Zrekapitulujme celý příběh tak, jak ho popisuje Brill´s Content. V roce 1995 působil Larry Matthews ve washingtonské rozhlasové stanici WTOP, kde připravil třídílný seriál o dětské pornografii. V lednu 1996 začal pracovat jako novinář na volné noze a spolupracoval s dalšími dvěma zpravodajskými stanicemi. V polovině roku se rozhodl, že o dětské pornografii napíše rozsáhlý časopisecký článek. V té době už o Matthewsovi věděla FBI, konkrétně speciální útvar s kódovým označením „Nevinné obrázky“, který se zaměřuje na monitorování Internetu. Zdokumentovala, že se novinář v průběhu roku 1996 pouštěl přes Internet mnohokrát do sexuálně podbarvených rozhovorů s mladými dívkami, z nichž za mnohé se ve skutečnosti vydávali právě agenti FBI. V prosinci 1996 policisté prohledali Matthewsův byt a zabavili jeho počítač. V něm nalezli pouze dva obrázky nahých dívek, z harddisku se však podařilo zrekonstruovat další včetně smazaných záznamů dialogů. O sedm měsíců později byl Larry Matthews obviněn ze stahování a posílání dětské pornografie po Internetu. Začal maratón soudních projednávání.
Novinář žádné z usvědčujících důkazů nezpochybnil a založil svou obhajobu na tom, že podle prvního dodatku americké ústavy měl právo zmíněný výzkum dětské pornografie provádět, protože to bylo v rámci jeho novinářské práce. První dodatek americké ústavy formuluje právo na svobodu projevu a Američané jsou na něj tradičně citliví, protože ho považují za jeden z významných pilířů demokracie. Státní zástupce Jan Miller ovšem prohlásil: „Jakkoliv je svoboda tisku životně důležitá pro tuto zemi a svoboda slova životně důležitá pro zachování demokracie, novináři nemají právo se sami rozhodovat, které zákony budou při žurnalistické práci dodržovat a které nikoliv.“ K tomu názoru se v únoru 1998 přiklonil i soudce Williams, který Matthewsovi zakázal, aby svou obhajobu dál vedl tímto způsobem. Rozhodl totiž, že se první dodatek ústavy na šíření dětské pornografie za těchto okolností nevztahuje. „Veřejný zájem nevyvažuje škody, které lze stahováním a posíláním dětské pornografie po Internetu způsobit,“ rozhodl soudce Williams.
Okamžitě sice začalo projednávání odvolání, soudcův verdikt však přesto vyvolal značnou diskusi. Za Matthewse se postavilo několik profesních organizací a také agentury kontrolující dodržování lidských práv. Například profesor žurnalistiky Stephen Isaacs z Kolumbijské univerzity prohlásil: „Novináři mohou někdy porušit zákon – hlavně v případě, že chtějí upozornit na vážný problém.“ Mnozí navíc argumentovali tím, že pokud bude Matthews odsouzen, bude to znamenat, že se znemožní jakýkoliv výzkum (nejen novinářský) dětské pornografie na Internetu, protože už pouhé prohlížení podobných stránek technicky znamená, že si stahujete zmíněné obrázky na svůj počítač – a tím tedy porušujete zákon.
Na Matthewsovu stranu se ne překvapivě postavila také většina novinářů. Ti poukazovali na to, že v případě je řada nesrovnalostí. Například v tom, že Matthews byl jako novinář po celý rok 1996 v kontaktu s FBI a několikrát se sešel s jejími agenty. FBI věděla, že Matthews zmíněný výzkum provádí a že když jeho počítač podrobí detailní prohlídce, tak určitě nějaké pornografické materiály objeví. Někteří novináři vyslovili teorii, že FBI bylo nepříjemné, aby Matthews o celé věci psal – agenti se totiž na Internetu vydávají za pedofily či malé děti a často v rámci této práce absolvují rozhovory, jejichž zveřejnění by FBI minimálně uvedlo do značných rozpaků. FBI toto obvinění popírá a poukazuje na to, že Matthews byl na Internetu mimořádně aktivní a prostě nebylo možné si ho nevšímat. Znamená to, že měla důvodné podezření, že Matthewse obrázky dětí zajímají i z jiných než úzce profesních důvodů? Těžko soudit. Není sporu o tom, že novináře dětská pornografie jako téma fascinovala – ovšem všechny okolnosti nasvědčují tomu, že sám pedofilem není. Jeho obě bývalé manželky a také mnozí kolegové potvrdili, že je slušným a decentním člověk s pravděpodobně „běžným“ sexuálním životem. Žádné z těchto okolností a ani apel na první dodatek ústavy však nepomohly, aby Nejvyšší soud letos v říjnu Matthewsovo odvolání nezamítl. Novinář proto podle všeho půjde na rok a půl do vězení.
Kauza má značně obecný rozměr a není divu, že se o ni mnozí novináři živě zajímají. Práce „v přestrojení“ je totiž důležitou součástí jejich profese – a to především v oboru, kterému se říká „investigativní žurnalistika“. Je jasné, že za běžných podmínek by novinář svou profesi zatajovat neměl, ale někdy je to jediný způsob, jak se dostat k zajímavým informacím. Jde o podobně kontroverzní metodu, jako je například natáčení skrytou kamerou – a obojí lze ospravedlnit jedině tak, že s jejím použitím vyjdou najevo mnohem závažnější prohřešky či porušení zákona. Nutno říci, že novináři se za někoho jiného vydávají vcelku s oblibou, protože jim to umožňuje si jaksi nanečisto vyzkoušet jinou identitu – a rozhodně je to víc zajímavé a vzrušující než obcházení lidí s diktafonem. Ne vždy musí jít o pátrání po nelegálních věcech: v Reflexu máme například nepravidelnou rubriku „Na vlastní kůži“, která je založená na tom, že si novinář sám „prožije“ některé neobvyklé profese či situace. Obecně však platí, že by ostatní lidi neměl uvádět v omyl a pokud to není ve shora formulovaném „veřejném zájmu“ (tedy pokud novinář není na stopě vážnému porušení zákona), neměl by je také svým článkem nijak poškodit.
Témata zpracovávána tímto způsobem jsou dvojnásob vděčná: novináři je rádi dělají a čtenáři zase rádi čtou. Sám jsem v posledních letech udělal několik takových reportáží, z nichž nejzajímavější byly asi následující tři. V roce 1995 jsme se na základě inzerátu uveřejněného v Blesku vydávali s kolegou za zájemce o koupi erotického klubu v Dubí. Trvalo to několik měsíců a za tu dobu jsme jednali s majitelem klubu (celkem třikrát nebo čtyřikrát), zástupcem realitní kanceláře a dalšími lidmi (mimo jiné i s obchodníkem „prodávajícím“ prostitutky). O „sexuálním průmyslu“ na E55 jsme se tak dozvěděli spousty zajímavých informací, které bychom asi jako běžní novináři nezjistili. V roce 1997 jsme si při přípravě článku o daňových únicích naopak sami dali inzerát, že v tomto oboru nabízíme pomoc – a jeho formulace byla taková, že to nejspíš bude pomoc „mimo hranice“ zákona. Na dva dny jsme si otevřeli fiktivní kancelář v Praze 2 a přijali v ní asi dvacet lidí. Cílem bylo zjistit, s jakými požadavky na daňové úniky lidé přicházejí a kam až jsou ochotni při jejich realizaci zajít. Všem jsme na závěr řekli, že jsme novináři a omluvili jsme se jim. Jejich jména jsme samozřejmě nezveřejnili, protože to ani nebylo účelem reportáže. A do třetice, o několik týdnů později jsme se (opět na základě inzerátu) vydali za ženou, která nabízela zřízení společnosti v tzv. daňových rájích. Její jméno jsme zveřejnili, protože jsme získali důkazy, že porušuje hned několik českých zákonů. Pikantní dohrou bylo, že policie se o aktivity této ženy nikdy nezajímala, ale Reflex musel o dva roky později zaplatit této ženě odškodné za poškození dobrého jména – v článku jsme o ní totiž psali jako o „vyžilé čtyřicátnici“, zatímco ona byla ve skutečnosti „dobře vypadající padesátnice“. To není anekdota, ale skutečnost.
U soudního líčení časopisu rozhodně nepomohl fakt, že jsme se coby novináři vydávali za podnikatele. Když pominu fakt, že soudkyně byla žena zhruba stejného věku jako žalobkyně, tak to byl možná nakonec hlavní důvod, proč časopis musel nesmyslné odškodnění zaplatit. V tomto ohledu nemá konec konců zcela jasno ani anglosaská žurnalistika, kterou jinak svazují přesně formulovaná pravidla a kodexy. Když jsem byl před dvěma lety v Londýně na novinářském semináři o investigativní žurnalistice, popsal jsem ve svém vystoupení mimo jiné i tento případ. Šéfredaktor deníku Guardian Alan Rusbridger mi řekl, že v anglických poměrech by naše chování coby novinářů bylo eticky nepřípustné. To mě hodně překvapilo, protože právě Guardian je známý velmi kvalitní investigativní žurnalistikou a právě články podobného typu jako ten náš v něm velmi často vycházejí. „To ano,“ řekl Rusbridger, „ale my bychom postupovali tak, že by tu ženu navštívil někdo jiný než náš zaměstnanec.“ To je samozřejmě jasné pokrytectví a na faktické stránce věci to nic nemění.
Metodologie „investigativní žurnalistiky“ má samozřejmě ještě jeden háček: je třeba rozlišit, kdy novináři jednají s těmi nejlepšími úmysly a jejich jedinou snahou je získat informace, a kdy berou novinářskou „legitimaci“ jako výhodné alibi. Ta druhá možnost má velmi široké spektrum: počínaje anarchistou Křečkem, který píská v sále, kam by se jinak než jako novinář nedostal, a konče imaginárními reportéry, kteří přes hranice pašují drogy, a když je celníci odhalí, tak vytáhnou průkazky a řeknou: „My nic, my jsme jen novináři a zkoušíme, jestli ty drogy lze převézt.“ To je samozřejmě velmi přehnaný příklad, ale dobře ilustruje riziko tohoto přístupu. Novináři nejsou nijak výjimečné bytosti, tak by ani neměli mít výjimečná práva. Při vědomí spornosti kauzy Larry Matthewse i vlastních zkušeností proto tvrdím: novináři mohou ve zvláštních případech vystupovat pod jinou identitou a výjimečně i porušovat zákon, v žádném případě je však novinářská profese nezbavuje odpovědnosti za to, čeho se „mimo hranice“ zákona dopustí. Její míru a závažnost pak musí posoudit soud.
