje Internetu) a současně trošku módní fenomén komunity tak zvaných bloggerů. Jedná se o majitele zvláštních druhů webových stránek, weblogů. To jsou webové stránky s chronologicky řazenými zápisy (obdoba knižních deníků) s odkazy na zajímavé stránky, úvahami, komentáři a dalšími publicisticko-literárními žánry v jednom celku. Během velmi krátké doby získal tento druh publikování značnou popularitu nejen pro svoji alternativní pozici vůči mnohdy kriticky hodnoceným tradičním masovým médiím, ale i pro mnohé další rysy subjektivně a osobně podaného pohledu na svět, který jsou někteří jedinci schopni pravidelně podávat. Na druhou stranu se čím dál víc ozývají hlasy především zavedenějších internetových i novinových komentátorů, podle kterých jde spíš o monstrózní generátor falešných a zavádějích informací plytkého a bulvárního charakteru bez jakékoliv záruky autenticity a integrity podávaných zpráv. V každém případě je patrné, že z mnoha desítek tisíc weblogů je pro kvalitní informační či zábavní obsah vyhledáván jen minimální počet z nich, a to navíc skupinou návštěvníků, o jejíž velikosti jsou sváděny mnohé rozepře.
Co je důležitější, je objektivní a snadno pochopitelná přízeň mnohých bloggerů vůči Googlu. Právě takový vyhledávač, který vybírá zdroje o daných tématech bez hodnocení jejich původu, mohl stát v pozadí vzestupu osobních poznámek samostatných jedinců. Uvážíme-li výše zmíněnou vlastnost Page Ranku zvyšovat kredit stránkám, které jsou často odkazovány a vzájemnou komunitní sbliženost řady bloggerů, s oblibou odkazujících na své deníky navzájem, je zřejmé, že dříve či později se jejich vliv v celosvětové pavučině musel projevit.
Hodnocení vlivu bloggerů na prostředí Internetu však ponechme jiným úvahám. Pro ty naše je zajímavější událost, dokumentující jeden z prvních pokusu obrátit sílu Googlu v něčí neprospěch. Odehrála se v dubnu roku 2001 v rámci žertovného experimentu Adama Mathese, vyhlášeného na jeho weblogu jménem Über. Jeho obětí se stal Mathesův přítel Andy Pressman, resp. jeho web Oh Messy Life. Trik spočíval v tom, že se Mathesovi podařilo na svých stránkách přesvědčit dostatečné množství dalších bloggerů k tomu, aby na svých weblozích uvedli odkaz na Oh Messy Life pod názvem „talentless hack“ (pisálek bez talentu). Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: indexovací stroj Googlu toto nepřehlédnutelné množství odkazů pod jedním výrazem zaregistroval a přiřadil cílovým stránkám velmi vysoké hodnocení pro vyhledávání tohoto výrazu. Každý, kdo poté do vyhledávacího pole Googlu zadal sousloví „talentless hack,“ obdržel jako první výsledek hledání odkaz na Pressmanův Oh Messy Life.
Tento postup posléze vstoupil do terminologie internetu jako „Google bombing“, bombardování Googlem, jak jej ve své výzvě označil Adam Mathes. Přestože existují dohady, že podobná „bomba“ byla zřejmě použita již v roce 2000 při americké prezidentské kampani, je Mathes prokazatelně první, kdo ke stejnému účelu použil mezinárodní komunitu bloggerů. Politické zneužití podobného mechanismu v prezidentských volbách by bylo jistě mnohem zajímavější, podle všeho byl však tento případ spíše důsledkem omylu než cíleného záměru. Také větší množství dalších známých pokusů o bombardování Googlem sledovalo spíše nepolitické a nezištné cíle, jako upozornění na pochybné praktiky některých firem.
Google bombing však stál také na pozadí jednoho z nejznámějších pokusů o politicko-komerční kontrolu nových informačních zdrojů v roce 2002. Hlavní roli v této kauze hrála sekta scientologů, označujících sebe samé za vyznavače aplikované víry, vedoucí k očištění a nápravě „problémového“ světa. Podle nemalého zástupu jejich kritků jde však spíše o zištně orientované manipulátory, schopné důmyslnou psychologickou procedurou přinutit své členy k maximální hmotné i psychické loajalitě. Scientologové od získaných lidí vybírají nemalé poplatky a snaží se pronikat do širokého spektra soukromých i státních organizací za účelem získávání vlivu na chod společnosti. Počátkem roku 2002 si někteří lidé povšimli nebývalého vzestupu scientologických webů v pořadí výsledků pro různé typy dotazů ve více vyhledávačích včetně Googlu. Jeden z jejich odpůrců, Keith Henson, následně zjistil, že sekta využívá široké sítě svých vlastních i partnerských webových serverů, aby vzájemně posilovala hodnocení svých oficiálních stránek ve vztahu k různým klíčovým slovům (tedy princip klasické googleovské bomby). Poté, co o tomto faktu informoval na svých stránkách, reagovalo velké množství bloggerů podpořením iniciativy za účelem protiaktu. Použili svoji vlastní „bombu“ a během krátké doby se jim podařilo protlačit na čtvrté místo výsledků vyhledávání na Googlu po zadání slova „scientology“ adresu webu jejich největších on-line kritiků, webu Operation Clambake (Xenu.net).
Kdo by však čekal obvyklé zakončení podobných víceméně nevinných soubojů o přízeň vyhledávače – tedy po čase úpravu googleových hodnotících vah a vyrovnání listiny výsledků do obvyklé podoby – byl tentokrát nemile překvapen. Scientologové si totiž tento vrácený úder nenechali líbit a sáhli po zbrani ještě mocnější: po právnících. K soudu podali stížnost na postup serveru Xenu.net pro podezření o porušení copyrightové ochrany zákona Digital Millenium Copyright Act (DMCA). DMCA byl v Kongresu USA přijat po silné aktivitě zejména nahrávacích společností na ochranu duševního vlastnictví, avšak jeho široký záběr postihovaných činností se dotýká i řady druhů manipulace se softwarovými prostředky. Tím se sice stal okamžitě terčem kritických analýz, avšak jeho působnost se zatím zvrátit nepodařilo. Scientologové argumentovali porušením implicitního vztahu „scientologie – scientologové“ ve prospěch Googlem uměle navozeného „scientologie – Xenu.net“ a dosáhli svého cíle. Google vyřadil ze své databáze odkazy na server Xenu.net. Po krátkých protestech jeho zastánců jej vrátili alespoň částečně, ovšem na zanedbatelně atraktivní pozice výsledků. Jisté je, že Google po těchto zkušenostech začal přepracovávat koncept Page Ranku tak, aby podobným pokusům v budoucnu zabránil. Je otázkou, nakolik se mu to daří, protože různé varianty podobných „bomb“ je možné vymýšlet dál, pouze s adaptací na aktuální podmínky Googlu.
Google jako nástroj hackingu
Google bombing není jediný „špinavý“ způsob, jak zapřáhnout potenciál tohoto vyhledávače v něčí prospěch (a v neprospěch někoho jiného). O dalším účinném, byť až údivně prostém druhu využití indexačního potenciálu Googlu informoval v březnu roku 2004 internetový magazín Wired. Plody mravenčí práce Googlových robotů (programů, automaticky sbírajících po webu informace o stránkách), gigantická databáze stránek, byla využita pro vyhledávání serverů, které nemají zabezpečený databázový webový frontend (zpravidla grafické rozhraní pro ovládání databáze pomocí webového prohlížeče). Hackerům (z důvodu již masové rozšířenosti tohoto výrazu pro označení aktérů nelegitimní aktivity v elektronických systémech se v tomto textu budu držet tohoto poněkud nešťastného zvyku) potom stačilo zadat dostatečně promyšlený dotaz do vyhledávače, aby za ně odvedl nepříjemnou práci a našel server, který nemá zabezpečenou databázi pro přístup zvenčí. „Google, patřičně použitý, má větší útočný potenciál než jakýkoliv jiný hackovací nástroj,“ prohlásil pro Wired hacker Adrian Lamo.
V základě jde o velmi elegantní myšlenku: proč se snažit v záplavě webů najít ten, který má otevřený přístup k databázi, když stránka, která tento přístup poskytuje, bude jistě indexovaná Googlem? Potom jsme tedy například zadáním fráze „Select a database to view“ získali v době odhalení této možnosti hackingu kolem 200 odkazů, vedoucích povětšinou na interface aplikace FileMaker Pro, používané jako jednodušší nástroj pro přístup k databázím prostřednictvím webového prohlížeče. Některé z odkazů vedly ke zdrojům citlivých informací. Jeden směřoval k osobním údajům (adresám, telefonním číslům a podrobným životopisům) několika set lektorů firmy Apple, včetně jejich uživatelských jmen a hesel. Databáze nebyla v té době nijak chráněna (v tomto okamžiku však již zřejmě je).
Další odkaz pak vedl na stránky fakulty medicíny Drexel University s databází 5500 pacientů fakultní neurochirurgie. Každý záznam obsahoval adresu, telefonní číslo, chorobopis… V tomto případě byla databáze „chráněna“ heslem, shodným s názvem databáze. Okamžitě po upozornění na chybu naštěstí její správce server odstavil, nicméně zůstává otázkou, kolik podobných otevřených dveří na Internetu čeká na prvního zvědavce. Při hledání odpovědi na otázku, na čí straně je tentokrát vina, se zřejmě většina lidí shodne s Lamem, který poznamenal: „Je-li váš zdravotní záznam indexován Googlem, něco je špatně.“ Paradoxně se takto dostáváme k odhalení jevu, který stojí v opozici všeobecné víry ve schopnosti Googlu: k podcenění jeho schopností. A to tím ostudnějšímu, že se ho dospustili lidé stojící na hierarchii technických schopností uživatelů Internetu nadprůměrně vysoko, správci serverů a bezpečnostní odborníci veřejných institucí. Nemusíme však pochybovat o tom, že se podobných přehmatů odehrává na světové síti denně těžko odhadnutelné množství a jen o zlomku z nich se dozvíme prostředky médií.
Google zde tedy na vině určitě není, tento případ je však zároveň jedním z těch, které nám umožní nahlédnout na jeho fenomén z jiné strany, než jsme možná zvyklí. Máme-li v rukou nástroj mocné síly, víme, že je nutné používat jej s rozvahou a opatrností přímo úměrnou jeho schopnostem. Google je právě takový nástroj, jen málokdo jej však takto vidí: pro jedince vybavené znalostním a technickým kapitálem představuje účinného prostředníka k finančním, politickým či čistě záškodnickým cílům. Pro obyčejného uživatele osobního počítače, pro nějž je synonymem Internetu okno MS Internet Exploreru s vyhledávácí lištou Googlu, jde o užitečný, avšak zároveň převážně neškodný „ten Internet sám o sobě.“ Tím se ovšem stává ještě více zranitelný vůči prvně uvedené skupině, ovládající druhou stranu „googlevské mince.“ Podrobnější rozbor této situace si necháme na závěr, nyní se pro vyváženost ještě podíváme na optimističtější roli Googlu v souboji jeho vnějších uživatelů.
4. března 2004
Vážení čtenáři,
proti pasážím článku týkajících se Scientologické církve se ohradila její česká mise a zaslala redakci Lupy své stanovisko.
Toto stanovisko je však příliš dlouhé, proto jej přikládáme jako samostatný soubor ke stažení (RTF; 47 kB).
Mirek Zeman
