Pro změnu funkčního systému financování České televize a Českého rozhlasu dnes v Česku neexistuje dostatečný důvod. Za současné poplatky není k dispozici řádně prodiskutovaná a ověřená alternativa. Zahraniční zkušenosti navíc ukazují, že odklon od poplatků zpravidla vede ke škrtům v rozpočtech veřejnoprávních médií a oslabuje jejich nezávislost.
Co se dozvíte v článku
V úterý se na tom shodli odborníci z českých univerzit, kteří své názory představili při společném expertním panelu o financování médií veřejné služby.
Lidé chtějí kvalitu i zábavu
Klára Smejkal z brněnské Masarykovy univerzity představila výsledky deseti skupinových diskusí s různorodými zástupci české veřejnosti. Lidé při těchto diskusích vnímali média veřejné služby jako instituce, které mají ve společnosti nezastupitelné místo a jejichž působnost by neměla být omezována. Kromě zpravodajství od nich očekávali kvalitní zábavu, vzdělávací obsah i reflexi české kultury. Filmy, seriály a pohádky České televize zasazené do českých reálií vnímali jako protiváhu globálních platforem typu Netflix.
„Kromě tradičního poskytování informací lidé kladli důraz i na to, že média veřejné služby by měla přinášet kvalitní nezpravodajský obsah. Vnímali, že obsahy jako filmy, seriály a pohádky se odehrávají v českých reáliích, reflektují českou kulturu a historii. A tím pádem tato média mohou fungovat jako protiváha proti globálním VOD platformám,“ popsala zástupkyně brněnské Fakulty sociálních studií.
Část respondentů zároveň nedokázala rozlišit média veřejné služby od komerčních stanic a někteří je považovali za státní média.
Brněnská studie zároveň identifikovala tři skupiny, které mají pocit, že jim média veřejné služby nevěnují dostatečnou pozornost. Mladší respondenti vnímali obsah jako zastaralý a málo viditelný na internetu. „Očekávají, že média veřejné služby budou intenzivněji fungovat v online prostředí, protože to je prostředí, ze kterého oni konzumují informace a mediální obsahy,“ vysvětlila Smejkal.
Druhou skupinu tvořili lidé s nízkou důvěrou ve stávající politický systém, kteří v České televizi a Českém rozhlase postrádali zastoupení svých názorů. Třetí skupinu tvořili někteří voliči aktuálních vládních stran, kteří měli pocit, že na jejich oblíbené politiky jsou média veřejné služby přísnější než na jiné.
Většina chce širokou veřejnou službu
Poznatky ze skupinových diskusí potvrdilo dotazníkové šetření mezi 1700 respondenty staršími 18 let. Vzorek byl sestaven kvótním výběrem podle věku, pohlaví, vzdělání a velikosti bydliště. „Všechny podstatné role, které se dají najít i v zákoně o České televizi a Českém rozhlase, jsou českým publikem očekávány více než z padesáti procent,“ shrnula Smejkal.
Na prvním místě stojí přesné a nestranné informace o domácím dění (83 procent). Následuje zahraniční zpravodajství (79 procent), regionální a lokální zpravodajství (78 procent), vzdělávání (76 procent), boj proti dezinformacím (74 procent) a rozvoj domácí kultury (73 procent). Kvalitní zábavu očekává 66 procent lidí, věnování pozornosti menšinám 56 procent a sport 54 procent.
U konkrétních služeb veřejnost nejsilněji podporuje udržování sítě zahraničních zpravodajů (79 procent), regionálních studií (78 procent), ČT24 (72 procent), sportovní přenosy velkých akcí (72 procent) a vzdělávací portál ČT edu (70 procent). Nadpoloviční podporu mají i zábavní pořady typu StarDance (54 procent) nebo provoz webu a aplikací on demand (55 procent). Pod padesáti procenty skončily jen rozhlasové stanice pro jednotlivé hudební žánry (46 procent), Symfonický orchestr ČRo (37 procent) a provoz profilů na sociálních sítích (32 procent).
Právě u online služeb se ukázal výrazný generační rozdíl. Profily na sociálních sítích považuje za úkol médií veřejné služby 43 procent respondentů ve věku 18 až 34 let, ale jen 28 procent starších 35 let. Webový portál a aplikaci on demand hodnotí jako úkol 62 procent mladších oproti 52 procentům starších.
„Pokud média veřejné služby chtějí zůstat relevantní i pro mladší část populace, online služby jsou něco, z čeho by neměla ustupovat,“ zdůraznila Smejkal. Omezení financí by podle ní zúžilo nabídku a připravilo média veřejné služby o prostor pro inovace. „Nemělo by to být jen nějaké marginalizované médium, které se snaží zaplnit místa, která komerční média nezaplní,“ varovala.
Český poplatek zůstává pod evropským průměrem
Marína Urbániková z Masarykovy univerzity představila srovnávací analýzu evropských modelů financování. Česká televize a Český rozhlas získávají z poplatků zhruba 90 procent rozpočtu, zbývajících 10 procent tvoří reklama a vlastní činnost. Průměr v zemích Evropské vysílací unie je přitom 20 procent z komerčních zdrojů.
Od května 2025 vzrostl televizní poplatek ze 135 na 150 korun měsíčně a rozhlasový ze 45 na 55 korun. Novela rozšířila poplatkovou povinnost na jakékoli zařízení umožňující příjem obsahu a zavedla automatickou valorizaci navázanou na inflaci. „V budoucnosti by už neměla nastat situace, že se zvýšení nebo naopak blokování zvýšení v čase vysoké inflace stane možným zdrojem nátlaku nebo bičem na média veřejné služby,“ vysvětlila Urbániková. Přesto český poplatek 2460 korun ročně nedosahuje průměru Evropské unie, který v roce 2024 činil přibližně 2813 korun.
Transparentnost podle Urbánikové chrání systém před politickými zásahy. „Když lidé přesně vědí, jaká je výše poplatku, a každá změna je nutí přenastavit si trvalé příkazy a je o ní velká diskuse, tak to zvyšuje politické náklady na příliš časté změny, protože je to zkrátka příliš vidět,“ řekla.
Český poplatek se před loňskou novelou neměnil zhruba dvacet let. „Reálně si nedokážu představit, že kdyby politici měli jednoduchou možnost objem peněz určený médiím veřejné služby měnit, že by opravdu dvacet let nedošlo k žádné změně,“ dodala.
Slabiny současného systému vidí dvě. Administrativa spojená s výběrem a vymáháním stojí Českou televizi i Český rozhlas zhruba po sto milionech korun ročně. A plošná výše poplatku neodráží majetkovou situaci domácností, byť existuje možnost osvobození pro ty nízkopříjmové.
Varovné příklady ze zahraničí
Mezi lety 2009 a 2024 zrušilo poplatky dvanáct evropských zemí. Podle Urbánikové mluví dosavadní bilance v neprospěch takového kroku.
Slovenský případ označila za odstrašující ukázku v několika ohledech. Ještě v době, kdy na Slovensku poplatky existovaly, vláda postupně rozšiřovala okruh domácností osvobozených od jejich placení.
Stát proto musel čtvrtinu až třetinu rozpočtu RTVS dofinancovávat prostřednictvím takzvané Smlouvy se státem, kterou podepisovali ministr kultury a generální ředitel RTVS. „Od tehdejších redaktorů RTVS vím, že je generální ředitel prosil, jestli by v období, kdy se vyjednává, nešlo alespoň trochu ztlumit kritiku,“ popsala Urbániková dopady závislosti na penězích ze státní kasy na redakční práci.
Když Slovensko poplatky nakonec zrušilo úplně a nahradilo je podílem z HDP, situace se ještě zhoršila. „Do tří měsíců po volbách vláda škrtla zákonný podíl z 0,17 na 0,12 procenta HDP a RTVS přišla o třetinu rozpočtu. A to ani nevzbudilo nějaké větší diskuse, protože si toho málokdo všiml,“ dodala Urbániková.
V Dánsku doprovázela změnu modelu avizovaná redukce rozpočtu o 20 procent, po protestech k ní nakonec nedošlo. Ve Finsku a Švédsku, které zvolily model samostatné daně, klesá reálné financování. „Ve Finsku se DPH z tohoto příjmu zvýšila z asi 10 na zhruba 14 procent. Výsledkem je, že YLE propouští asi tři sta lidí, protože její rozpočet klesl o zhruba 15 procent,“ upozornila Urbániková. Politici si podle ní i přes samostatnou daň nacházejí způsoby, jak manipulovat s výnosy, aniž by měnili výchozí sazbu.
Podle Evropské vysílací unie po zrušení poplatků obvykle klesá rozpočet veřejnoprávních médií přibližně o desetinu. „Rozhodně nemůžeme pracovat se zkratkou, že financování ze státního rozpočtu se automaticky rovná zestátnění, protože by to znamenalo, že zestátněná média veřejné služby má polovina Evropy,“ řekla Urbániková.
Upozornila, že nic jako „skandinávský model“ financování neexistuje. Finsko a Švédsko mají zmíněné samostatné daně, zatímco Dánsko, Norsko a Island financují média veřejné služby klasicky z rozpočtu.
Vyvrátila rovněž výhradu části komerčních médií a některých politiků, že veřejná služba v Česku není dostatečně definována. „Z mezinárodní komparace vyplývá, že veřejná služba je v Česku vymezena standardně. Jen v zákoně o České televizi na to máme paragrafy, k tomu několik desítek stran dlouhodobých plánů rozvoje, přibližně padesátistránkový kodex a po velké mediální novele i zhruba desetistránkové memorandum o způsobu naplňování veřejné služby,“ konstatovala.
Tři scénáře změny
Urbániková nastínila tři teoretické varianty pro případ, že by politická vůle ke změně přetrvala. Zdůraznila ale, že žádnou z nich neprosazuje. „Stále si myslím, že nám chybí vážné důvody pro změnu systému, ale vzhledem k tomu, že to vládní koalice slíbila v programovém prohlášení, je to určitě něco, o čem bychom měli diskutovat,“ řekla.
První varianta: nahradit poplatek vázaný na přístroj plošným poplatkem za domácnost po vzoru Německa, Rakouska nebo Švýcarska, ideálně s automatickou valorizací. Díky rozšíření okruhu plátců by mohl být nižší.
Druhá varianta: samostatná daň po vzoru Finska a Švédska. „Přenesení tohoto modelu do demokracií našeho typu bude ještě rizikovější. Byla by potřebná garance na několik let dopředu, ale víme, že ani ta není bezpečnou zárukou, protože tak či tak by to byl jen běžný zákon, který se dá zrušit. Zkušenosti s tím, jak se nakládá s dopředu stanovenými mechanismy, máme i z Česka – týkají se například valorizace důchodů nebo výpočtu platů v justici,“ upozornila.
Třetí varianta: financování ze státního rozpočtu s pojistkou například v podobě takzvaného organického zákona, k jehož změnám by byla potřeba kvalifikovaná většina v obou komorách parlamentu. „Dosáhnout změny tak, aby to nerozkolísalo celý systém financování, by bylo poměrně složité,“ uzavřela Urbániková.
David Klimeš z Univerzity Karlovy doplnil: „Debata o případném zrušení rozhlasových a televizních poplatků je legitimní. Není ale legitimní je chtít zrušit, aniž by byly nahrazeny stabilním, transparentním a předvídatelným financováním médií veřejné služby.“
Na panel navazuje příprava analytického dokumentu. „V žádném případě nechceme dělat práci za politiky, chceme nabídnout kvalitní podklad pro informovanou veřejnou i politickou debatu založenou na faktech, ne dojmech a anekdotických zkušenostech,“ uvedla vedoucí Katedry žurnalistiky FSV UK Alice Němcová Tejkalová.
Jakékoli budoucí změny českého systému budou muset respektovat Evropský akt o svobodě médií. Jeho článek 5 o médiích veřejné služby je účinný od srpna 2025 a ukládá členským státům zajistit přiměřené, udržitelné a předvídatelné financování chránící nezávislost. „Uvidíme, zda bude v praxi sloužit jako strážný pes, nebo to bude jen takový roztomilý ratlík,“ poznamenala Urbániková.
Urbániková porovnala čtyři modely financování podle sedmi kritérií odvozených z Evropského aktu o svobodě médií a ze zprávy britské Dolní sněmovny z roku 2021. Poplatkové systémy podle ní nabízejí nejlepší kombinaci transparentnosti, stability a nezávislosti na politické moci. Financování ze státního rozpočtu naopak vykazuje nízkou transparentnost a jeho kvalita závisí na politické kultuře dané země.
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
ČLÁNKY DO MAILU