Jak v srpnu 1968 vysílala Československá televize proti okupaci

21. 8. 2008
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

Autor: 115393
Ještě dnes se o tom dá mluvit jako o velké frajeřině. Když 21. srpna 1968 nechal tehdejší šéf Ústřední správy spojů Karel Hoffmann vypnout Československý rozhlas, nejmasovější svobodné médium v zemi, připravovali se už na různých místech v Praze redaktoři Československé televize k improvizovanému vysílání. Ve městě plném tanků dokázali šest dní připravovat a odbavovat svědectví o brutalitě okupačních vojáků.

Překvapení televizáci

O vysílání Československé televize v srpnu 1968 existuje celá řada rozporuplných dokumentů. Vzpomínky jednotlivých aktérů se liší a mnohdy se i navzájem popírají. Pamětníků je stále dost, málokterý si ale stačil během hektického týdne dělat podrobné poznámky. Jednotlivé skupiny techniků a redaktorů navíc vysílaly nekoordinovaně a navzájem o sobě často ani nevěděly.

Tušili jsme, že se něco chystá, takže technici byli na mimořádné vysílání z náhradních prostor připravení. Bez nich bychom se do éteru ani náhodou nedostali, vzpomíná bývalý televizní moderátor Jiří Svejkovský. V noci na 21. srpna ho vzbudil hluk motorů letadel. Z rozhlasu se dozvěděl o vojenské invazi: Bylo půl druhé ráno. Bydlel jsem tehdy v Krakovské ulici a vyběhl ven na Václavské náměstí. Československá televize sídlila v několika domech v centru Prahy, nejdůležitější redakce zpravodajství v blízké Měšťanské besedě v Jungmannově ulici (později tu začínala vysílání televize Nova).

ČST srpen 1968 - 1

Alexander Dubček poskytuje v dubnu 1968 rozhovor Československé televizi. V té době vláda připouštěla kritiku a na krátký čas dokonce úplně zrušila cenzuru.

Celý dům byl ještě ve tmě, jen ve vrátnici tiskárny seděl starší vrátný a ptal se, co se děje. Nemohl tomu uvěřit, vybavuje si Svejkovský. Do redakce se vrátil krátce po rozednění a před domem potkal kameramana Jaroslava Holečka. Sebrali jsme film a jeli do ulic natáčet. Holeček trval na tom, že si sedne s kamerou vedle řidiče a bude filmovat přes přední sklo. Říkal jsem mu, že to může být nebezpečné, ale odpověděl mi, že to nevadí. Mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno se v Měšťanské besedě sešlo několik dalších redaktorů, mezi nimi i moderátorka Kamila Moučková. Vysílání se jim ale podařilo spustit až kolem sedmé. Čekali, až technici připraví vysílače.

„Vypněte to!“

Signál z Měšťanské besedy odcházel na vysílač Cukrák pro Prahu a střední Čechy (žižkovský vysílač tehdy ještě nestál) a odtud do dalších lokalit. Moučková stačila přečíst několik zpráv a vyjádření československé vlády, když vtom do studia A, odkud se vysílalo, vrazili ruští vojáci. Vladimír Železný, který tehdy pracoval v ČST jako externista zahraniční redakce Televizních novin, na ně vzpomíná jako na „nějaké Kazachy, zkrátka šikmooké tváře“: Byli možná vyděšenější než my, prst stále na spoušti. Moučková ale odmítla přerušit vysílání a neukončila ho ani po telefonátu ústředního ředitele ČST Jiřího Pelikána, kterého drželi ruští vojáci v jeho kanceláři v budově Plodinové burzy v ulici Na příkopě. Zeptala jsem se ho, jestli ho drží pod krkem. Řekl mi, že jo. Tak jsem mu odpověděla, že na to kašlu a že budeme vysílat do té doby, než zhasne Cukrák, líčí Moučková.

ČST srpen 1968 - 3

Tanky před budovou Plodinové burzy na Gorkého (dnešním Senovážném) náměstí, kde sídlilo vedení ČST. Okupanti zadrželi ústředního ředitele televize Jiřího Pelikána, vysílání se jim ale hned zastavit nepodařilo.

Vzdorování moderátorce vydrželo jen několik minut. Vojáci dostali příkaz vysílání bezpodmínečně ukončit, vyhnali redaktory do atria a rozstříleli vysílací zařízení. Moučková ve zmatku utekla do vzdálenější části Měšťanské besedy, kde pravidelně probíhaly porady zpravodajství. Zatímco studio ve Vladislavově ulici bylo obsazeno vojáky, druhý vchod do Besedy z Jungmannovy ulice byl volný a tady se také sešli zbývající redaktoři, aby se poradili, jak pokračovat ve vysílání. Někdo oznámil, že se už snad připravuje náhradní studio v suterénu kavárny Skaut ve Vodičkově ulici. Neváhal jsem a s několika kolegy jsem se tam hned rozběhl, líčí Svejkovský.

Hlásí se Studio Skaut

Studio ve Vodičkově ulici sloužilo jako pomocné pracoviště pro natáčení různých pořadů, takže stačilo jenom zapnout kamery a zajistit přenos signálu na vysílač Cukrák. Za komentátorským stolem visela mapa Československa, před ní seděl Jiří Svejkovský a Věra Kunderová, manželka spisovatele Milana Kundery. Tu ale brzy nahradil Petr Krul, šéfredaktor zpravodajství, jehož jméno se objevilo na seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti (jako jediný z moderátorů protiokupačního vysílání zůstal v televizi i po čistkách v sedmdesátých letech). Krul některé oficiální zprávy překládal a rovnou hlásil v angličtině, vzpomíná Svejkovský.

ČST srpen 1968 - 2

Moderátor Jiří Svejkovský předčítá zprávy z pomocného studia ČST ve Vodičkově ulici, známého jako „Studio Skaut“. Signál odtud přebíral hlavní pražský a středočeský vysílač Cukrák.

Vysílání ze Skautu naproti Novoměstské radnici ovšem dlouho nevydrželo. Krátce před polednem se redaktorům ozvali kolegové z vysílače Cukrák, že se k nim blíží sovětské tanky. Jejich útok se objevil v přímém přenosu na obrazovce: kameraman Krejčí snímal blížící se tanky oknem do doby, než se vysílač odmlčel. Televizáci z Cukráku včas zmizeli, vysílač se ale Sovětům podařilo nadobro vyřadit. Nefungoval ani další vysílač na Petříně, takže Praha byla bez televizního signálu. Technici redaktorům ve studiu Skaut oznámili, že je už nemůže nikdo vidět, a vypadalo to na úplný konec.

Mezitím se v bytě redaktora Zdeňka Velíška na Vinohradech sešla skupina několika dalších redaktorů ČST a řešila, jak zajistit náhradní vysílání. Byl jsem v televizi poměrně krátce, skoro nikoho jsem neznal a skoro nikdo neznal mě. U nás se pak lidi rozdělili do několika skupin, jedna jela později na vysílač Kleť v jižních Čechách, další vysílaly různě po Praze, ale mezi sebou většinou nekomunikovaly, vypráví Velíšek. Sám se na televizním vysílání přímo nepodílel, překládal reakce na okupaci ze zahraničních médií: Šlo to do rádia, ale ani nevím, do kterého a kdo ho vysílal. Tak hektické to bylo období.

Vedení televize vyzvalo známé redaktory a moderátory, aby nechodili domů, protože se po Praze roznesla fáma o chystaném zatýkání. Proto se jednotlivé skupiny scházely v bytech méně známých a mladších zaměstnanců televize. Navečer 21. srpna se televizním technikům podařilo zařídit náhradní vysílací pracoviště v hloubětínské Tesle. Signál přenášel vysílač určený pro Sovětský svaz, anténa ale nebyla dostatečně dimenzovaná a jiskřila. Aby si toho nevšimly okupační jednotky, zaměstnanci fabriky rozsvítili velkou pěticípou hvězdu na střeše budovy.

Z Hloubětína na Novodvorskou

Hloubětínské studio se divákům poprvé ozvalo v sedm hodin večer. Kromě čtených zpráv se na obrazovce objevily i fotografie z pražských ulic a první komentáře. Druhý den vysílání pokračovalo od 13 hodin, ale poměrně často bylo přerušováno kvůli obavě z prozrazení. Nad budovou přelétaly vojenské vrtulníky a zaměstnanci Tesly se báli, že zachytí rádiové vlny. Z toho důvodu se také televizní studio ještě 22. srpna odpoledne přestěhovalo do administrativní budovy ČST v Jabloňové ulici na Zahradním Městě (rozhlas pokračoval ve vysílání z Hloubětína, přestěhoval se však do protiatomového krytu). Odtud ale technici odbavili jen dvě televizní relace. Kvůli špatnému signálu se štáb znovu stěhoval, tentokrát do Výzkumného ústavu A. S. Popova na Novodvorské ulici v Praze 4.

ČST srpen 1968 - 4

Jiří Svejkovský a Kamila Moučková připravují televizní zprávy v provizorním studiu Tesly Hloubětín. Je druhý den okupace, 22. srpen 1968.

Tady se také sešel poměrně velký okruh známých tváří: kromě Jiřího Svejkovského rovněž Jiří Kantůrek, Vladimír Škutina, Olga Čuříková, Libuše Hájková, Heda Čechová či Vladimír Branislav. Dosah těch studií byl velmi malý. Pamatuji si, že právě v Ústavu A. S. Popova nám přišla poděkovat nějaká paní, že nás sleduje, a když jsme se jí zeptali, kde nás vidí, vypadlo z ní, že vedle v kanceláři, líčí Libor Ševčík, pozdější šéfredaktor deníků Mladá fronta Dnes a Lidové noviny. Vesměs šlo o pokusná pracoviště, takže tam sice byly nějaké vysílačky, ale ty měly dosah jen do okolních baráků.

ČST srpen 1968 - 6

V náhradním studiu na Novodvorské stála v pozadí maketa kamenné zdi, aby to vypadalo, že televize vysílá ze sklepa. Zcela vlevo moderátor Vladimír Branislav, uprostřed Olga Čuříková.

Vladimír Branislav vzpomíná, jak společně s Vladimírem Škutinou vysílali „odlehčené“ zprávy: Dostali jsme za úkol reprodukovat vtipy, které reagovaly na vstup vojsk. Nechtěli jsme dávat jenom klasické zprávy. Zpovídali jsme třeba psychiatry, kolik měli v těch dnech pacientů. Zajímavé bylo, že se jim během okupace nikdo nehlásil, neměli absolutně žádnou práci. Porady televizáků probíhaly v budově Krátkého filmu za kostelem sv. Jindřicha. Z opatrnosti vzniklo další televizní studio na Petřinách, které mělo fungovat jako záložní, případně se střídat s Novodvorskou. Studio na Petřinách bylo opravdu improvizované. Technici ho umístili do bytu rozestavěného hotelového domu, kamera stála na WC a moderátoři seděli v budoucí koupelně. Za zády měli portrét prezidenta Ludvíka Svobody a nápis „Za Dubčekem!“. Ve stejný čas vysílal z přenosového vozu v rozestavěné budově na Kavčích horách také budoucí ředitel ČST Jindřich Fairaizl. Vysílání z Petřin ale mělo zdaleka největší dosah, technikům se podařilo napojit na hlavní severočeský vysílač Buková hora a odtud distribuovat signál téměř do celých Čech. Redaktory ve studiu navštěvovali známí herci a sportovci, na kameru vystoupil třeba Emil Zátopek, Jiřina Jirásková, Vlasta Chramostová nebo známý cestovatel Jiří Hanzelka.

Vysílala i „prosovětská“ ČST

Třetí den okupace, 23. srpna, proběhla jednohodinová generální stávka. Během ní se v éteru objevilo kolaborantské vysílání z přenosového vozu zaparkovaného na zahradě sovětského velvyslanectví v Bubenči. Na obrazovce bylo panorama Hradčan a podezřelý hlas bez tváře se snažil národu vysvětlovat nezbytnost bratrské pomoci proti kontrarevoluci. Později jsme v tom hlasu poznali jistého J. L., suspendovaného alkoholika z aparátu strany, vypráví Jiří Svejkovský. Okupační televize se brzy odmlčela. Sověti si sice vlakem dovezli potřebnou techniku a vysílače, železničáři si ale tuto soupravu schválně posunovali z jednoho nádraží na druhé, až skončila kdesi za Prahou.

Z Petřin se diváci dočkali také Holečkova filmu z prvního dne okupace. Protože ve studiu nebylo snímací zařízení, kameramani jej pustili z promítačky na čisté plátno a teprve z něj ho snímali do vysílání. Část redaktorů, kteří zůstali na Novodvorské v Ústavu A. S. Popova, dostala echo od jihočeského kameramana ČST, že by bylo možné vysílat z prostor vysílače na Kleti. Odjel tam s kamerou, ale neměl redaktory. Sebrali jsme se a ve čtyřech lidech jsme tam odjeli služební šestsettřináctkou, vzpomíná Libor Ševčík. U Tábora redaktory zastavila sovětská hlídka se samopaly. Chtěli po nás, abychom otevřeli kufr. Šli jsme tedy dopředu, že ho otevřeme, ale oni že ne, že nechtějí vidět motor, ale kufr. Tak jsme šli dozadu a Rusáci zůstali koukat: To je mašina! Má dva motory!

ČST srpen 1968 - 5

Poslední tečka za srpnem 1968: komentátoři ČST se v lednu 1969 vyjádřili k upálení studenta Jana Palacha. Zleva: Jiří Svejkovský, Jindřich Fairaizl, Karel Kyncl, Vladimír Branislav, Zdeněk Lavička, Vladimír Škutina, Ladislav Daneš, Bohumil Toninger, Karel Pech a Jiří Kantůrek. Pro většinu z nich to znamenalo konec televizní kariéry.

Na Kleť tehdy cestoval také mladý redaktor Vladimír Železný. V knize rozhovorů Velký malý muž popisuje, jak vysílal navlečený do vojenské uniformy československé armády. Libor Ševčík si ale na žádné uniformy nepamatuje: Vladimír Železný tam s námi jel, ale na Kleti nezůstal, vrátil se stejným autem zpátky do Prahy. Žádná armáda tam nebyla, pomáhala nám skvělá parta techniků a přespali jsme na hvězdárně. Vysílání trvalo necelé dva dny, po útoku Sovětů na plzeňský vysílač Krašov redaktoři utekli. V noci seběhli po sjezdovce pod nákladní lanovkou do údolí, kde se jich ujali místní hasiči a převlékli je do jejich uniforem. Aby je okupanti nepoznali, utopili cestou v septiku přenosnou kameru, což si později od nového vedení ČST odnesl jeden z kameramanů.

Hasiči nás odvezli na Lipno, kam přijeli z Prahy pánové Kosek a další komentátoři. Kdo chtěl, mohl jít s pohraničníky na hranici a ti jim pomohli přejít zelenou hranici. My jsme se vrátili v hasičském do Prahy, líčí Ševčík. Na Kleti jsme možná mohli být o dva dny déle, ale Rusové nás střílením na Krašov vystrašili. V té době se už vrátila z Moskvy československá vládní delegace. Bylo jasné, že reformní komunisté prohráli. Vysílání z pražských Petřin skončilo 26. srpna večer, šestý den okupace. Nešlo o násilné přerušení, ale plánované ukončení vysílání, jež mělo probíhat pouze po dobu moskevských jednání.

Havel v libereckém studiu

O jeden den déle vysílalo Svobodné studio Sever v Liberci. Do éteru se dostalo 25. srpna ráno díky průmyslové televizi a technice ze skladů Libereckých výstavních trhů. Studio sídlilo přímo na vysílači Ještěd a provozovali ho dva technici a rozhlasový redaktor Miroslav Hladík. Sedmadvacátého srpna v něm živě vystoupil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav Havel. Protiokupační vysílání ČST probíhalo také na Moravě, ale pouze první den, 21. srpna. Nejprve z oficiálního studia v budově brněnského Typosu, později z vysílače Kojál u Blanska. Navečer tu ale vojenská helikoptéra vysadila sovětské vojáky a ti vysílač umlčeli.

Po 27. srpnu 1968 se Československá televize definitivně odmlčela. Vysílání obnovila až 4. září večer. Pro diváky se zdánlivě nic nezměnilo: na obrazovce se objevily tytéž tváře jako před a během okupace. V pozadí ale už probíhaly ostré čistky. Třicátého srpna 1968 ustavila vláda Úřad pro tisk a informace (přezdívaný jako ÚTISK) a de facto tak obnovila cenzuru, 23. září obdržel „kolektiv pracovníků Čs. televize v českých zemích“ cenu míru za srpnové vysílání. O dva dny později vláda odvolala ústředního ředitele ČST Jiřího Pelikána, jednu z klíčových postav srpnového vysílání. V televizi začala normalizace.

Fotografie: archiv Jiřího Svejkovského

VÝZVA: Pamatujete si protiokupační vysílání ČST v srpnu 1968? Máte co dodat k tomuto článku? Napište nám do redakce na e-mail redakce@digizo­ne.cz, rádi s vašimi postřehy seznámíme ostatní čtenáře.

Zažili jste okupaci Československa v srpnu 1968?

Autor článku

Autor je šéfredaktorem serveru o digitálním vysílání DigiZone.cz a redaktorem týdeníku Reflex.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).