Jan Šedivý má 18 let zkušeností z vedoucích pozic technologických gigantů IBM a Google, přesto se před čtyřmi lety vrátil zpět na akademickou půdu ČVUT, aby mohl své zkušenosti předat dál studentům a pomoci jim jejich projekty přetvořit do fungujícího byznysu.
Jak říká v rozhovoru pro Lupa.cz, vysoké školy studenty k byznysu stále moc nevedou. „Ve škole všichni klasicky pracují tak, že získají grant od EU, dostanou peníze a jsou nadšení. Granty od EU ale nevedou k dokončení práce.“
Držitel mnoha technologických patentů se snaží situaci změnit tím, že chodí po firmách v Česku a hledá možnou spolupráci, která bude výhodná pro obě strany. Problémy ale vidí i na straně samotných společností.
„Velké firmy tu hledají lidi z ekonomických škol, chtějí zvětšovat svůj byznys, ale technologie nechávají stranou. A lidi, kteří tyto firmy v Česku řídí, technologiím vůbec nerozumí, jsou to pro ně ztracené investice,“ popisuje Šedivý své zkušenosti.
Začněme obecněji – jak hodnotíte českou startupovou scénu? Často slýchávám výtky, že je zde mnoho projektů, ale kvalita už je pochybná.
Fakt, že se ve společnosti ví, co je to startup, je sám o sobě pozitivním jevem. To se ještě před třemi, čtyřmi lety nevědělo. Udělalo se hodně osvěty a pomohl i stát, i když je kritizovaný za všechno. Startupům fandím, zakládají je aktivní lidé. Češi ale obecně často kritizují. I kdyby tu někdo udělal nejlepší věc na světě, tak stejně budeme říkat, že to je špatné.
Není to tím, že po rozmachu celé scény a při relativně vysokém počtu startupových akcí se startupy lidem trochu přejídají?
Pro startupy se tu dělá mnoho různých akcí a pravděpodobně je jich víc, než samotných startupů, což u spousty lidí může vést k určitému negativnímu postoji. Já se domnívám, že startupů vůbec není moc.
Souvisí to s celkovou náladou ve společnosti. Nevím, jestli je to politickou garniturou nebo českými geny, ale je tu málo nadšených lidí. A to nadšení tady chybí. Například v anglosaských státech je podstatně větší, takže tam lidé zakládají startupy daleko více.
Ale souvisí to i s tím, jak zde pracují investoři. Obecně řečeno, pozice investorů nebo podniků je tu velmi opatrná, což pozoruji i na investicích do školství, respektive výzkumu.
Takže podle vás by tu přes nedávný boom celé scény mělo být ještě více startupů?
Ano myslím, že by jich mělo být více, především high-tech startupů, které jsou dle mého něčím, co bychom v Česku měli preferovat.
Fakt je, že je nás 10 milionů, že máme omezený trh, což významným způsobem zhoršuje možnosti dobrého financování. Myslím si proto, že bychom především měli hledat lidi, kteří přinesou inovativní high-tech myšlenky. To znamená něco úplně nového.
Nezajímají mě startupy jako je nová žehlírna nebo pekárna – je otázkou, jestli to jsou vůbec startupy. O definici se vedou různé diskuze.
Pokud řekneme startup, představíme si v Česku většinou něco technologického. Ale jistě jsou příležitosti i v dalších oborech, které zatím nejsou tolik zajímavé pro startupy ani pro investory. Netočí se tam peníze.
To máte nepochybně pravdu. Multidisciplinární projekty jsou nejvhodnější pro hledání nových řešení. Na druhou stranu jsou problematické jak z hlediska zákazníků, tak z hlediska trhu a potřebných investic.
Když děláte aplikaci pro telefon nebo web, máte výhodu v tom, že vám stačí notebook, připojení k internetu a jste v byznysu, protože vše ostatní je zadarmo.
V mobilních aplikacích je ale velmi těžké postavit výnosný byznys, který vám vydělává dost peněz na to, abyste se uživil. Na tomto celosvětovém kolbišti totiž pracují miliony lidí a typicky se zažilo, že pokud se aplikace vůbec prodávají, tak jen za jednotky dolarů.
A když prodáte sto tisíc aplikací za dolar, tak to je na živobytí tak pro jednoho, dva lidi. Vezměte si, že Honza Řežáb se Socialbakers dostal 26 milionů dolarů, to jsou zcela jiné peníze.
Na které obory by se měly startupy zaměřovat? Je to oblast nastupujících velkých dat, nebo vidíte i jiný segment, který zatím není tolik v trendu, ale je v něm potenciál?
Big data je mediální název, pod kterým se většinou myslí analytika, predikce a tak dále. V této oblasti pracuji od 80. let, takže je prima, že se to teď nejvíce skloňuje.
Vzniklo několik velkých internetových firem, jako je například Google nebo jemu podobné servery, které ovládají světovou komunikaci, akumulují obrovské množství dat a sledují vše, co lidi dělají, jak se chovají, a pak to využívají dále v byznysu.
Tomu my z Česka nemůžeme v žádném případě konkurovat, je to o velkých investicích, které probíhají soustavně už zhruba 15 let. To, co mají na svých serverech, nepřekonáme.
Ale data tohoto typu se samozřejmě objevují i v jiných oborech, například v rozvodech energií, v telekomunikacích. Takové firmy jsou i u nás a big data už generují. V budoucnu jich bude čím dál víc.
Data jsou již dnes největším bohatstvím podniků a v budoucnu uspějí jen ti, kteří je budou umět využít pro lepší rozhodování, marketing, řízení výrobních procesů, komunikaci a tak dále. A to je také velká příležitost jak pro nás, pro výzkum, tak pro průmysl.
A kde tu příležitost přesně vidíte?
Velkou příležitostí je Internet of Things (internet věcí, pozn. redakce). Například predikce pro 5G Radio Access Network (telekomunikační 5G sítě nové generace, pozn. redakce) uvádějí, že až tisíckrát vzroste počet senzorů se SIM kartou.
Dnes je teoretická rychlost ve 4G jeden gigabit, u 5G se předpokládá mnohonásobně vyšší. SIM karty – už ne tak, jak je známe, ale v podobě softwaru – budou mít senzory, a právě pátá generace už hovoří o machine-to-machine komunikaci, bude možné zařízení řídit dálkově s obrovskými přenosovými rychlostmi.
To je směr, který ve veřejnosti není příliš známý, ale je pro blízkou budoucnost velmi významný.
JAN ŠEDIVÝ
- v roce 1983 vystudoval FEL ČVUT, kde poté i vyučoval
- v roce 1992 odešel do soukromého sektoru, když přijal nabídku IBM a odešel do Spojených států
- do Česka se vrátil v roce 2002 a vedl zde výzkumnou skupinu IBM
- od roku 2008 vedl vývojářský tým švýcarské pobočky Googlu
- v roce 2010 se vrátil vyučovat na katedru kybernetiky a zároveň se snaží v co největší míře propojit byznys s výzkumem
- je autorem řady patentů, zejména v oblasti rozpoznávání řeči a interakce člověka s počítačem.
Čím dál více se hovoří o osobních přenosných miniaturních zařízeních, tzv. wearables, jako jsou hodinky, náramky, brýle… Mohou mít přesah i do dalších oblastí?
Wearables se budou rozšiřovat a je v nich obrovský potenciál třeba pro zdravotnictví. Je jasné, že se objeví celá řada dalších senzorů. Kromě počítání kroků a odhadování kalorií se bude měřit celá řada dalších parametrů.
Zdravotnictví je obrovská příležitost, kterou se pokoušel otevřít už Google uchováváním a sdílením dat o našem zdraví na internetu. Narazil ale na legislativní problémy.
Wearables, které většinou patří do segmentu consumer products, nám dovolují sbírat data. Z takto nasbíraných dat můžeme pomocí big data analytiky usuzovat například na kondici uživatelů a v budoucnu s možností monitorovat více parametrů budeme hledat anomálie a upozorníme uživatele, aby zašel k doktorovi a nechal se prohlídnout.
Ale je tu více zajímavých oborů, například biotechnologie, materiály, automobilový sektor. Tomu se startupy moc nevěnují – problém je, že v těchto oborech existují vysoké počáteční investice.
A v tomto okamžiku by měly pomoci firmy. Jak se vůbec vyvíjí spolupráce soukromého a akademického sektoru v Česku?
Ve škole všichni klasicky pracují tak, že získají grant od EU, dostanou peníze a jsou nadšení. Grant od EU ale obvykle nevede k dokončení práce, k nasazení produktu do průmyslu, ke skutečné realizaci.
Studenti také nechtějí dělat projekty, které končí v šuplíku. Zadání a úkoly ve školních cvičeních nejsou často prakticky využitelné a studenti je dělají jen kvůli získání zápočtu a zkoušky.
Proto se snažím spolupracovat s průmyslem a získávat zadání. Není to lehké. Velké nadnárodní firmy, které v Česku jsou, zde obvykle jen prodávají. Jen málo firem tu dělá výzkum nebo vývoj. A když už, tak je problém se dostat k někomu, kdo vůbec umí problém formulovat.
Velké firmy tu hledají lidi z ekonomických škol, chtějí zvětšovat svůj prodej, ale technologie nechávají stranou. A lidi, kteří tyto firmy v Česku řídí, technologiím většinou nerozumí, soustřeďují se na optimalizaci prodeje.
A za kým tedy chodíte vy?
Chodím do firem, které jsou v českých rukou. V takových firmách můžu jednat s ředitelem a s ním se pak dohodnout na podpoře spolupráce se školou. Pokud se to povede, pak musíme ve firmě najít někoho, kdo má k dané technologii blízko, a s ním vše probrat, získat jeho důvěru, aby zadával práce, které bude škola řešit.
To je velmi obtížný krok, vyžaduje obrovskou iniciativu a mnoho návštěv, než firma pochopí, že škola je pro ni užitečná a může řadu věcí vyřešit.
Zřejmě bude problém i z druhé strany. Lidé z akademické sféry často nemají byznysového ducha, neumí nápad vysvětlit.
Je pravda, že ve škole je lidí, kteří chápou, o čem je byznys, zanedbatelné množství. Školy nedělají nic pro to, aby odborníci, kteří mají průmyslovou praxi, do škol přišli. Naopak, spíše jim to ztěžují.
Já, po dvaceti letech v průmyslu s devatenácti americkými patenty a podobně, jsem ve škole na nejnižší možné pozici. A vybudovat si akademickou kariéru trvá dlouho, doktorandi na ní začínají dělat ve svých 25, 30 letech a zaměřují se jen na svou vlastní vědeckou práci.
Já na to nemám čas, pracuji s doktorandy, s diplomanty, musím řídit studenty, shánět pro ně dobře formulované problémy a peníze. Musím udržovat komunikaci a kontakty s firmami, a pak dohlížet na to, aby studenti průmyslové problémy skutečně řešili. Tato činnost mě těší a myslím, že můžu říct, že se daří.
Copak studenti neumí pracovat samostatněji?
Studenti nemají zažitý systém práce. Ve škole se neučí, jak pracovat, jak plánovat, jak dokumentovat, co se udělalo. Zejména se to projevuje na doktorandech. Mají velký intelektuální potenciál a mohli by významným způsobem pomoct republice v tom, abychom zvyšovali výrobní a technologické možnosti. Mnoho z nich ale nepracuje soustředěně na jednom významném problému. Často přeskakují mezi tématy, která nedokončují. Jediným kritériem je počet článků, které publikují.
Problémem také vždy bylo nízké ohodnocení.
Určitě na to má vliv i fakt, že jsou velmi špatně zaplaceni a musí si přivydělávat, často na svým významem neadekvátních projektech. To je veliké negativum, i když nechci zobecňovat, jistě se nejedná o všechny.
Mým úkolem je doktorandy zorganizovat a zajistit jim zajímavě vědecké projekty a peníze z průmyslu. Řešením těchto problémů pomůžou průmyslu a současně vypracují dobrou dizertační práci. To je můj ideál.
Kde bychom se měli inspirovat?
V tomto případě nejde o roli státu nebo cokoliv jiného, ale spíše o lokalitu. Známe Silicon Valley, kde je velká koncentrace technologických firem a inženýrů. Ale nemusíme chodit daleko.
Když se podíváte do okolí německého Stuttgartu, kde je Porsche, Mercedes, BMW, zjistíte, že se kolem nich sdružují lidé, kteří dělají do aut ve všech různých možných směrech, pracují s řadou německých univerzit. To samé bychom měli dělat u nás. Chce to větší odvahu – jak v průmyslu, tak ve školách. A samozřejmě je zde velký nepoměr peněz.
Nemáme v průmyslu potřebnou prestiž, protože lidi ve školách jsou zaměřeni na teoretický výzkum, na EU projekty – což není samo o sobě špatné, tyto aktivity na vysoké školy patří. Měly by ale být v rovnováze s výzkumem směrovaným přímo do průmyslu.
Firmy českým studentům nevěří?
V současnosti panuje v průmyslu dojem, že ve školách jsou lidé, kteří nic neudělají, nedodržují termíny, nerozumí průmyslu. Dnes většinou obě strany mluví jinými jazyky a vzájemně si nerozumí. To se musí překonat.
Vysoké školy musí s podniky lépe spolupracovat, stát se jejich výzkumným oddělením. Bude to vyžadovat zvýšenou aktivitu na obou stranách a zejména lidi se znalostí obou prostředí.
V rámci ČVUT jste založili Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky. Tam zřejmě bude příležitost spolupráci s průmyslem zintenzivnit?
Ten vznikl před necelým rokem a půl a je to pátý institut v rámci ČVUT, kde se budou soustřeďovat výzkumníci z různých oborů techniky jako strojaři, stavaři, elektrotechnici, programátoři a podobně. Cílem bude dělat vynikající výzkum v oborech, kde se disciplíny překrývají.
Vidím v tom novou příležitost pro to, abychom do současné situace zaváli nový vítr. Aby šlo vše lépe dopředu. Bude to příležitost pro lidi, kteří se chtějí věnovat výzkumu a vývoji. A podstatná část činnosti bude věnována spolupráci s průmyslem.
