Hlavní navigace

(O)milníky české televizní digitalizace: zákony a záměry zákonodárců

28. 7. 2014
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Před šesti lety začal v Česku oficiální přechod ze zemského analogového na zemské digitální televizní vysílání. V seriálu Zbyňka Poisla si připomeneme tehdejší chyby a omyly, které mohou být varováním do budoucna.

Jak zákonem zavést konkurenci

Na úplný začátek by snad bylo vhodné si připomenout právnické zmatky kolem zavádění digitálního televizního vysílání u nás. Na první pohled by se snad mohlo jednat o docela nudné téma, jenže dnes už možná jen málo lidí pamatuje, jak se TV Nova bránila ztrátě kmitočtových přídělů pro analogové televizní vysílání a úspěšně tak blokovala celý digitalizační proces. To už ale poněkud předbíhám. V tuto chvíli by asi bylo vhodné se zamyslet nad tím, jak dobré či špatné byly zákony vedoucí k televizní digitalizaci a nakolik se naplnily záměry zákonodárců. Bylo možné se vyhnout právnickým tahanicím a soudům a celý proces zjednodušit a urychlit? Jaký smysl měly zákony a nařízení, které si parlament vymyslel, když se téměř úplně všechny minuly účinkem a staly se tak jen zbytečnou překážkou celého procesu? Možná, že si nyní už mnozí ani nevzpomínají na to, že zákon vyžadoval oddělení vysílacích technologií od programových společností. Vyžadoval konkurenční prostředí na straně provozovatelů vysílacích sítí a mnohé další zbytečnosti, které byly v čase smazány a ukázaly se zcela zbytečnými.

Především požadavek na konkurenční prostředí v oblasti provozovatelů vysílacích sítí se záhy ukázal jako holý nesmysl. V České republice v tu dobu nebyl nikdo, kdo by na tomto poli mohl úspěšně konkurovat Českým Radiokomunikacím. Došlo tak vlastně jen ke zdánlivému vytvoření konkurence, kterou po několika málo měsících nakonec ČRa pohltily (společnost Czech Digital Group a její celoplošný multiplex 3). Původní předpoklad zákonodárců, že požadavkem na konkurenci zabrání tehdejšímu monopolu ČRa zneužívat svého dominantního postavení, se tak ukázal zcela naivním. Jediný, kdo nepodlehl tomuto monopolu, byla Telefónica O2, která svůj multiplex 4 držela až do příchodu Radima Pařízka, který se chopil jeho rozšíření. Do té doby byl multiplex 4 jen lokální záležitostí v části Prahy, Brna a Ostravy. Z tohoto faktu je zřejmé, že výstavba nových vysílacích sítí bez účasti ČRa je záležitost velice nákladná a zdlouhavá, a to především v tom případě, kdy se má jednat o síť celoplošnou.

Rozdělení oblastí podle Technického plánu přechodu
Zdroj: Český telekomunikační úřad

Na začátku byla bílá mapa…

Přísná pravidla zahubila nadějné televizní projekty 

V tomto směru se tak původní plány a následná realita zcela zásadně rozcházejí. V souvislosti s tím je pak možné si klást otázku, jestli takto sešněrovaná pravidla přinesla více škody nebo užitku. Není totiž pochyb o tom, že zbytečné průtahy, trvající dlouhé měsíce a roky, měly na svědomí hned několik krachů televizních projektů, které měly zpestřit programovou nabídku. Přemrštěné požadavky a regulace na straně zákona tak nahrály velkým a na trhu již zaběhnutým televizním společnostem. Krachy nových televizních společností, které se připravovaly na spuštění vysílání v předpokládaných termínech a jejichž projekty dlouhým čekáním na možné zahájení vysílání, spolykaly všechny dostupné finanční prostředky, tak uvolnily prostor pro programové klony TV Nova a Prima TV. Ani v tomto případě však divák příliš nezískal. Sledovanost těchto programových klonů není nikterak závratná a mnohé tak spíše jen zabírají prostor nejen ve vysílacích sítích, ale i ve sledovacím čase. 

I v tomto případě by tedy bylo možné se ptát, zda záměry zákonodárců a konečný výsledek jdou ruku v ruce se zájmy diváků. Já sám se jako divák jistě nemůžu počítat mezi divácký průměr, takže můj osobní názor není v tomto směru reprezentativní, ale musím konstatovat, že z dnešní celoplošné nabídky už více než 20 programů mě uspokojují pouze dva, a to ČT 2 a Prima Zoom. Na těchto dvou programech jsem schopen si vybrat to, co mě osobně zajímá. Vše ostatní můžu považovat za téměř zbytečné mrhání prostředky. Zcela jistě se v tomto budou moje názory s dalšími čtenáři lišit, proto by asi mohlo být zajímavé se k této problematice vyjádřit v diskusi, případně v anketě. Považuji totiž za docela zajímavé zjistit, jestli 20 televizních programů přináší větší spokojenost televizních diváků, než tomu bylo v analogové éře, kdy jsme měli programy pouze čtyři. Mnohdy mám totiž pocit, že čím více programů, tím méně je toho ke koukání.

Fero Fenič
Foto: Febio

Vzpomene si ještě někdo na ambiciózní projekt Febio TV od Fera Feniče?

Jak to šlo udělat jinak

Podobně jako na programovou nabídku bych se rád zeptal i na názor k samotnému přechodu od analogového k digitálnímu vysílání. I v tomto případě nastíním svoji představu, jakou jsem na samém počátku měl a jak jsem předpokládal, že celý proces bude probíhat.

Moje představa tedy byla taková, že ČTÚ vytvoří sadu kanálových přídělů, která umožní zahájení digitálního vysílání na co možná největším území republiky. Po krátkém, např. několikatýdenním nebo měsíčním souběhu obou vysílacích technologií, by došlo k vypnutí veškerého analogového vysílání v těch oblastech, které by byly spolehlivě pokryté signálem DVB-T. Tím by došlo k uvolnění dalších kmitočtů a možnému rozšíření DVB-T. V takto vytvářené dočasné síti by dostaly místo všechny čtyři celoplošné televizní stanice a jejich startovní pozice by byly zcela vyrovnané. Těžko by tak někdo mohl namítat, že je znevýhodňován proti konkurenci. Tímto způsobem by tak bylo možné vytvořit jednu celoplošnou vysílací síť během několika měsíců a současně začít budovat finální celoplošné sítě, protože množství uvolněných kanálových přídělů by bylo mnohonásobně vyšší, než počet potřebných přídělů pro nové digitální sítě. Celý proces digitalizace by tak mohl proběhnout během jednoho roku, což by možná bylo pro televizní společnosti a hlavně pro diváky přijatelnější než to, co jsme v nedávné minulosti všichni zažívali.

Z mého pohledu je tak možné televizní digitalizaci přirovnat ke kupónové privatizaci v devadesátých letech minulého století. I tehdy měli autoři tohoto projektu vznešené představy o tom, jak rychle s bezpečně převést „socialistický“ majetek do soukromých rukou. Jenže nedokonalost a nedomyšlenost zákonů tento bohulibý záměr proměnila ve frašku, ve které mnoho lidí přišlo nejen o peníze ale především o iluze a víru ve spravedlnost a lepší budoucnost.


Foto: archiv DigiZone.cz

Šlo by to bez politiků?

Měli digitalizaci vymýšlet politici?

Na tomto místě bych proto rád vyslovil svůj názor, že i takové projekty, jako je televizní či rozhlasová digitalizace, patří výhradně do rukou odborníků a nikoli politiků! I tady mám totiž představu o tom, jak měl zákon o televizní digitalizaci vypadat. Stačil by jeden jediný odstavec a jeden paragraf v tom smyslu, že do toho a toho data proběhne přechod na digitální televizní vysílání a to podle projektu vypracovaného společně ČTÚ a dotčenými ministerstvy.

I v tomto případě bych rád znal názory vás čtenářů. Mnozí si možná řeknete, že je zbytečné se vracet ke všem těmto věcem a znovu je pitvat. Já ovšem zastávám názor, že chybami se člověk učí a je potřeba na ně nezapomínat. Také víc hlav víc ví a proto mě zajímají i názory a nápady, které se zrodily v jiných hlavách.

KL-nominace

Tento článek je úvodem k seriálu, ve kterém bych se rád podělil o zkušenosti a poznatky z dění kolem televizní digitalizace. Za těch několik málo roků, co se touto problematikou zabývám, je těch poznatků už docela dost a mnohdy by jeden ani nevěřil, co všechno se ještě může stát nebo je možné se dozvědět. Většinou jsou to věci, kterým je možné se i zasmát, na druhou stranu si ale člověk uvědomí, že je to spíš k pláči, jaká nevědomost a neznalost je ještě téměř tři roky od ASO mezi lidmi. Ale o tom až zase příště.

Mezititulky redakce

Autor článku

Od roku 1992 podnikatel v oboru servisu a montáží spotřební elektroniky, montáže televizních a rozhlasových antén. Elektronika je jeho celoživotním koníčkem, zabývá se jí už od dětství.