K psaní o médiích občas patří komentovat komentáře. Pan C napsal něco o pánovi B, který je ve sporu s pánem A; a vy se k tomu neohroženě vyjádříte. Tím si zajistíte pozorné, ale nečetné publikum. Bude tvořeno pány A, B a C spolu s několika jejich přáteli. (Většina z nich o tom něco napíše.) Všichni ostatní shledají takovou kauzu nudnou už kvůli její nepřehlednosti.
Někdy však stojí za to zkusit se nepřehledností prokousat. Z blogu Patricka Zandla, bývalého šéfredaktora tohoto serveru, se můžeme dozvědět, jak novinář Jakub Turek veřejně a jmenovitě napadl tři jiné novináře, protože si vzali od PR agentury hodnotný dárek — digitální foťák.
Velká část diskuse pod Turkovým i Zandlovým článkem je sice zábavná, ale zbytečná. Žádná nejistota zde není. Novinář, je-li novinářem (důležité rozlišení, viz dále), si nemá co brát jiné než symbolické dárky od těch, o nichž píše; Turkova kritika (a Zandlova obrana Turka) je tedy oprávněná. Jiná věc je, že ji pan Turek sepsal (a hlavně oddiskutoval) s taktem řeznického psa a sociální inteligencí téhož, čímž svou pozici oslabil. Leč to je jeho věc a nechme ji teď stranou.
Předmět té polemiky bych však rád rozebral trochu obecněji.
Kdo rozhoduje o tom, že si novinář nemá brát dárky? Na prvním místě asi sebeúcta a zdravý rozum, na druhém pak psaný či nepsaný profesionální kodex příslušného média. Ta velká — hlavní televize, Český rozhlas, deníky — jej vesměs mají a myslím, že plus minus dodržují (viz např. etický kodex deníku MF Dnes a serveru iDnes). U veřejnoprávních médií jde ostatně o zákonný požadavek a jejich zaměstnance by takový foťák mohl přijít pěkně draho.
Etický kodex MF Dnes
Na koho se to vztahuje a na koho ne? Podívejme se na opačný konec spektra začínajícího MF Dnes a Novou: co takový blogger? Taky po něm chceme, aby odmítl foťák od PR agentury? Zákon to nezakazuje. Žádný etický kodex nad rámec běžné morálky ho neváže. Je to v rozporu s běžnou morálkou? Možná na to máte jednoznačnou odpověď. Já ne.
A pak je tu celý ten spojitý prostor mezi Novou a bloggerem: malá a větší internetová média. Drtivé množství, protože k médiím dnes musíme počítat vše, co jako médium vnímají čtenáři a posluchači. Což je téměř veškerý internetový obsah!
Napadá mě jakžtakž uspokojivé řešení: formulovat a zveřejnit vlastní kodex, vlastní pravidla. Může v něm například být: „Jsme malý server zabývající se outdoorem. O dárky od agentur a podobné výhody si neříkáme, ale neodmítáme je. Nenecháváme se jimi však při psaní ovlivnit. Jestli budete mít z našich článků jiný dojem, určitě nám napište.“
Nevím, jak by to fungovalo na koho; já bych to ocenil.
Většina webových „novinářů“ dnes žádní novináři nejsou, včetně těch, kteří píšou to nejzajímavější. Většina webových médií jsou vlastně ne-média, nehrají podle mediálních pravidel hry. Vypadají však podobně jako média, mohou prodávat reklamu a pracují pro ně profesionální autoři.
Běžně čtu řadu firemních zpravodajství. Nečekám od nich objektivitu. Informace však mívají užitečné a často dobře napsané. Web nemůže a nebude fungovat jako prostor, kde jsou pravidla pro všechny stejná. Když budeme aspoň zhruba vědět, k jakým se kdo hlásí, bude to většinou stačit.
Pokud někdo nepřizná žádná pravidla, což je dnes ten nejběžnější případ, pak ovšem máme právo myslet si o něm to nejhorší. Třeba nespravedlivě, ale právem.
ČLÁNKY DO MAILU