Hlavní navigace

Facebook a Twitter: Největší hrozbou jsme my!

18. 1. 2011
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: 21971
Pokud se řekne Facebook, řadě jeho příznivců zaplesá srdce, stejně tak ale velkému množství jiných vytanou na mysli obavy o soukromí. Podobně je tomu i v případě Twitteru. Hlavní nebezpečí a průšvihy si však stále způsobujeme sami.

Facebook a další sociální sítě se staly nedílnou součástí online životů velkého množství uživatelů, stejně jako jim podobné služby. Do této kategorie spadá také Twitter, v jehož rámci si může kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv „tweetnout“ své aktuální pocity, postřehy či zážitky. Ne vždy se však uživatelé dokážou udržet na uzdě, a tak ve finále prozradí i to, co mělo původně zůstat utajeno. Z online zábavy se pak během okamžiku může stát smrticí zbraň.

Jak jsme vás minulý týden informovali ve zprávičce Fotbalová Anglie řeší nevhodné používání Twitteru, někteří hráči vyfasují manuál, mohou se angličtí fotbalisté těšit na speciální školení:

Liverpoolský fotbalista Ryan Babel nevydýchal sporně nařízenou penaltu v nedělním šlágru se slavným Manchesterem United a přes Twitter pustil do světa fotomontáž sudího Howarda Webba navlečeného v dresu soupeře. Teď mu za to hrozí postih od disciplinární komise. Tradiční anglický klub Newcastle United dokonce nejen ve světle tohoto případu chystá pro své hráče manuál s tím, co si mohou a nemohou na Internetu dovolit. Kouče naštval hráč José Enrique, který přes Twitter vypustil do světa interní informaci, že kvůli zranění nenastoupí do dalšího zápasu. Kluby přitom obvykle kolem zranění hráčů mlží, aby držely soupeře v šachu, pokud jde o zvolenou sestavu a taktiku.

Případ fotbalistů z anglické Premier League aktuálně připomněl již delší dobu se vyskytující kauzy, které postihují sféru velkých společností i jednotlivých domácích uživatelů: Facebook a Twitter mohou posloužit k nechtěnému vyzrazení důležitých údajů, a dokonce systematickému sledování informací v rámci konkurenčního boje. Základním problémem je často nežádoucí propojení uživatelských účtů firemních se soukromými, kdy zaměstnanci řeší komunikaci v rámci firmy pomocí veřejných profilů.


Založení účtu na Facebooku je tak jednoduché… Možná i proto stoupá počet registrovaných závratnou rychlostí, aniž by tuto službu ve skutečnosti potřebovali.

Vyhledejte si sami sebe

Ty tam jsou doby, kdy se každý strachoval o to, co kde vyzrazuje, jestli jeho e-mailovou adresu ze stránky nevydoluje robot, zda se někde zaregistruje pod falešnou nebo reálnou identitou. I dnes samozřejmě existuje nemalé množství takto obezřetných koncových uživatelů, nicméně řada ostatních spíše sleduje, aby právě na Facebooku nechyběla, měla co největší počet followerů na Twitteru, případně na blogu nezapomněla filtrovat ven veškeré své denní dění, hodinu po hodině.

Osobně patřím do kategorie více paranoidních uživatelů, a to nejen v počítačovém, ale i běžném životě. Kdykoliv ve společnosti většího počtu lidí zadávám jakékoliv heslo, ohlédnu se, zdali mi někdo nestojí za zády a nesleduje pohyb prstů na klávesnici. Co na tom, že při bleskovém zadání stejně nikdo nic (vyjma keyloggeru) nepostřehne. Když ráno opouštím byt, chraň bůh, aby mě v autě začala nahlodávat myšlenka, jestli jsem opravdu zamkl a vypnul sporák.

Také proto nejsem zastáncem veřejného profilování v rámci účtů na Facebooku či neutuchajícího twitterového cvrlikání. Profláknuté facebookové profily, jejichž prostřednictvím vyzrazujeme počet kostek cukru v ranní kávě, oblíbenou polední restauraci a předvečerní kavárnu přeplňují nafukovací internetové mantinely. Pokud má někdo potřebu takto exhibovat (v tom nejlepším slova smyslu), měl by kromě správného nastavení zabezpečení profilu myslet hlavně na dvě základní věci: zajímá jeho příspěvek někoho? A kdo všechno jej uvidí/náhodně vyhledá?

Dodržení soukromí a dobré zvážení příspěvků v rámci sociálních či komunitních webů představuje jeden ze základních problémů stávajících uživatelů. Právě Facebook se stal jednou ze základních služeb, jak si někoho nenápadně proklepnout. Běžnou praxí nejen v rámci přijímacích pohovorů je kromě prohlížení zaslaného životopisu i prolistování dostupných údajů na LinkedIn, případně vložení jména dotyčného na blind do vyhledávače. Zkuste sami po sobě takto zapátrat a možná budete překvapeni, kolik údajů je o vás dostupných celému světu.

Prevence nadevše

Horem dolem do nás média (ať už odborná, nebo veškerá ostatní) průběžně hrnou informace, že být na Facebooku je právě v módě. Přihlaste se do té či oné skupiny, poznejte staré i nové přátele, buďte stále v kontaktu. A co pro to stačí udělat? Nic složitého, jednoduše si vytvořit účet a započít nikdy nekončící sdílení sebe sama na webu.


Podmínky použití Facebooku, s nimiž při registraci uživatelé musí souhlasit. Kdo z nich si je ve skutečnosti přečetl?

A právě v tomto okamžiku se láme pomyslný chleba, ať už jde o Facebook, Twitter nebo jakoukoliv jinou službu, která vášnivě laškuje s našimi reálnými identitami. Nepochybuji, že čtenáři Lupy dokážou odhadnout, co, kde, kdy a jak na webu o své osobě publikovat, nicméně jde o promile webových návštěvníků. Co třeba vaše přítelkyně, manželka, rodiče nebo jiní, počítačově méně vzdělaní přátelé? Jen pár jich při registraci do libovolné webové služby před odsouhlasením detailně pročte všechny podmínky užívání služby, a tak minou důležité informace, například včetně té, že se provozovatel v případě jakéhokoliv průšvihu většinou zříká jakékoliv odpovědnosti.

Fotbalisté Newcastlu, kteří byli zmíněni v úvodu, nejspíš ve své příručce dostanou několik univerzálních rad, z nichž však jedna vyčnívá nad ostatní: vždy odlišujte soukromé věci od pracovních. Toto platí na Facebooku, Twitteru i kdekoliv jinde. Pokud je uživatel hodně exponovanou a důležitou osobností, existuje řada konkurenčních společností, které mohou nechtěně vypuštěných informací využít. To samozřejmě neplatí v případě specializovaných firemních profilů a stránek, které se v rámci marketingu na Facebooku rozmnožily závratnou rychlostí.

UX DAy - tip 2

Objevují se ale i automatizované varianty útočící na Facebook, jednou z nich se stal například neblaze proslulý Koobface. Tento červ rozesílal zprávy odkazující na stránky podobné klasickému videoportálu YouTube, ale pokud je příjemce facebookové zprávy následoval, došlo k otevření podvodné kopie. Namísto spuštění videa byl uživatel vyzván ke stažení doplňku pro přehrání, a tedy stažení viru. Podobně jako u e-mailu nebo instant messagingu zde autoři těží z toho, že zprávy na první pohled pocházejí od známého kontaktu.

Jak v případě úniku informací na Twitteru, tak přílišného odhalení soukromí na Facebooku, stejně jako při zneužití škodlivým kódem, je vždy zapotřebí vydatná dávka neobezřetnosti ze strany samotného uživatele. Pokud chce někdo začít s obranou od píky, měl si vždy před založením jakéhokoliv online profilu položit jednoduchou otázku: Opravdu tam musím být? Prevence dokáže mnohem víc než případné řešení následných problémů.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je odborníkem na počítačovou bezpečnost a moderní online služby. Pracuje jako konzultant na volné noze zejména pro finanční instituce.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).