Vývoj umělých družic prodělal za velmi krátkou dobu značný pokrok. Od prvních představ jsme se přes pípající Sputnik poměrně rychle dostali k moderním telekomunikačním družicím. Jejich využití se neubránil ani Internet, který vlastně vznikl také jako odpověď na pípající zázrak ruské techniky. Ten odstartoval vesmírné závody, jejichž některé plody dnes může využívat téměř každý obyvatel Země. Satelitní komunikace mají řadu výhod, které lze s úspěchem využít i v přístupu k Internetu, stejně významné jako výhody jsou však také nevýhody s nimi spojené.
Nejdříve se patrně začalo využívat satelitních spojů jako náhrady za klasické „pozemní“ spoje při realizaci nákladných mezinárodních linek. Jde tedy o standardní dvoubodové spoje využívající satelit vlastně jako retranslační bod. V této podobě se také satelitní komunikace prosadily v našich končinách (predevším technologie VSAT – Very Small Aperture Terminal), když umožnily poskytovatelům Internetu vymanit se alespoň částečně ze spárů tehdejšího SPT Telecom. Za oblibou satelitních spojů v těchto dobách lze tedy spíše hledat snahu o snížení nákladů a zvýšení spolehlivosti zahraničních linek než cokoli jiného. Přestože provoz podobných satelitních spojů je značně nákladný, ve srovnání s poplatky SPT Telecomu za zahraniční linky a ve spojení s možností získat kvalitní připojení na některou z páteřních sítí Internetu, byl tento druh připojení podstatně výhodnější než jiné možnosti.
Nezanedbatelným faktem je také spolehlivost satelitních spojů, která byla podstatně větší, než u pronajatých zahraničních okruhů Telecomu. Brzy se však začaly projevovat také stinné stránky připojení satelitní linkou. Především značné zpoždění signálu způsobené vzdáleností, kterou musí urazit. Toto zpozdění se pohybuje kolem 250 ms. Důvodem je, že geostacionární družice jsou ve výšce přibližně 36 000 km, takže signál musí urazit více než 72 000 km (záleží na konkrétní poloze obou bodů vůči družici). Ačkoli se může zdát zpoždění čtvrtinu sekundy zanedbatelné, je nutné si uvědomit, že jde o dobu, po kterou putuje signál jedním směrem, takže odpověď na požadavek můžeme dostat nejdříve za půl sekundy, což už je v internetovém měřítku prodleva velmi vysoká. Zvláště nepříjemný je tento fakt u online aplikací typu internetového telefonování, hraní her atd. Je nutné si také uvědomit, že v případě použití satelitního spoje na zahraniční lince, jsou takto „omezováni“ všichni uživatelé daného poskytovatele.
Se vstupem velkých mezinárodních poskytovatelů Internetu na český trh pominula pro mnoho českých poskytovatelů nutnost vlastnit zahraniční datové okruhy a využívání satelitních linek k tomuto účelu začalo velmi rychle klesat až do současného stavu, kdy nejsou téměř používány. Dalším důvodem vytlačení satelitních spojů z této oblasti je také výrazné snížení cen mezinárodních datových okruhů. S využíváním dvoubodových satelitních spojů se tak na českém Internetu setkáme pouze při připojování zcela odlehlých oblastí, případně se využívají jako přistupové médium k Internetu při různých akcích, kde není finančně výhodné realizovat připojení jiným způsobem.
Podstatně zajímavější a v současné době rozšířenější je využití asymetrického způsobu satelitní komunikace pro vysokorychlostní přístup k Internetu. Tento způsob připojení k Internetu vychází ze skutečnosti, že dopravit signál směrem do družice je pro běžného uživatele značně náročné (a v některých případech také s ohledem na poplatky např. ČTÚ značně nákladné), typický uživatel potřebuje vysokorychlostní přístup k Internetu téměř výhradně pro stahování dat a tím pádem je objem odchozího provozu minimální. Asymetrický přenos se snaží využít uvedených skutečností. Metoda, na které celý systém pracuje je jednoduchá: data putující směrem k uživateli jdou přes družici a data putující směrem od uživatele jdou jiným spojem do Internetu (např. modemem, pevnou linkou).
Aby bylo takového modelu dosaženo, musí existovat počítač, kterému své požadavky pošleme, ten je vyřídí a požadovaná data pošle vysokorychlostní satelitní linkou. Konkrétní realizace záleží na použité technologii, přesto mají všechny (nebo alespoň naprostá většina) satelitních přístupů podobné vlastnosti. Data jsou z družice vysílána ve sdíleném kanále, aby však nedošlo k tomu, že by celý kanál zabral jeden uživatel, je maximální rychlost jednotlivých uživatelů omezována minimálně na rychlosti o řád nižší, než je samotná rychlost sdíleného kanálu. Vzhledem k tomu, že jde o sdílené kanály, může dojít při nadměrném počtu uživatelů k přetížení služby a k jejímu výraznému zpomalení. Velkou nevýhodou je nutnost přítomnosti další linky do Internetu, jejíž kapacita nemusí být příliš vysoká (postačí i modem), přesto jde o další náklady navíc.
Je samozřejmě možné celý systém doplnit o možnost obousměrné komunikace realizované přes satelit, takové řešení je však náročné a v našich podmínkách s ohledem na poplatky ČTÚ také velmi drahé. Celá uvedená koncepce se hodí na stahování velkých souborů, přehrávání multimédií, ale vzhledem k výraznému zpoždění (jen zpomalení na satelitní lince je kolem 250 ms) se takový způsob připojení nehodí pro aplikace, které vyžadují online přenos, jako jsou např. videokonference, hry atd., kde zpoždění působí velmi rušivě.
Poslední skupinou jsou jednosměrné satelitní systémy vysílající data pro všechny uživatele zároveň, pracující tedy na stejném principu, jako např. televize přes satelit. Tento způsob přenosu se vyznačuje velice vysokou efektivností, která se zvyšuje se vzrůstajícím počtem současně přijímajících uživatelů. Tento způsob využívá největší výhody satelitní komunikace, a to faktu, že satelit vysílá informace všem, kteří přijímají. Tento druh přenosu se dá využít např. pro hromadnou distribuci zvukového/video signálu, posílání news, distribuci nových verzí softwaru atd. Této technologie využívá např. známá Skycache.
Z uvedených metod a z informací, které jsme si o nich řekli, jasně vyplývá, ve kterých oblastech má Internet (respektive některá jeho část) přes satelit šanci. Rozhodně to není v oblasti dvoubodových spojů (VSAT), tam jsou klasické bezdráty případně kabelová či optická vedení podstatně pružnějším, levnějším a v neposlední řadě také rychlejším řešením. Jiná je však situace v přenosech typu point-to-multipoint, a to především s jednosměrnou komunikací, kde je možné využít skvělých vlastností satelitních spojů, zejména velice nízkých nákladů v případě dostatečného počtu uživatelů, zde má satelitní komunikace pravděpodobně budoucnost.
Využití satelitních spojů k realizaci tzv. poslední míle (tedy tam, kde jsou nejvíce používany) je velice problematické. Z důvodu přítomnosti dalšího spojení je takové řešení závislé na „pozemních“ komunikacích, které jsou anebo v dohledné době budou podstatně rychlejší, než srovnatelné satelitní technologie, a to za podstatně nižší cenu. I v oblasti dostupnosti již mají satelity zdatného soupeře v podobě mobilních sítí. Satelity tak zůstávají nedostižné pouze v oblasti jednosměrného přenosu. Otázkou však zůstává, zda v současném interaktivním světě tento způsob přístupu přežije.
