Ilustrace: Nenad Vitas
Asi tak před půl rokem jsem navštívil virtuální volební štáb poločerného kandidáta na prezidenta USA (řečeno slovy amerického komika D.L. Hughleyho) www.barackobama.com, abych se dozvěděl, jaká že to veliká změna čeká celou Ameriku, ba celý svět, poté, co bude dotyčný zvolen ředitelem zeměkoule. Našel jsem na webu kontaktní formulář a napsal do něj Barackovi své pozdravy. Napsal jsem mu, že je idiot, když chce zkrátit rozpočet NASA, a ať to nedělá.
Krátce poté mi přišel e-mail podepsaný samotným Barackem Obamou. Bylo zřejmé, že jsme již dlouho kamarádi. Barack mne pozdravil, popřál pevného zdraví a hned v úvodu mne požádal o skrovný příspěvek 5 USD na jeho kampaň.
Jsa jednak škrholou, za druhé stoupencem Johna McCaina, rozhodl jsem se (a při vědomí právní situace, totiž že neobčan USA nesmí přispívat na prezidentskou kampaň), že Barackovi nic nedám. Nedal jsem.
Asi po pěti dnech jsem dostal další, podobný e-mail podepsaný kýmsi z Barackova štábu. Dozvěděl jsem se v něm, jak skvěle Barackova kampaň postupuje díky mým penězům, a samozřejmě, ať do jistého termínu daruji dalších 10 babek. Podobné e-maily mi od té doby chodí v průměru jednou denně, nejčerstvěji i od Barackova vicekandidáta Joea Bidena (jen tak mimochodem, jestli od Baracka čekáte to, co má v logu, tzn. změnu, pak jedině bez Joea). Dovídám se v nich to, jak je můj oblíbený republikán neschopný, napůl mrtvý (řečeno slovy amerického komika D.L. Hughleyho), nemyslící blb, a jak Barack zachrání svět. Tedy, když mu pošlu svých dvacet babek.
Chápu princip newsletteru i snahy o pravidelné burcování finanční podpory. Nechci se z Barackovy korespondence odhlašovat, protože bych přišel o spoustu srandy, darovat mu nic nechci a prostě a jednoduše nemohu, ani kdybych chtěl, takže na mne různými argumenty podpírané žebrání nemá vliv. Jedné věci ovšem nerozumím – možná proto, že nejsem Američan. Newsletter, který sice obsahuje relevantní informace, ale který vždy a opravdu vždy začíná požadavkem na další a další příspěvek, často s pokusem o časový nátlak, mne uráží. Hluboce mne uráží. Barack mi říká, jak jsem pro něj důležitý, když ne on, ale já jsem vlastně ta „change“, Barack mne chce informovat a dodat mi naději, ovšem hned na začátku za to něco chce. Jednou deset, podruhé dvacet. Pokaždé.
Milostná korespondence Baracka Obamy je tak užebraná, až je to nechutné. Ale zabírá, Američané mu krize-nekrize sypou. Nerozumím tomu.
