Na Neviditelném psu se 5. února t. r. objevil článek Jeden ze 6 miliard nesmí na Klausovu stránku. Jeho autorem je Kamil Lamač, kterému webmaster serveru Klaus.cz zablokoval přístup na pokyn Václava Klause. I když „jako by“ nejde o úplnou blokádu (Kamil Lamač smí přispět ke každému tématu Václava Klause jen jednou – skripťáci zavedli speciální podmínku :-), de facto to blokáda je, protože diskuse je o něčem jiném. Hlavními body Klausova zdůvodnění blokády Technické sdělení účastníkům diskusních fór na mé internetové stránce jsou: „(…) není však možné, aby [diskuse] byla dominována jedním člověkem“ a že diskuse se mají vést „(…) na téma mého původního textu, nikoli na libovolné téma, které si volí někdo jiný.“
Nechci tady hodnotit pohledy Klause, natož uvolňovat různostranické vášně. Tento případ mi posloužil jako „otvírák“ článku, ve kterém jde o samotný akt blokování přístupu. Z různých zdrojů informací za pár posledních let vyplývá, že rozhodnutí pro provedení blokády se prezentují následujícími důvody:
- Předběžná nebo i konečná rozhodnutí soudu (především v USA) – pokud někdo žaluje někoho z porušování jeho práv (často copyrightových), soud přikáže např. ISP, aby ihned zjednal nápravu např. zrušením prezentace inkriminovaných dat nebo dokonce i zrušením přístupu údajného provinilce k Internetu.
- Obdobou předchozího bodu je vyhrožování ISP/ASP multimiliardovými konglomeráty. Obsahem výhrůžky je perspektiva zažalování ISP/ASP, pokud nezlikviduje data nějakého uživatele, který údajně škodí konglomerátu. ISP/ASP nátlaku obvykle podlehnou proto, že se chtějí vyhnout finančně vyčerpávajícím soudním tahanicím s výsledkem nejistým.
- Jistou formou blokády je zrušení, resp. odnětí registrované domény. K tomu dochází nejen na základě soudního rozhodnutí. Velmi neslavně do věci loni vstoupila organizace OSN, zvaná WIPO (Světová organizace na ochranu intelektuálního vlastnictví). Soudy a WIPO nezřídka okatě vyhovují zájmům miliardových spolků a celebrit bez ohledu na cokoli jiného.
- Velká porce blokád znepřístupňuje e-mailová data. Pozitivní jsou snahy o blokování spammingu. Negativní bývají některé důsledky – servery, ze kterých někdy vyšlehnou i junk maily, se berou jako lumpové, a zprávy z nich se dlouho blokují. Objevuje se i novější podoba e-mailových blokád ve firmách, které nedovolí zaměstnancům příjem hromadně zasílaných zpráv (např. zpravodajství).
- Do posledního bodu lze zařadit „lokální“ střety, především v diskusních fórech všeho druhu. Tyto střety lze rozdělit do dvou oblastí – tam, kde je správce přímo účasten diskusím, a tam, kde stojí mimo. Pokud se přímo účastní a má opakujících se útoků dost, může k blokádě přistoupit. Pokud stojí mimo, může zablokovat účastníka, jehož hulvátství přesahuje meze (možné řešení je v poslední části článku).
Když se na tenhle seznam podíváte, je zřejmé, že blokovacích zásahů do komunikace je víc než dost. A to jsem do seznamu nezahrnul různé formy státní cenzury, Čínou počínaje a sporem „Francie versus Yahoo“ konče. (Zablokování uživatelů neplatících za nějakou službu k danému tématu nepatří.)
Proti soudním a jiným, do liter zákonů zabaleným, zásahům se lze odvolat, pokud se ovšem na to má finančně i psychicky. V „méně zásadních“ případech může být rozumnější najít jinou cestu k dosažení téhož. Když je spor principiální, je dobré jít do věci – viz případy eToy vs. etoys, DeCSS (resp. webzine 2600) vs. kameníci apod.
Komu tedy vlastně patří Internet?
Před nějakými šesti lety byla odpověď na tuto otázku jednoduchá – nikomu. Každému to bylo jasné. Nedávno jsem v jedné (fyzické) diskusi s větším počtem účastníků nadhodil tuto otázku a odpovědi mě překvapily. Internet prý patří tomu, kdo na něj něco dá. Jistou úlevou bylo zjištění, že Internet údajně vlastní každý do té míry, v jaké k němu připojí nějaké své železo. Neberu nikomu, že jeho železo je jeho, ale Internet mu tím nepatří ani víc ani míň ani „kouskově“. Internet lze pouze sdílet. Na míře jeho sdílení závisí mj. i úspěšnost placených služeb.
To ale nevylučuje snahy konglomerátů o přivlastnění si Internetu, resp. jeho „částí“. Např. v USA se před několika lety objevily absurdní tendence k blokování přístupu „drátových“ uživatelů do optických sítí některých firem. Skončily neúspěšně a přelily se do hádanic mezi velkými ISP a provozovateli páteřních sítí (americký regulační orgán FCC v tom lítá jako nudle v bandě, tu se kloní na tu, onde na druhou stranu).
Za snahy o přivlastnění si Internetu lze považovat i stupňující se zasahování do internetové komunikace státními a nadnárodními institucemi. Kdo něco byrokraticky (právně, exekutivně) reguluje, rozhoduje o jeho osudu a o podobě jeho existence. Vlezle na sebe přebírá „svou historickou odpovědnost“, o kterou na Internetu nikdo nestojí.
Je malý zázrak, že se i přes všechny snahy o státní a komerční manipulaci s Internetem zatím podařilo uhájit značnou míru jeho nezávislosti aspoň v zemích, kde je nejvyšší míra svobody vyjadřování. Regulační tlaky a nátlaky ale neustávají a internetové kauzy už docela slušně zásobují archívy jurisdikcí.
Konečně se dostávám k otázce z titulku článku:
Má správce serveru právo zablokovat někomu přístup?
Dostane-li soudní rozhodnutí, nic moc jiného mu nezbývá (následně se může soudně odvolat on sám nebo postižený uživatel, resp. oba). Mnohem zajímavější je tato otázka v případě, že se k blokádě rozhodne sám o své vlastní vůli. Pokud k tomu přikročí, činí tak na základě svého záměru a posouzení vzniklé situace.
Obecně panuje představa, že na Internetu všichni smějí všude a že blokáda není přípustná. To by samozřejmě bylo ideální. Pokud by ta představa „nenašeptávala“ části uživatelů, že všichni smějí všude cokoli. To se netýká jen destruktivního hackingu, spammingu, ale i výrazně neetické účasti v diskusích tam, kde se etika vyžaduje.
Aby to bylo složitější, některé diskuse mohou být přímo založeny na vzájemném urážení se a sprostotách bez jakéhokoli omezení. Jiné servery mohou fandit určitému názorovému zaměření (případ serveru Klaus.cz). Jiné pouze etickému vyjadřování a věcnosti. Pokud někdo chce zajistit prostor určitému stylu diskusí, měl by místo blokád použít nástroje, jejichž užíváním dá najevo, jaké jsou preference jím spravované diskuse. Tam, kde tyto nástroje nejsou, může ve vypjatých situacích dojít i k blokádě. Nevím, jak pro vás, ale pro mne se staly internetové diskuse kolem České televize tak „neužvýkatelnou slámou“, že jsem je přestal číst.
Zmíněným nástrojem pro prezentaci stylu diskusí je software umožňující jejich moderování. Nejjednoduššími byly první moderované diskuse – moderátor rozhodoval jen o tom, zda ten který příspěvek pustí do diskusního fóra, nebo ho zahodí. Takový způsob moderování se objevil už u dávných BBS-ek, později v e-mailových diskusích (listserv, listprocessor apod.).
Nejefektivnější i nejcitlivější je moderování, při kterém se příspěvky „známkují“. Čtenáři diskusí si mj. mohou stanovit, jaké příspěvky – s jakými „známkami“ – chtějí číst. Při tomto způsobu moderování bývá zachována i možnost vymazání příspěvků, které moderátor do diskuse pustit nechce (např. sprostě urážející). Známým příkladem je Slashdot.org.
Podoba takto moderované diskuse je samozřejmě závislá na osobnosti moderátora, na jeho pohledech, názorech, toleranci atd. Kdo jde mimo stanovené hranice, má smůlu (pokud se jeho příspěvek do diskuse vůbec dostane, bude mít nízké hodnocení). Příklad Slashdotu aj. podobně moderovaných diskusí ukazuje, že mají svou jasnou osobitost, i že lidi, kteří s ní nějak neharmonizují, se v diskusích těžko uplatní.
Je moderovaná diskuse svého druhu blokádou? V jisté míře ano. Ale je to na závadu? Domnívám se, že nikoli. Uznávám plné právo každého, kdo chce provozovat diskusní fórum, aby nejen stanovil jeho zaměření a kodex, ale i pro jejich dodržení činil, co uzná za vhodné. Na Internetu jsou tisíce dikusních fór, a komu se nějaké nelíbí, nemusí do něj příspívat. Nakonec i ve fyzickém životě si lidi vybírají jednotlivce i skupiny, se kterými si v zásadě rozumějí, byť se občas nepohodnou.
Na otázku, zda blokovat či neblokovat přístup k diskusím, nemám jednoznačnou odpověď – vždy záleží na kontextu a na lidech, kteří diskusi nabízejí a spravují. Když se v diskusi spravované pro politika začnou hustě vyskytovat nesouhlasné názory velmi často píšícího diskutéra, má právo ho onen politik zablokovat? Když se v profesní diskusi chemiků začnou velmi hustě objevovat výkřiky typu: „Všichni jste tady hovada a kreténi!“, ocitne se správce diskuse před rozhodnutím – nechat to pokračovat, nebo křiklounovi přístup zablokovat? Co byste udělali vy?
