Skalním znalcům a pozorovatelům se při slově „normalizace“ (samozřejmě jen v oblasti ICT) vybaví pouze tzv. de jure organizace zabývající se tvorbou otevřených specifikací (norem, doporučení, profilů, technických zpráv apod.). Těchto uznaných, akreditovaných úřadů ale není v mezinárodním měřítku mnoho: globálně ISO (International Organization for Standardization), ITU-T (International Telecommunications Union-Telecommunication Standardization Sector), IEEE, regionálně pro Evropu ETSI (European Telecommunications Standards Institute), CEN (Comité Européen de Normalisation, European Committee for Standardisation) a CENELEC (Comité Européen de Normalisation Electrotechnique, European Committee for Electrotechnical Standardisation); pro Ameriku zase TIA (Telecommunications Industries Association) a ANSI (American National Standards Institute). V mezinárodních organizacích jsou typicky členy jednotlivé země, zastoupené např. v ETSI regulátorem, státní správou (ministerstvem) a provozovateli. Individuální členství firem je ovšem na vzestupu, pokud mají dané firmy opravdu zájem a možnost něco (pro sebe příznivého) prosadit, protože členství bývá drahé.
Jenomže dnes se práce na nových technologiích a jejich specifikacích odehrává ve velkém někde úplně jinde: v desítkách či spíše stovkách zájmových sdružení, konsorcií, asociací, fór…. Tam se sdružují „birds of feather“, tedy jednotlivé společnosti (typicky výrobci, provozovatelé), jak partneři, tak samozřejmě konkurenti v dané oblasti, kteří se vší mocí snaží prosadit svoji cestu pro uplatnění vlastní vyvíjené technologie. Protože ale tato konsorcia nejsou všeobecně uznané normalizační organizace a navíc zastupují jen opravdu zlomek celku (světa) z hlediska technologického záběru i členství, nejsou v principu jejich produkty v podobě specifikací nijak závazné. Od éry Frame Relay a později ATM se ale stalo již dobrou tradicí, že příslušné úzce zaměřené organizace (tehdy ATM Forum a Frame Relay Forum, dnes součást MPLS and Frame Relay Forum) své specifikace předloží de jure organizaci ke zvážení, potažmo schválení jako mezinárodní normu (např. doporučení ITU-T).
Poněkud odlišného ražení je způsob tvorby specifikací dnes nejdůležitějšího komunikačního nástroje, Internetu. O jednotlivých organizacích a jejich podílu na tvorbě RFC (zejména typu Internet standard) jsme již mnohokrát psali (viz Související články níže). Organizace normalizace Internetu sice již prošla několika změnami, ale to zásadní se nemění: IETF (Internet Engineering Task Force) stále není mezinárodně uznanou normalizační organizací, takže jí schválené produkty – RFC – jsou „pouze“ de facto normy. Při současném rozsahu a významu Internetu se jeví tato skutečnost celkem úsměvně, protože to naštěstí na náramném významu specifikací protokolů rodiny TCP/IP nic nemění. Jakkoli neformální se proces tvorby RFC může na první pohled zdát, nepřipouští v žádném případě anarchismus a má svá přísná pravidla, která nedovolí schválit neprověřenou technologii/protokol (vyjma samozřejmě aprílových žertíků, které se ale mnohdy dříve nebo později stejně daří předvést v praxi).
Plodné organizace
Nepřekvapí, že de jure normalizační instituce za dlouhá léta svého působení vyprodukovaly již tisíce norem, ale mnohá konsorcia mají na svém kontě již také pěknou řádku specifikací: desítky, někdy i stovky. Význam norem roste s přibývajícím počtem komunikačních technologií a nezbytnou potřebou vzájemné propojitelnosti a spolupráce, i přes hranice technologií, jak káže trend konvergence (sítí, služeb, systémů).
Při diskusi nad významem normalizace se vždy zdůrazňuje uživatel, spotřebitel, zákazník, který je jejím centrálním bodem a který z výsledků otevřených specifikací má největší užitek. Nemusí se pak vázat na jednoho výrobce a jeho firemní řešení, může si vybírat dodavatele v rámci jedné technologie, a to bez obav, že investované prostředky později „vyletí oknem“. I když je to v důsledku nějak takhle, není to uživatel, který by se o normalizační proces nějak zvlášť zajímal, tím méně se jej účastnil, či dokonce inicioval. Dělají to za něj jiní, a těm už jde skutečně o business (mnohdy doslova o krk). I když v některých organizacích jsou přítomní i regulátoři, resp. veřejná správa, či zástupci spotřebitelů, dominantní jsou dodavatelé a provozovatelé.
Táhne trh, anebo inovační duch?
Normalizace má dva odlišné motory: trh a inovace. Vliv trhu je dnes celkem zřejmý, protože firemní (uzavřená) technologická řešení nejsou dlouhodobě udržitelná (i když zpočátku mohou přinášet značné zisky) a zainteresované firmy se musí dříve či později dohodnout na společném základě, aby si neuzavřely cesty k novým potenciálním zákazníkům. Takový přístup k tvorbě otevřených specifikací zajišťujících spolupráci mezi systémy („komoditizace“) je spíše reaktivní, něco jako z nouze ctnost.
Pravým opakem této motivace jsou inovace. Každou chvíli vznikají nové myšlenky a nápady na vylepšení stávajících technologií či na neotřelý přístup k věci, nebo se prostě narazí na potřebu a chybějící článek na trhu a takové návrhy rády normalizační organizace podporují. Dají skupině nadšenců mandát, aby rozjeli svůj normalizační projekt, který samozřejmě sice může na půl cesty zamřít, ale mnohdy vede ke zdárnému konci a populární technologii. V úvodu žene tvůrce kupředu inovace, teprve později se přidruží požadavky uživatelů a možnosti trhu.
V druhém typu projektů hrají roli jednotliví inovátoři, výzkumníci a experti-praktici z dané oblasti a výsledek na sebe může nechat déle čekat (více než pět let není výjimkou); na rozdíl od trhem vedené normalizace, kde jsou požadavky trhu předem známy, takže je potřeba většinou kratší doba k dosažení cíle (v řádu měsíců) – pokud jsou ovšem zástupci zainteresovaných firem ochotni se dohodnout. Inovací vyvolaná normalizace je pro firmy součástí jejich výzkumných a vývojových plánů, protože společná práce na vývoji něčeho nového jednak rozprostře potřebné náklady a jednak vede k lepším a šířeji použitelým výsledkům.
Práce na normách je drahá
Hlavní položkou nákladů všech zúčastněných na procesu normalizace je vynaložený čas a energie. I v oblasti normalizace ICT při současných vymoženostech v komunikačních prostředcích účastníci dávají přednost osobním setkáním a diskusím, přestože řada věcí se již odehrává také prostřednictvím webu a e-mailu, méně pak tele- a video-konferencemi. Takže se přidávají ještě náklady na cestování a samozřejmě na využívání domácí infrastruktury a všech dalších prostředků pro zkoumání a zkoušení nových technologií. Normalizační organizace pak nesou náklady typicky na administrativu zahrnující editaci specifikací a celý proces jejich vydávání (elektronicky a/nebo v tisku) a na jejich případný prodej. Akreditované normalizační organizace ale mají ještě další úkoly, o něž se musí postarat, na rozdíl od zájmových skupin. Především musí zaručit otevřenost a férovost celého normalizačního procesu: zajistit rovnováhu v zastoupení při hlasování o technickém řešení.
Opomenutí v této oblasti se může stát osudným, jak naznačuje velice čerstvý případ pracovní skupiny IEEE 802.20 (MBWA, Mobile Broadband Wireless Access), která byla pozastavena pro dominanci zaměstnanců Qualcomm a spřízněných expertů (zřejmě finančně zainteresovaných). Ve formálních organizacích je rovněž nutné mít dobře vypracovaný a hlavně fungující proces řešení konfliktů, odvolání, protestů apod. Vše, aby se schválením potvrdila konečná otevřenost produktu, tedy normy. I když jsou formální organizace často podezřívány z určité těžkopádnosti v souvislosti s administrativní zátěží, musely se chtě nechtě podřídit rychlejšímu tepu doby (a vývoje nových a nových technologií) a podporovat určitou míru flexibility.
Založit ad hoc zájmovou skupinu na Internetu je otázkou okamžiku, ale vytvoření technického řešení a dotažení věci do konce, do tvaru alespoň průmyslové specifikace, si vyžaduje mnohem větší úsilí. Plně korunovat úspěch ale povětšinou může pouze otevřená norma vzniklá, resp. schválená, v akreditované normalizační organizaci. Zejména v případech, kdy jsou zainteresovaní hráči v (přímém) konfliktu a pokud možno vedou různé zájmové skupiny na jedno téma. Naopak tam, kde je touha po konsensu, by neměl být problém prosadit výsledek práce do normalizační organizace, jako podklad pro budoucí specifikace.
Vliv globalizace
Globalizace udělala své i ve sféře normalizace: vynořily se nové země, které nejenže nemohou tradiční výrobci opominout z hlediska trhu, ale s nimiž do značné míry musí již vést rovnocenný konkurenční boj o místo na jejich i mezinárodním trhu. To ale není jediný a ani hlavní vliv globalizace na normalizační proces: globální výroba a nabídka služeb a globální spotřeba klade neobvykle vysoké nároky na propojitelnost a spolupráci, zrovna tak jako na dostupnost informací o použitých technologiích a inovacích. S globalizací pak jde ruku v ruce také potřeba brát v úvahu kulturní, ekonomické i jazykové bariéry.
Jako příklad za všechny můžeme uvést pár světu celkem dobře známých čínských norem pro bezdrátové sítě: WAPI, WiBro nebo TD-SCDMA (Time-Division and Synchronous Code Division Multiple Access; více viz článek Čína, mobilní sítě třetí a čtvrté generace). Jejich osud je (z různých důvodů) různý: WAPI (Wireless Authentication and Privacy Infrastructure) jako bezpečnostní norma pro WiFi neuspělo ani v průmyslu, ani v mezinárodní normalizaci (svět se kolektivně řídí IEEE 802.11i-2005 a nově schválenou odpovídající normou ISO/IEC 8802–11), zatímco WiBro (Wireless Broadband) si svou cestu prosadilo do 802.16 a přijde na trh vlastně jako první mobilní certfikované řešení mobilního WiMAXu.
Od globalizace k evropskému písečku: EU jako v mnohých oblastech cítí i v normalizaci zaostávání za vyspělým světem, takže již roky pracuje na tom, aby se tento proces ještě více zprůhlednil a zefektivnil (viz Action Plan for European Standardisation, 4/2006 [PDF, 137 kB]). V současnosti také běží projekt na téma EU Study on the specific policy needs for ICT standardisation, o němž ale moc informací není, přestože by výsledky měly být založeny na průzkumu (ale asi omezeném na 25 osob…).
Na závěr ještě pozvánka na oslavu Světového dne norem (16/10/2006). Na jeho počest se pořádá konference na téma European standardisation – a key for the success of SME and craft industries [PDF, 19 kB].
