Ilustrace: Nenad Vitas
Tyto a mnohé další otázky nás napadají, kdykoli přijde řeč na téma umění a Internet. Jedni by rádi viděli Internet jak úžasnou výstavní síň, druzí hovoří o tom, že umění v moři nul a jedniček ztrácí osobní rozměr a přestává být uměním, třetí zas že je mu umění celkem ukradené. Co člověk to názor, nebo možná lépe touha vidět Internet právě takový jaký by měl, podle něj, být.
Ve středečním online rozhovoru na iHNed s Milanem Knížákem padla otázka, zda na Internetu může existovat umění. Odpověď zněla: Umění může použít jakékoli médium. Ale to neznamená, že to médium je uměním.
A to možná nejlépe vystihuje to, o co v celé diskusi jde. Obraz nedělá plátno, stejně jako báseň nečiní básní papír. Internet je médium, které může přenášet vjemy jako každé jiné. Ano, má určitá specifika, výhody i úskalí, ale není jich o nic více ani o nic méně než u materiálů jiných.
Někdy, když zabrousím na server Písmák, tak si uvědomuji, že Internet jistým způsobem posunul nikoli hranice či možnosti umění, ale interakce. Vedle sebe, v podstatě na jednom serverovém disku, žije „básník“, který zřejmě nedokončil ani pátou třídu a jeho díla jsou brakem, s Básníkem, s velkým B, který si se svou kvalitou v ničem nezadá s těmi, co vydávají papírové sbírky.
Elektronické básně mají několik výhod – lze je uveřejňovat postupně, tak jak vznikají, a čtenáři je mohou takto postupně vnímat. Navíc je potřeba vědět, že pokud si každou vaši báseň přečte řádově několik set lidí, kteří na ně mohou reagovat a reagují, pak to prospívá nejen tvorbě básníka, který třeba odhalí své slabiny, ale interakce je možná daleko větší, než prostřednictvím (jakkoli romantického a voňavého) papíru. Navíc je zde pocit, že to, co děláte, má nějaký smysl.
Asi největším problémem umění na Internetu je schopnost ho najít. Ukazuje se, že podle klíčových slov, která tak rádi píšeme do Googlu, to příliš nejde. A tak přicházejí na řadu komunity, které vám to usnadní. Ano, z každého živého literárního serveru se časem stane komunita – se všemi výhodami i nevýhodami. Konec konců umělci rádi tvořili literární skupiny (májovce, ruchovce, lumírovce známe ze školy asi všichni) a internetové komunity jejich funkci rády nahrazují. Fenomén dneška tak přebírají také umělci.
A jak je to s jinými oblastmi umění? Fotografie přechodem z filmů na paměťové karty vstoupily do e-prostoru jaksi přirozeně a o jejich kvalitě a umělecké hodnotě dnes nikdo nepochybuje (samozřejmě těch kvalitních). Naopak například umění výtvarné vzbuzuje v podobě digitální stále značné rozpaky…
Zcela samostatnou kategorií je interaktivní umění – tedy aplikace, které nejen že samy vyjadřují nějaký umělecký počin, ale také reagují na podměty konzumenta služby. Stále více „in“ jsou různé „míchanice“, ale také záložkovací systémy, sdílení fotografií či jejich napojení na mapy. Podrobněji v článku Jana Rylicha Když umělec pracuje s Internetem.
Závěrem ještě jedna myšlenka pana Knížáka: Současné umění je natolik složité, že lze za umění považovat skoro cokoli, jde především o kontext, situaci a akcent.
A tak každému v jeho vlastní sféře chápání a nazírání světa zůstává Internet otevřeným místem, ve kterém je možné nalézt umění i kýč. Už jen proto, že onen kontext vnímáme každý trochu jinak.
