Nebezpečné novinářské zkratky
Pokud se zamyslíme nad počtem chyb a omylů, kterých se dopustili ti, kteří celý digitalizační proces připravovali, pak to jistě byly chyby docela zásadní. Vezmeme-li ovšem do úvahy počet těchto chyb, pak by je bylo možné snad spočítat i na prstech dvou rukou. Podobný počet chyb a omylů je pak možné hledat mezi lidmi, kteří problematice vůbec nerozumějí a proto si neumějí představit konkrétní situace a problémy. Zcela nejvíce omylů a chyb tak padá na hlavy právě těch, u kterých by se dalo předpokládat, že mají vše dokonale zmáknuté a vědí vše od A do Z.
Vůbec největší zmatky do celého procesu pak jistě vnášeli ti, kteří byli sami přesvědčeni o tom, že mají právo si myslet, že vědí. Na druhé místo bych pak zařadil novináře, kteří se v nevědomosti pokoušeli zjednodušovat interpretace odborníků natolik, že vytvářeli zcela nesmyslné texty, ze kterých běhal mráz po zádech. Bohužel ani opravdoví machři v oboru a slovutní odborníci se mnohdy nevyvarovali chyb, které pak měly za následek vznik dohadů a zmatků. V těchto případech ovšem většinou nešlo o neznalost, ale o to, že některé věci se prostě nedají vysvětlit natolik jednoduše a exaktně, aby je každý pochopil přesně a správně.
Informační spot televize Nova k vypnutí analogového vysílání na Domažlicku
„Vysvětlování“ funkce jednofrekvenční sítě
Kdo si ještě vzpomíná na bouřlivé diskuse a mnohdy i hádky na různých odborných portálech věnujících se právě problematice digitálního televizního vysílání, pak má nejspíš jasno v tom, kam ve svých úvahách směřuji. Mezi diskutujícími bylo mnohdy neuvěřitelné množství těch, kteří byli přesvědčeni o svojí pravdě, a to navzdory tomu, že problematika digitálního televizního vysílání jim byla a dodnes je na hony vzdálená. Někteří se pak dokonce i osmělili natolik, že začali psát rádoby odborné články, ve kterých dávali na obdiv svoji neznalost. Jeden z takových článků mě právě přivedl k tomu, abych se začal angažovat a psát články.
Nicméně jedním z nekrásnějších, ovšem také nejzásadnějších a současně nejzhoubnějších omylů je tento: „Na rozdíl od analogového vysílání, DVB-T vysílání jednoho providera jede z různých vysílačů na STEJNÉM kanálu. Způsob vysíláni je takový, že přijímaný signál je z každého vysílače jinak fázově posunut, přijímač je dokáže rozeznat, nakryje je na sebe a „vylepší“ příjem. Nadbytečné signály, které jsou jen v jednom příjmu, považuje za rušení.“ Již v roce 2005 se někdo takto pokoušel objasňovat funkci jednofrekvenční sítě. To, že se jedná o naprostý nesmysl, který mnohým lidem zamotal hlavu a zkomplikoval příjem televize, je dnes už snad téměř každému jasné. V souvislosti s tímto názorem totiž vznikla zcela mylná představa, že anténu je nejlepší nasměrovat mezi dva vysílače pracující v jednofrekvenční síti a zajistit si tak zcela dokonalý příjem signálu, kdy vlastní vysílání je vzájemně podporováno a rušení se potlačí.
Jednofrekvenční sítě DVB-T nadělaly zmatek nejen mezi samotnými diváky, ale i u médií, která jejich fungování nedokázala dobře popsat
Už máte „digitální anténu“?
Nabádat někoho, aby směroval anténu tam, odkud žádný signál nepřichází, to by bylo možné považovat za zlomyslnost. Snad to může být i úsměvné, ale vyvracet tento mýtus dá i dnes docela hodně práce. Bohužel se nejedná o nějakou výjimku. Podobně nesmyslných představ o digitální televizi se na internetu i v tisku objevovalo více než dost a mnohé přetrvaly až do současnosti. Například ta, že na digitální vysílání není potřeba mít anténu nebo ta, že digitální signál se lépe ohýbá za překážky než analogový. V případě televizní digitalizace opravdu docela dost lidí popustilo uzdu svojí fantazii a dokázali vymýšlet neuvěřitelné nesmysly o tom, jak si oni sami představují fungování této technologie. Na tomto místě je pak tedy možné si položit otázku, zda internetové portály, které se věnovaly a věnují problematice digitálního vysílání, tehdy svojí benevolencí a otevřeností nezkomplikovaly digitalizační proces a nevnesly do něj více zmatků, než bylo nezbytně nutné.
Jelikož se naštěstí na těchto portálech vyskytovalo nemálo opravdových odborníků, kteří problematiku ovládali přece jen na podstatně vyšší úrovni než zbytek národa, existovala docela velká naděje, že se jim podaří články a k nim navazující diskuse udržet na dostatečné odborné úrovni. Je sice pravda, že to mnohdy bylo za cenu nekonečných dohadů, názorových přestřelek a nezřídka i osobních výpadů, nicméně odbornost přece jen většinou zvítězila nad nesmysly a dohady. O pozitivním přínosu internetu a odborných portálů bych tedy rozhodně nepochyboval. Pokud je ale na místě o něčem pochybovat, pak je to zcela určitě všeobecná znalost fyziky a matematiky mezi širokou populací. Není pochyb o tom, že tyto dva zcela exaktní obory jsou pro většinu národa „španělskou vesnicí.“ V tomto bodě by pak bylo tedy možné tak trochu odbočit a navázat na úplný začátek digitalizačního procesu, který legislativně připravovali právě ti, kteří patří mezi naprosté neznalce dané problematiky. Pak je možná až obdivuhodné, že se celý tento proces podařilo realizovat, když představy a plány jeho autorů byly mnohdy reálně neproveditelné.
Jeden z mýtů televizní digitalizace zněl, že si lidé budou muset vyměnit analogové příjmové antény za digitální
Chyby a omyly z nevědomosti
Jistě je tak možné připustit, že naprostá většina chyb a omylů, se kterými jsme se při zavádění digitální televize setkali, nebyla úmyslná. Mnohé vznikaly z nevědomosti, jiné z pouhé povrchní představy nebo i vlastní hlouposti. To jsou vlastně také důvody, proč není možné někoho za tyto přehmaty hnát k zodpovědnosti nebo dokonce stavět před soud. Je totiž nezvratným faktem, že televizní digitalizace byla projektem zcela ojedinělým a nebylo dost dobře možné ji připravit na základě nějakého podobného projektu. Přechod od černobílého k barevnému vysílání nebo výměna barevných systémů a přechod od SECAMu k PALu, to byly zcela jiné věci, které se svým rozsahem a hlavně složitostí a obecným dopadem na diváky, nedají s televizní digitalizací vůbec srovnávat.
Závěrem tohoto dílu seriálu je tak na místě poznamenat, že televizní digitalizace byla pro mnohé jedince příležitostí pro svoje vlastní zviditelnění. V době samotného digitalizačního procesu se objevilo neuvěřitelné množství těch, kteří nabízeli svoje služby, montovali antény, ladili přijímače a radili a radili… To, že je dnes nutné jejich omyly napravovat a jejich práci předělávat, se už tolik neřeší. Opravdoví odborníci tento boom většinou přežili a dnes nejen že napravují to, co jiní napáchali, ale připravují se na další etapu televizní digitalizace, která nás v blízké budoucnosti opět čeká.