Hlavní navigace

(O)milníky české televizní digitalizace: signál 80%, kvalita 0% – podruhé a stále dokola

Zbyněk Poisl

Stejně jako neexistuje digitální kvalita obrazu nebo zvuku, neexistuje ani digitální kvalita digitálního televizního signálu

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Síla signálu ještě nemusí nic znamenat

Již před více než sedmi lety jsem na toto téma psal článek, ve kterém jsem popisoval problémy s příjmem výkonných vysílačů na anténní systémy vybavené zesilovači. Ani po sedmi letech se situace v této oblasti příliš nezměnila. Širokopásmové a pásmové zesilovače stále ovládají „trh“ s anténní technikou a samoinstalatéři se i dnes pokoušejí ze šumu na anténě vydolovat použitelný signál za pomocí kaskády zesilovačů. Že se jedná o další „digitální“ omyl, je nasnadě. Základem tohoto omylu a problému je ovšem nejspíš to, že za základ pokrytí televizním signálem je považována síla signálu a nikoliv jeho kvalita.

Osobně jsem proto přesvědčený, že v tomto směru se ČTÚ a ostatní aktéři digitalizačního procesu dopustili nemalé chyby při stanovování kritérií, na jejichž základě je posuzováno pokrytí daného území televizním signálem. Samotná síla signálu totiž nezaručuje jeho použitelnost. I relativně slabý signál, hluboko pod úrovní stanovenou normou, je totiž mnohdy použitelný pro kvalitní příjem, na rozdíl od mnohem silnějšího signálu, který je znehodnocený odrazy v terénu nebo rušením, a tudíž zcela nepoužitelný. Posoudit kvalitu signálu je ovšem bez kvalitní měřící techniky naprosto nemožné.

Dva problémy s kvalitou signálu


Foto: archiv DigiZone.cz

Za řadou problémů s kvalitou příjmu televize jsou špatně používané zesilovače signálu

Dnešní problémy s kvalitou signálu je tak možné rozdělit do dvou kategorií. Tou první jsou problémy s kvalitou signálu způsobené místními příjmovými podmínkami, terénem a případným rušením. Tou druhou jsou pak problémy způsobené nevhodnými komponenty použitými v anténním systému, přičemž naprostým extrémem je zcela nesmyslné zesilování „ničeho“ za pomocí kaskády zesilovačů. Posledně zmíněný extrém je dnes docela častým jevem. Mnoho lidí je hluboce přesvědčeno o tom, že za použití několika zesilovačů jsou schopni získat kvalitní signál. To je ovšem naprostý omyl. To, co se v takovémto případě objevuje na bargrafu síly signálu, není televizní signál, ale extrémně zesílený šum z antény násobený šumem samotných zesilovačů. Takto nesmyslným postupem je tedy možné dosáhnout stavu, kdy „síla signálu“ dosahuje 100%, ovšem jeho kvalita je stále nulová.

Častou záludností používání anténních zesilovačů jsou pak jejich napájecí zdroje, které velmi často produkují síťový brum, který i ten nejkvalitnější signál znehodnotí do naprosté nepoužitelnosti. Tato závada má většinou charakter postupně se zhoršující kvality signálu, která v určitý okamžik dosáhne jeho naprosté nepoužitelnosti. Vzhledem k tomu, že u digitálního signálu se jeho postupné zhoršování jen velmi těžko vypozoruje, bývá ztráta jeho potřebné kvality velmi rychlá. Přidávání dalších zesilovačů a nastavování antény je v těchto případech zcela nesmyslný postup. Odhalení této závady bývá ovšem bez patřičných zkušeností a měřící techniky opět docela problematické. Pokud totiž kontrolka na napájecím zdroji svítí, pak si jen málokdo umí představit, že by takový zdroj byl vadný.

Zesilovače spíše škodí, zvláště v éře LTE

Podobnou záludností, jako je vadný napájecí zdroj pro zesilovač, je dnes zavádění LTE, které svým výkonem dokáže zahltit neladěný anténní zesilovač na vzdálenost i několika kilometrů. Stížnosti na nefunkčnost anténních systémů jsou tak dnes mnohdy způsobené právě jejich širokopásmovostí, kterou v minulosti mnoho lidí propagovalo z důvodu možného budoucího příjmu dalších nových vysílacích sítí. Dnes se tento postup ukazuje jako velmi problematický a scestný. Čtvrté a páté televizní pásmo je dnes z obou stran obklíčené datovými službami, jejichž BTSky mohou ze vzdálenosti několika metrů od přijímací antény vysílat výkon i několik kilowatt. V porovnání s užitečným televizním signálem se tak může jednat i o několik řádů vyšší napětí na svorkách antény. V extrémních případech pak nestačí na potlačení těchto rušení ani laděné prvky a je nutné použít zvláštní zádrže určené právě pro potlačení silných signálů z vysílačů LTE. Jelikož strmost těchto zádrží je omezena konstrukčními možnostmi, mnohdy se stává, že potlačí nebo dokonce znehodnotí i požadovaný signál na horním konci pátého televizního pásma. K těmto jevům tak dochází například při příjmu kanálu 59 z vysílače Kojál, a to i přesto, že LTE se nachází až na kanálu 64.

Z výše uvedeného je zřejmé, že mnoho omylů a chyb vzniká z neznalosti a podceňování možných příčin, přičemž absence praktických zkušeností je zcela zásadním faktorem, který tuto situaci může ještě zhoršit. Neustále se opakující dotazy a nářky na různých odborných portálech jsou toho jasným důkazem. Potvrzuje se tak názor mnohých, kteří jsou opravdovými odborníky, že i zdánlivá banalita, jako je montáž televizní antény, patří do rukou znalých. 


Foto: archiv DigiZone.cz

Zavádění LTE může zkomplikovat situaci divákům, kteří používají komplikované anténní systémy, které instalovali svépomocí

Ne každý odborník se vyzná v anténách

Bohužel je ovšem obrovský problém rozeznat znalého od neznalého. Velmi často tak dochází k tomu, že si zákazník pozve „odborníka“, který pro danou činnost nemá ani ty nejmenší předpoklady. Poznat dobrého anténáře je podobný problém, jako poznat dobrého automechanika nebo lékaře či instalatéra. Většinou se takovéto kontakty předávají na základně vlastních zkušeností a následných doporučení. Ani velikost firmy nebo její dlouholetá existence či působení v daném oboru nejsou zárukou kvality a odbornosti. Samotná velikost firmy bývá většinou spíš na závadu, protože na zaměstnance nejsou kladeny zdaleka tak vysoké nároky, jak by bylo potřeba a jaké jsou kladeny na samostatné živnostníky nebo podnikatele. Dva lidé od jedné firmy tak většinou odvedou dvojí kvalitu práce a předvedou dvojí odbornost a profesionalitu.

Tedy i to, že odborná firma je zárukou odbornosti, je omyl, který televizní digitalizaci provází od samotného začátku. Montáže antén nejsou živností, která by podléhala jakékoliv odborné nebo profesní kontrole. Tuto činnost může provádět v podstatě kdokoliv, kdo má živnostenský list podobně jako malíř, automechanik nebo zahradník. Faktická odbornost se v těchto případech nezkoumá a nezjišťuje, takže není nutné ani elektrotechnické vzdělání. Jak kvalitně takový člověk pak může odvádět svoji práci, je jen věcí jeho svědomí a sebevědomí. Většinou však tito lidé poškozují dobré jméno samotného oboru a lidí, kteří jsou opravdovými odborníky na svém místě.

Omyly je tak možné najít nejen kolem televizní digitalizace, ale i v jiných oborech lidské činnosti, které nás provázejí mnohdy celým životem. Vyvarovat se chyb a omylů je záležitostí vlastního vzdělávání a vědění, kdy je možné zabránit tomu, aby nás „rádoby odborník“ opil tvrdým rohlíkem.