Ve včerejším Okénku se Petr Stránský zamýšlí na tím, zda je vhodné mluvit o uživateli Internetu. Pokud poženu tuto úvahu do extrémů, tak vlastně žádný Internet neexistuje. Internet je tím, čím je např. papír – je to médium. Znalost čtení ještě neudělá z člověka čtenáře. Mnoho lidí, a nejen těch z nejnižších společenských vrstev, nevezme do ruky opravdu hodnotnou knihu, jak je rok dlouhý. Co je však horší, mnoho z nich si nedokáže vůbec vyhledat v tištěném jízdním řádu příslušný spoj. Mnoho dalších se málokdy podívá na ČT 2 – a nebo opačně – najdou se výjimky, které vůbec nezajímá „trojka“ – televize n@va. Přesto možná mají doma všichni televizní přijímač a umějí se na televizi dívat – při průzkumu bychom je tedy považovali za diváky? Umět pracovat s Internetem (což je mnohem složitější a komplexnější znalost než čtení) může člověka přiřadit do skupiny jeho uživatelů, ale ještě z něj toho „pravého“ uživatele neudělá.
Doba minulá, bublinová, způsobila, že většina „velkohubých byznysplánů“ se snažila nafouknout svoji cílovou skupinu na maximum. Přišli do místnosti s balónkem a ten se tam snažili nafouknout tak, aby vyplňoval všechny rohy místnosti a ještě koukal okny a vyčuhoval ze dveří. Všem těmto lidem hrál do karet co největší počet, který z průzkumů o počtu uživatelů Internetu vypadl.
Číst se asi většina z nás učila ve škole. I když čtení je jen na začátku procesu, který následně vede ke znalostem (a ty jsou nejdůležitější, většinou nečteme jen tak pro nic za nic), existuje škála známek, kterou bychom mohli tuto znalost oznámkovat. Děje se tak ve škole. Napadlo by vydavatele či nakladatele kalkulovat ve svých plánech s počtem lidí, kteří umí číst? Využití Internetu se na školách v širší míře nevyučuje (na rozdíl od hloupého plácání vlastních HTML stránek, které lze přirovnat k povinné výuce Karla a následně Pascalu, které jsem zažil na gymnáziu). Většina dnešních uživatelů, mladých lidí, přišla ke znalostem spíše samostudiem. V mnoha případech, jak jsem si zjišťoval nejen pomocí ankety (podotýkám ale, že její vzorek nebyl reprezentativní), se lidé učí pracovat s Internetem od někoho.
Na otázku „Jak jste se naučil(a) pracovat s Internetem?“ odpovídalo 7.168 uživatelů služby Pohlednice.cz v době od 19.1.2000 do 9.5.2000
Sám – bez jakékoliv pomoci – 78,9 %
Někdo mi pomohl – 19,2 %
Pomohly mi knihy – 1,9 %
Je zarážející, jak velice málo uživatelů získalo znalosti s podporou knihy. Přesto jsou jistě schopnými čtenáři.
Mnoho lidí má pocit, že s Internetem pracovat umí, málokdo shodí své sebevědomí a přizná svému okolí, že mu něco není jasné. Tím se liší naše školství obecně od školství na západ od nás. Pokud se u nás někdo ve škole ptal, býval často považován spolužáky za blbce. Jenže kdo se neptá, ten se nic nedozví.
Povrchní znalost Internetu nese své trpké plody. Není problém se např. pořezat o papír, každé malé dítě to určitě někdy zažilo. Uživatelé Internetu jsou také velice neopatrní při zacházení s tímto médiem. Vždyť bleskové a masové rozšíření viru ILOVEYOU na milióny počítačů bylo způsobeno nedostatečnou uživatelskou znalostí a vysokou intenzitou používání v těch končinách a odvětvích, které vir postihl nejvíce. Neznalost byla hlavním katalyzátorem, jehož účinek se navíc násobil intenzitou používání elektronické pošty. I dnes nám denně do firmy chodí podobných virů desítky. Lidé, kteří dnes posílají firemní ceníky ve stokilových emailech s adresami všech svých zákazníků (což je často největší firemní poklad) uvedenými v položce To: či Cc: namísto Bcc: by se také měli pídit po tom, kde si doplnit své znalosti. Ani jejich šéfové často netuší, že firemní tajemství je pravidelně odesíláno na stovky či tisíce adres.
Sebelepší dostupné technologie mohou zůstat jako mrtvý kámen, pokud je nebudou umět uživatelé správně a hlavně efektivně využívat. Domnívám se, že spíše něž ekonomická situace, na kterou se tak často ve výzkumech uživatelů agentury zaměřují, je důležitá obecná informační gramotnost. Zpráva ČTK z 22. února 1999 říká: „Největší handicap občanů České republiky spočívá ve srovnání s vyspělými státy v aktivním přístupu k informacím, schopnosti informace vyhledávat, třídit, zobecňovat a kombinovat. Vyplývá to z Mezinárodního výzkumu funkční gramotnosti dospělých (SIALS).“
„Ovládání“ Internetu je mnohem složitější než stisk tlačítka na dálkovém ovladači televizoru. Jde rovněž o mnohem více, než umět spustit prohlížeč, kde je v horším případě nutno zadat adresu oblíbeného portálu (a díky skvělému marketingu to dnes většinou není potřeba). Možná se s tím tlačítkem na ovladači televizoru dá srovnat přihlášení na chat. Schválně, podívejte se či si spočítejte, kolik lidí chatuje na chatech a kolik lidí si čte některý z elektronických zpravodajských serverů nebo právě zadalo dotaz do vyhledávače. Některé stupidní dotazy v diskusních skupinách a konferencích či dokonce na chatech vypadají, jako by jejich autoři vůbec nevěděli, že se informace dají aktivně hledat. Možná je k tomu totiž doposud nikdo nevedl. On to totiž není tak lukrativní reklamní byznys, jako když uživatel skončí na chatu a neopustí služby implicitně nastaveného portálu.
