Tento text je upravenou přednáškou z konference #CZTwitter. Když mě pořadatelé konference požádali, abych s něčím vystoupil, zdálo se mi to jako dobrý nápad. Jako filozof jsem zvyklý přemýšlet o zbytečných věcech, takže mi nedělá potíže uvažovat o twitteru. Mým cílem bylo popsat některé typické a specifické prostředky twitterové komunikace, což se mi ne zcela povedlo. Twitter je pro zkoumání tohoto druhu ideální médium: na otevřeném a rozsáhlém korpusu lze zkoumat, jaké vyjadřovací postupy mají lepší odezvu, jaká témata jsou úspěšnější, jaké techniky volí oblíbení mluvčí. Domnívám se, že rétorický vliv je na twitteru mnohem lépe měřitelný, než tomu bylo kdy dříve, a že se snad někdy setkáme s výzkumným programem Experimentální rétoriky. Během přípravy přednášky jsem požádal twitterové čtenáře, aby mi posílali linky na své úspěšné twíty. Zareagovalo 43 laskavých a milých twitteristů, kteří mi poslali odkazy na samé skvělé hlášky. Touto cestou jim chci ještě jednou poděkovat za pomoc. Zde jsou jejich příspěvky.)
Text původně vyšel pod licencí CC:BY na blogu ARGUMENTACE, na Lupě jej publikujeme se souhlasem autora.
tl;dr
Ujasněte si, čeho chcete dosáhnout, jak toho nejlépe dosáhnout a co si od toho slibujete. Život je příliš krátký na to, abyste twítovali zbytečně.
Obecné komunikační cíle
Na twitter píšete z nějakého důvodu. Nepředpokládám, že máte plán, který jste se rozhodli pomocí sociálních sítích realizovat. Předpokládám pouze, že když už jste se rozhodli vyjadřovat, a to dokonce veřejně a pomocí zvláštního média i formátu, neděláte to zcela nahodile a proti své dlouhodobé vůli.
Takže co sledujete tím, že na twitter píšete? Zhruba to stejné, co sledujete tím, že se přiměřeně či výstředně oblékáte; že odpovídáte na pozdrav nebo naopak spíláte kolemjdoucím; že se snažíte v kině pouštět větry potichu a mezi kamarády nahlas. Přizpůsobujete své veřejné jednání obrazu, který chcete v pozorovateli vzbudit. Pomocí dostupných komunikačních prostředků se stylizujete, předstíráte, budujete svoji image, signalizujete. Nechápejte mě špatně, neříkám zatím nic jiného, než že psaní na twitter je kontrolovaná komunikační aktivita.
Obecným cílem twítování je získávání a udržování pozornosti čtenářů. Nejde tedy o jednorázové sdělení důležité zprávy (k tomu potřebujete jiné komunikační cesty), ani o uzavření smlouvy či manželství (k tomu potřebujete jiné okolnosti), ani o hodnověrné zkoušení znalostí studentů (k tomu potřebujete zvláštní publikum). Pokud píšete na twitter proto, že chcete cokoli říci komukoli – tedy je-li vaším jediným obecným komunikačním cílem produkce libovolných projevů – ať už to děláte jakkoli, děláte to dobře. Víc k tomu nelze dodat. Pokud ale chcete říci něco konkrétního, pokud to chcete říci někomu specifickému, např. co největšímu či nejoddanějšímu či nejbystřejšímu či nejbohatšímu či nejvlivnějšímu publiku, pokud to chcete říkat opakovaně, nebo pokud tím chcete dosáhnout něčeho zvláštního, jsou lepší a horší způsoby jak takového cíle dosáhnout.
Dílčí komunikační cíle
Pokud jste známí mimo twitter, budete známí i na twitteru. Nejúspěšnější strategií na twitteru je být celebrita, novinář, bloger, boháč, umělec, miss, známý expert. Pak můžete psát víceméně cokoli, protože vaše twitterová reputace je živena vnějšími zdroji. Když známí nejste, musíte se vydat na dlouhou a náročnou cestu self-made (wo-)mana sociálních sítí.
Nechejme stranou, co si od získání pozornosti slibujete. Koneckonců, pozornost samotná je příjemná, protože je příslibem toho, že až ji jednou budete potřebovat k přesvědčování, pomoci či kapitalizaci, budete ji mít. Divácká pozornost na twitteru pramení z důvěry, že mluvčí úspěšně dosáhne jednoho ze dvou dílčích komunikačních cílů: bude nás informovat nebo nás pobaví.
Mluvčí na twitteru tedy lze rozdělit do dvou kategorií podle toho, zda je jejich cílem spíše publikum rychle a adekvátně informovat (@rozanek), nebo ho pobavit (@stary_mrzout). Žánrem je pak buď titulek/parafráze, nebo hláška. Teoreticky můžete dělat obojí a stát se tak Františkem Fukou českého twitteru, ale zdá se mi, že v praxi jsou tyto dvě kategorie záměrně oddělené. Měl bych asi výslovně upozornit, že pobavit neznamená nutně dělat humory. Baví nás přece i trefné osobní postřehy, provokativní myšlenky, laciná moudra, soft-core verbal porn, nadávky a jiné kulturní výdobytky.
Vedle komunikačních cílů lze mluvčí samozřejmě rozlišit i podle jejich deklarovaného genderu na ženy, muže a ostatní (zvířata, věci, firmy a instituce). Asi tušíte, že je-li vaše strategie získání pozornosti opřena o lascivní komentáře, pomůže vám, když o sobě budete tvrdit, že jste žena. Pokud při kategorizaci mluvčích zohledníte skutečně relevantní a zajímavé věci, můžete dostat kategorií hned šestnáct.
O pozornost přijdete, když čtenář získá dojem, že svoji komunikační roli neplníte dobře. Taková ztráta důvěry může být vyvolána lecčím, napadají mě tři obecné důvody.
1. nedůvěryhodný původ: Typicky, ukáže se, že nejste autorem sdělení. Nemusí jít ale nutně jen o krádež twítu; může se jen ukázat, že je jiný mluvčí, který dělá to co vy lépe a rychleji. Případně se začnete opakovat a kanibalizovat sami sebe. Nebo budete urputně retvítovat kamaráda či nadřízeného. Případně budete tak dlouho retwítovat omezený okruh zdrojů, až publikum začne sledovat je a ne vás.
2. nedůvěryhodný obsah: Typicky, ukáže se, že si v názorech či emocích odporujete. Obsah ale může být nedůvěryhodný i přílišnou stylizovaností či zřejmou snahou svézt se na vlně tématického zájmu. A samozřejmě nebudete důvěryhodní, budete-li kecat úplné blbosti.
3. příliš vysoká cena sdělení: Typicky, ukáže se, že zajímavé twíty jsou prokládané přílišným množstvím šumu, tj. osobních sdělení, reklamních zpráv, floskulí, automatizovaných oznámení a jiných sdělení, která nechcete sledovat například proto, že jsou příliš xenofobní, vulgární, arogantní, pesimistická, optimistická, apod.
Zde jednu malou odbočku k poslednímu příkladu, jde o ilustraci k polemice mezi Markem Lutonským a Martinem Malým. Součástí budování jistého autorského obrazu je občasné ostentativní porušování diskurzivní etikety. Jinak řečeno, je-li vaším cílem mimo jiné demonstrovat i svoji osobitost, nezávislost, sebevědomí a nadhled – a máte-li patřičně loajální publikum – pak si můžete dovolit čas od času bouchnout do stolu a ukázat, kdo že je tady vlastně pánem. Proto někteří úspěšnější twitteristé uzurpují timeline jako v příkladu výše, jiní v pravidelných periodách opouštějí twitter a zase se vracejí, jiní spílají čtenářům, další píší drunktwíty a pak je obhajují. Já tohle nutkání řeším výběrem avatara a poměrně častými vulgarismy.
Publikum
Stále ještě je twitter něčím ne zcela normálním. Stále ještě jde o síť obsazenou spíše mladšími, spíše aktivními, spíše sebevědomými a technologicky avantgardními jedinci. Publikum je stále relativně malé, homogenní a elitářské, čehož lze při získávání pozornosti využít. Existují témata, která mají větší odezvu a v daném publiku lépe rezonují. Zkrátka, není těžké vyrobit twít, který se bude líbit; je těžké vyrobit twít, který se bude líbit a nebude derivátem prominentních témat.
Popularitu znovu a znovu získávají hejty na mobilní operátory (počítače), utahování si z běžného voliče (politika), nadřazenost mužů nad ženami a žen nad muži (partnerství) a twíty o tom, jak jsou na #fb blbí a na #tw nikoli (twitter).
Povaha komunikace
Přiměřenost rétorických prostředků je vždy posuzována vzhledem ke komunikačnímu cíli. Pokud je tedy vaším cílem rychle zveřejnit drastickou fotografii a otřást publikem, pak dlouhé formulace a hodnotící vsuvky účinek oddalují a možná i snižují. Je-li cílem přesně informovat, je humor nemístný; je-li cílem humor, je třeba neprozradit rozuzlení hned na začátku apod.
Výběr prostředků je ale vedle dílčích komunikačních cílů omezen i vlastnostmi média. Twitter spojuje charakteristiky mluvené a tradiční psané komunikace:
- rychlá; což ji spojuje s mluvenou řečí, komunikační akty musí následovat v rozumném odstupu, jinak se stávají nesrozumitelné; sdělení rychle stárne
- psaná; chybí časoprostorový kontext (tady, teď, tamten) a nelze ho vždy zavést; sdělení lze opakovaně číst, interpretovat, citovat
- veřejná; nelze jednoduše oddělit osobní a kolektivní sdělení
- živelná; komunikaci nelze jednoduše filtrovat; nedostatky ve twítu nelze tak úplně opravit
- nivelizovaná; všechna sdělení mají stejnou prioritu; zprávu nelze rozumně zdůraznit, sdělení se může snadno ztratit mezi jinými
Jak se twitterová komunikace realizuje? Minimálním komunikační aktem je přidání někoho mezi sledované. Už tím vyjadřujete pozornost, zájem a ochotu poslouchat opakovaně.
Zároveň může být soubor sledovaných i významnou zprávou o povaze účtu. Když blahé paměti začínal @kardinalvlk, pochopil jsem, že jde o falešný účet až z toho, že měl mezi sledovanými @amateurporn. Komunikačním aktem je i přidání do seznamu; podle názvu či podle jiných účtů lze usoudit, jak nás majitel seznamu hodnotí.
Na konferenci tento jev @DavidGrudl kongeniálně ilustroval experimentem se zařazením do listu „zvazuji-unfollow“. Předmětem komunikace samozřejmě není jen mluvčí, ale mnohem častěji samotná zpráva – nejnižším stupněm komunikace je zde ohvězdičkování. Původně se jednalo o vyjádření souhlasu, pobavení, sympatie, radosti či významu sdělení. Pragmatika tohoto projevu se ale vyvíjí a z nedostatku jiných prostředků někdy bývá hvězdička použita jako bookmark. Hvězdičkování bývá někdy používáno ještě v jednom zajímavém smyslu, ale o tom později.
Složitějším komunikačním aktem je retwít. Obvykle tím vyjadřujete hodnotu sdělení: překvapivost, jde-li o zprávu; pobavení či souhlas, jde-li o hlášku; solidaritu, jde-li o prosbu. V některých případech retwítují autoři pochvalná sdělení na svoji osobu jako pokus o přímé zvýšení své reputace. Někdy retwítují i negativní reakce na svoji osobu jakožto ironické vyjádření zhruba s tímtéž cílem. Pointa? Komunikačním aktem není jen explicitní twítování, ale i to, co tlumočíte pomocí RT, s čím sympatizujete, co vás zajímá a s kým se veřejně bavíte. Ale to jste asi věděli, že.
Ewoluce twítu: případová studie
Vím, že to tak z tohoto obecného plkání nevypadá, ale když jsem připravoval vystoupení, chtěl jsem co nejkonkrétněji popsat způsoby, jaké při vytváření twítů vědomě či podvědomě používáme. Nechtěl jsem nikoho učit humory nebo chytrost, ale zmapovat vyjadřovací pomůcky, po kterých při twítování saháme. Hledal jsem, hledal a našel toliko obrázek, který se jen vzdáleně týkal toho, co mě zajímalo.
Rozhodl jsem se proto sám na sobě sledovat postupy, které při twítování používám. Měl jsem to štěstí, že se mi nedlouho po tomto odhodlání přihodila věc, která nakonec vedla k twítu: na silnici mě nebezpečně předjelo osobní auto. Doma jsem sedl k počítači a začal twít vymýšlet a přitom si rychle zapisoval, co se mi přitom honí hlavou.
Teď mě nebezpečně předjela oktávka z Prahy.
Prostý popis, konstatování faktu, které není zajímavé snad ani pro mě samotného. Proč by měl někdo číst právě tohle? Proč bych měl někomu říkat právě tohle? Setkal jsem se s názorem, že twitter není komunikace mluvčího s publikem, nýbrž mluvčího se sebou samým, přičemž publiku je dovoleno se těchto projevů účastnit. Takový postoj považuji za pozérství stejného druhu, jako když postáváte v koutě, hrajete si s pindíkem a čekáte, až si vás někdo všimne, abyste mu mohli říci, že je to vaše osobní věc. Buď máte zájem, aby někdo vaše výlevy četl, pak publikum berete v potaz a tu více tu méně mu vycházíte vstříc. Nebo zájem nemáte, pak ale pište na vodu, ne veřejně. Je jasné, že jelikož jsme my sami svým prvním publikem, píšeme obvykle pro lidi, kteří se nám v lecčems podobají. Přinejmenším stejně jako my chápou smysl a humor naší výrazné stylizace. Ale v každém případě platí, že publikování twítu je sakra něco jiného než myšlenka, která vám proběhne hlavou. Twíty jsou veřejné, mají publikum – jen blbec to neví a pozér nepřipustí.
TEĎ MĚ NEBEZPEČNĚ PŘEDJELA OKTÁVKA Z PRAHY!!!!! #hejt
Komunikace na twitteru je sice rychlá, ale ne dost rychlá, abyste si psaním nadávky nějak zvlášť ulevili. Efektivní klení vyžaduje mluvenou řeč. Pokud jste Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák a domníváte, že je čas ukázat publiku své temperamentní lidské já, pak má tato zpráva smysl. Za jiných okolností riskujete, že publikum bude chápat tento projev jako plevel; bude-li takových víc, nebude chtít takovou cenu platit. Dobrá, pokusím se tedy o nějakou přidanou hodnotu, tj. o humor.
Dávej pozor, když řídím, debile cajzlovskej! #drunktweet
Spojení řízení a #drunktweet sice může být vtipné, ale moc lidí to asi nepochopí. Navíc takto expresivní vyjadřování ne zcela odpovídá mému (veřejnému) autorskému stylu. Taky není moc prozíravé tupě nadávat Čechům či Pražanům, když tvoří většinu publika. Geopolitické štváčství si člověk musí hýčkat a dávkovat ho opatrně, není-li samozřejmě cílem právě a jen to štváčství.
Když v tom jsem si vzpomněl na nákladní auto v protisměru a vida, vtip se narodil. Teď jde o to, jak ho napsat.
Předjelo mě auto se značkou 1A? ????…
Hned první formulační překážka se týká značky. Zvolil jsem vyprávěcí formu, ale jak mám napsat, že to auto mělo na SPZ „A“? Mám si vymyslet konkrétní značku? Mám zkusit nějaké proměnné? Tohle nikam nevede, zaplácám místo bezvýznamnými výrazy.
Pražští řidiči jsou odpad, samá Áčka.
Registrační značce jsem se sice vyhnul, ale kdo to pochopí? Neměl bych také zvolit nějakou výraznější pomlku před pointou?
„A“ na autě může znamenat dvě věci: odpad nebo Pražáka. Takže jinak, „A“ na autě může znamenat jen jednu věc…
Zajímavý oblouk, ale stále je to příliš kryptické. A když to místo tří teček na konci dopovím, bude to příliš hnusné. Mým cílem není navíc urazit všechny Pražany.
Někteří Pražáci s Áčkem na espézetce skutečně řídí tak, jako by vezli odpad.
Částečná kvantifikace a jasné spojení s řízením přiměřeně otupí ostří twítu, ale stále se nemohu zbavit pocitu, že vtip je skryt příliš hluboko a sdělení je stále obtížně rozluštitelné. Začínám být z této linie trochu nešťastný. Co kdybych se vrátil zpět a zkusil to jinak?
Ten pocit, když vás předjede auto s „A“ a vy mu ukážete „I“.
Jako vtip slušné, byť stále trochu kryptické. Morální povinnost (lol!) mi ale velí vtipkovat na účet toho hajzla, který mě předjel; nákladní auta jsou v tom nevinně. Ten nápad se vztyčeným prostředníčkem si ale schovám, třeba bude příležitost jindy. Dost bylo kombinování, zkusím být teď zcela explicitní.
Vždy, když mě předjede auto s „A“ na značce, vzpomenu si, že právě taková auta vozí odpad.
Tohle chci říci, jen o něco málo rafinovaněji. Formu „vždy, když“ volím proto, že mám tenhle způsob nadsázky rád a taky proto, že jsem získal pocit, že mé publikum na tento způsob zobecňování slyší. Jinou možností by bylo osobnější „předjelo mě … a já si vzpomněl, že …“ – tento intimní způsob vyjádření ale volím spíše tehdy, když chci, aby ve vzduchu zůstalo viset něco podivného, absurdního, zvláštního, ne něco výrazně útočného, s čím by se mělo přímo ztotožnit větší množství čtenářů.
Výsledek vidíte. Otupil jsem sdělení přidáním kvalifikace „hulvátsky“. Pokusil se najít cestu mezi mezi doslovností a kryptičností pomocí „pražskou SPZ“. Poslední část formuloval úřednickou vazbou, a aby to bylo ještě jasnější, přidal jsem falešné uvozovky, které mají vzbudit zdání přesné citace z vyhlášky.
Není mi úplně příjemné nechat vás nahlédnout do kuchyně, ve které to smrdí, během přípravy jídlo nevypadá příliš vábně, ušlechtilost řemesla je místy nahrazena pragmatickou rozvahou a někdy jsou použity instantní suroviny. Ale protože mě to neživí, mohu si to dovolit. Ani vzdáleně netvrdím, že jsem všechny formulační změny vykonal zcela s rozmyslem. V krátkém časovém odstupu jsem se jen snažil co nejrychleji vzpomenout na myšlenky a pocity, které mi proletěly hlavou a které vedly k jiným vyjádřením. Také netvrdím, že jsem udělal při tvorbě twítu pomocí kružítka a kladiva ta správná rozhodnutí. Snažil jsem se jen zmapovat, jaká rozhodnutí jsem dělal a jaké okolnosti také mohou hrát při psaní twítů roli. Má to být taková skromná, malá, naivní Filozofie twítové skladby.
Zkracování
Klíčovou technikou twitterového formátu, tj. 140 znaků, je zkracování. Mám hypotézu, že frekvence delších slov v twítech bude nižší než frekvence těchto slov v jiných, stejně neformálních projevech. Ale když jsem se pokusil tuhle hypotézu podpořit, ukázalo se, že výraz „idiot“ je mnohem častější než výraz „vůl“, který je přitom o dva znaky kratší. Asi by to chtělo ještě promyslet. Průměrná délka slova v češtině je 5.54 písmen, v angličtině 5.1, v němčině 6.26. Průměrná délka věty v češtině je 16 slov, v angličtině 14.3. Jak vidno, jsme vůči angličtině trochu znevýhodnění, takže musíme být jako obvykle o to vynalézavější v praxi. Němci svůj jazykový hendikep samozřejmě doženou pracovitostí.
Zkracování probíhá na několika rovinách. Běžné je grafické zkracování.
Lze se setkat i se zkracováním pomocí vynalézavé morfologie. Osobně doufám, že twitter povede k obnově zájmu o přechodníky. Třeba se do úzu vrátí i jiné krátké jazykové prostředky (vztažné zájmeno „an“, spojka „byť“).
Zkracovat lze i na rovině syntaktické. Následující ukázka je, Ondra promine, příkladem syntaktického selhání.
Kdyby místo „zkontrolovat, že jste vypnuli žehličku“ bylo „zkontrolovat vypnutou žehličku“ a slovosled se změnil na „se vy vracíte z práce“, mohl twít lépe plynout, být kratší, přehlednější a srozumitelnější. Pozoruhodným jevem je zkrácení pomoc hashtagu. Funguje zhruba jako „Zn.“ v inzerátech a dovoluje složité sdělení vyvázat z jeho obvyklých syntaktických vazeb. Čtenář sám si vztah mezi hashtagem a zbytkem sdělení rekonstruuje. Někdy se rovněž vynechávají tečky či čárky; jindy se naopak místo explicitních formulací vloží tři tečky.
Ke zkracování může dojít i na pragmatické rovině. Typickým příkladem je nahrazení velmi komplexního řečového aktu ohvězdičkováním twítu.
Jde o stále více a více používanou techniku ukončení dialogu, říkám tomu Fav'n'Run. Zhruba vyjadřuje to, že berete partnerovo sdělení na vědomí a sami nehodláte dále v dialogu pokračovat. Někdy též vyjadřuje shodu na výsledku rozhovoru. Případně tím vyjadřujete poděkování za diskusi, za zmínku. Zkrácení může vypadat i tak, že naznačíte interpretaci sdělení pomocí adresáta.
Strukturování
Psaná forma a zároveň jednoduchost, stručnost a bezbolestná editace sdělení vede k pečlivosti. A to především na rovině interpunkce. Byl jsem překvapen, že téměř všechny populární twíty jsou psány s pečlivou interpunkcí. Výjimkou jsou tečky na samém konci zprávy, které jdou obvykle jako první pod nůž. Potřeba náležitého strukturování výpovědi někdy vede k psaní čárek i na místech kde nemusí, nebo dokonce nesmí být.
Ale v principu se konstrukce twítu nijak neliší od jiných útvarů: pointu dát na konec…
…lze použít efektivní trojité opakování…
…140 znaků dokonce snese i tradiční vyprávění.
Text lze také strukturovat pomocí prázdného místa.
A konečně, twíty jsou členěné i výběrem formy, obratu, klišé, ustáleného rčení, topiky.
###
Samostatnou položkou jsou hashtagy. Jde o způsoby strukturování, které bývají využívány i jako zkracovací nástroje. Jejich použití je různorodé; primárně jde o prostředek kontextualizace.
Někdy jde o způsob explikace komunikačního cíle, např. hodnocení sdělení pomocí #lol, #wtf, #hejt.
Jindy může být ujasněn samotný význam sdělení, např. identifikace hlavní teze či pointy.
Může jít o explikaci topiky, např. v následujícím případě jde o upozornění, že jde o řečnickou otázku. Není to úplně od věci, neboť na sociálních sítích se vždy najde někdo, kdo na řečnickou otázku odpoví.
Hashtag může být rovněž prostředkem preventivní ochrany před kritikou.
Timeline
Při twítování je třeba brát v potaz i skutečnost, že zprávy nelze rozumně opravit a sdělení bude posuzováno i podle toho, v jakém sousedství se vyskytne.
Když už se rozhodnete twít opravit, zkuste to opět s přidanou hodnotou.
Rovněž si dávejte pozor na to, že dvouminutová prodleva v mluvené komunikaci se v timeline nemusí vůbec projevit. Člověk má pak tendenci hledat mezi řečovými akty přímou souvislost.
Dialektika
Nestojí za řeč. Twitter je pro dialogy naprosto nevhodný. Bývá velmi obtížné koordinovat komunikační kroky. Kvůli zkracování a různým časovým rámcům není vždy jasná relevance twítu. Uzurpujete timeline; nutíte sledovat dialog i ty, kteří ho sledovat nechtějí; utlačujete jiné twíty. A když dojde na nejhorší, stále je ve hře zaklínadlo „140 nestačí“, které dialog přeruší, čímž nedojde k řešení sporu. Osobně doporučuji hned po odstartování dialogu hledat cestu, jak ho ukončit – vtipnou replikou, Fav'n'Run, mlčením, linkem. V bridži existuje jedna licitační dohoda, která se jmenuje 1–2–3-stop. Věřím, že podobná licitační dohoda by se osvědčila i na twitteru.
Závěr
Všechny dobře míněné formalistické rady jsou nadbytečné, pokud máte kvalitní obsah. Můžete psát bez diakritiky, používat zbytečné hashtagy, smajlíky, formulace mohou být nevytříbené, máte-li Vtip.
Pokud ho ale nemáte, pak budou vytříbené hlášky v delším horizontu úspěšnější než ty nevytříbené se stejným obsahem. Na twitteru máte možnost vypadat chytřejší, zábavnější a zajímavější než ve skutečnosti jste. Máte čas a prostor své projevy kontrolovat a stylizovat. Není nic ušlechtilého na tom, když to neděláte.
P.S. Až založíte sociální síť, kde bude mít každý 400 znaků na den – kde si půjde znaky měnit na peníze a naopak – a kde bude možné pomocí znaků platit za hlášky, dejte mi vědět.
