Dne 17. 3. 2010 vydal Městský soud v Praze zajímavý rozsudek č. j. 10 Cm 47/2009–39, který se týká odpovědnosti provozovatele internetového portálu za obsah diskuse. Na jeho základě uložil soud povinnost provozovateli portálu smazat vlákno diskuse s nevhodným obsahem. Rozsudek se stal terčem ostré kritiky a vyvolal řadu otázek. Jaká je realita z pohledu platného českého práva? Kde jsou obecné limity odpovědnosti provozovatele diskusního fóra a jaké povinnosti jsou na provozovatele kladeny? Co lze provozovatelům internetových diskusí a fór doporučit?
Úvodem k tématu článku nechť pro nezasvěcené čtenáře poslouží následující stručné objasnění sporu, kterému předcházelo vydání výše uvedeného rozsudku (viz bližší popis skutkového stavu sporu viz občasník Dr. Marka Antoše). Spor: Na tuzemsky známém, populárním a velice čtivém portálu Mesec.cz, jehož provozovatelem je společnost Internet Info, s.r.o., (dále jen „Internet Info“) byl 16. 10. 2006 zveřejněn článek na téma „Chcete prodat byt: Sám, nebo s realitní kanceláří?“. Obsah článku byl věcný, stručný a především objektivní bez invektiv či jednostranně cílené kritiky. Se zveřejněním předmětného článku došlo i k otevření diskuse (internetového diskusního fóra). Obsahem diskusního fóra se postupem času staly též příspěvky osob, které popsaly své negativní zkušeností se společností PROLUX Constulting Int, s.r.o. (dále jen „Prolux“), anebo jednoduše přispěvatelé svým názorem vyjádřili ostrou kritiku na účet uvedené realitní společnosti. Některé z příspěvků diskusního fóra obsahovaly výrazy jadrnější povahy, které byly, resp. stále jsou předmětem sporu. Konkrétně se jedná o příspěvky: (a) Společnost PROLUX lže jak svině
, (b) zlikvidovat PROLUX!!!!
a © Nikdy jsem si nemyslela jaká jsem s prominutím husa a naletím podvodníkům, jinak je nazvat nemůžu.
V červenci roku 2009 obdržela společnost Internet Info od společnosti Prolux žádost o odstranění inkriminovaných částí diskuse. Žádosti společnosti Prolux vyhověno nebylo, neboť, dle vyjádření společnosti Internet Info, nebyla prokázána protiprávnost u konkrétních příspěvků diskuse. Vzhledem k tomu, že se strany sporu nedohodly, rozhodla se společnost Prolux v září roku 2009 pro podání žaloby, prostřednictvím které se domáhala jednak odstranění sporné diskuse, jednak zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000,– Kč. Dne 17. 3. 2010 vydal Městský soud v Praze rozsudek č. j. 10 Cm 47/2009–39 (viz celý text rozsudku), na základě kterého uložil společnosti Internet Info, jakožto žalované, povinnost k odstranění předmětného diskusního vlákna, požadavek na zaplacení finančního zadostiučinění ve prospěch spol. Prolux zamítl. Celý spor však tímto rozsudkem nekončí, neboť se žalovaná strana, tj. společnost Internet Info, dle veřejně dostupných informací rozhodla pro podání odvolání. Spor tedy nadále pokračuje, zatím bez pravomocného rozsudku.
Kauza Prolux versus Měšec
Česká vědecká doktrína a justice na poli poskytovatelů služeb informační společnosti
Z pohledu právní praxe není problematice poskytovatelů služeb informační společnosti věnována žádoucí a potřebná pozornost. Českých právníků či advokátů, kteří se uvedenou problematikou zabývají v praxi a profesně jí rozumí, je skutečně poskrovnu. Takovýto stav má samozřejmě přímý vliv na množství a kvalitu odborných právních publikací pojednávacích o předmětné matérii. Autorů, kteří se dané problematice věnují a publikují, je tedy rovněž jako šafránu. Zde je potřebné uvést s ohledem na kontext článku, že rozhodovací praxe soudů je v jistých ohledech ovlivněna či inspirována vědeckou doktrínou. Ve svých rozsudcích soudy (nejen české) často argumentují s odkazem na názory publikované předními autoritami, kapacitami ve svém oboru. Není-li vědecké doktríny, uznávaných kapacit či odborných publikací pro danou právní oblast, může nastat při výkonu soudní moci v jistých ohledech informační „absence“ či „limitace“ potřebná pro správné a spravedlivé rozhodnutí. Důvod je nasnadě, soudce, který nikdy nerozhodoval spor s ICT prvkem a který ani zhola netuší, kdo je poskytovatelem služeb informační společnosti či služba informační společnosti, potřebuje nezbytně ke svému rozhodnutí kvalifikované a relevantní informace. Nemá-li neerudovaný soudce takovéto relevantní informace k dispozici, o správném a spravedlivém rozsudku lze jistě pochybovat.
Rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 10 Cm 47/2009–39 představuje v podmínkách české judikatury na poli poskytovatelů služeb informační společnosti skutečně raritu, ojedinělý „judikát“ (nutno poznamenat, dosud nepravomocný). Česká judikatura se, na rozdíl od té zahraniční, dosud významně problematikou odpovědnostních aspektů poskytovatelů služeb informační společnosti nikterak nezabývala. Judikatura, zejména pak té vyšších soudů, přestože není pramen práva a je závazná pouze inter partes, má svůj nesporný vliv na obecnou rozhodovací praxi ostatních soudů při výkonu soudní moci. V tomto ohledu bude tedy velice zajímavé v budoucnu sledovat, jakým směrem se vydá rozhodovací praxe odvolacího, případně dovolacího soudu. Též bude zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet obdobný spor, který vede společnost Prolux proti dalšímu nejmenovanému provozovateli internetového portálu, na jehož diskusním fóru se objevil též „závadný“ obsah. Prvoinstančním soudem však u tohoto sporu není Městský soud v Praze, nýbrž dle odlišných podmínek místní příslušnosti Krajský soud v Brně.
Z důvodů vyloučení jakýchkoliv pochybností k výše uvedenému autor příspěvku uvádí, že se nejedná o přirovnávání či snad dokonce ztotožňování s rozhodnutím, resp. osobou soudce, který uvedený spor prvoinstančně rozhodoval a jež se stal následně hlavní obětí, terčem ostré kritiky diskutujících za a priori špatné rozhodnutí. Přestože se autor příspěvku zcela neztotožňuje s kritizovaným rozhodnutím (zejména pak v části, kdy je uložena povinnost smazání celého diskusního vlákna namísto pouze oněch „inkriminovaných“ příspěvků), přesto považuje soudce JUDr. Jirsu, jakožto bývalého předsedu soudcovské unie, objektivně vzato za soudce moudrého, uvážlivého a spravedlivého s pokrokovými názory (pro představu k osobě soudce viz např. publikace JIRSA, J. a kolektiv. Klíč k soudní síni. ISBN 978–80–86920–22–1). Pokud by takovýchto soudců působilo v české justici více, bylo by mínění veřejnosti o stavu české justice jistě mnohem lepší. Čtenáři, kteří se snad cítí být konstatovaným názorem dotčeni či pohoršeni, nechť si sami zváží, zda soudní rozhodnutí může být vždy subjektivně z pohledu zainteresované strany vnímáno jako spravedlivé a správné. Soudním rozhodnutím nelze nikdy vyhovět oběma stranám sporu. Stejně tomu je tak například i v běžném „sportovním“ životě. Zavzpomínejme na zlaté hokejové mistrovství 2010, finální zápas českého a ruského národního mužstva a řadu sporně „odpískaných“ momentů ze strany rozhodčích. Názor ruského fanouška: „zápas jsme prohráli více méně jen kvůli špatným rozhodčím!“. Názor českého fanouška: „rozhodčí pískali dobře, Rusové si zápas prohráli sami.“ Na poli práva, výkonu soudní moci, je to stejné. Každý má pravdu tam, kde ji chce subjektivně mít.
Provozovatel internetové diskuse jako poskytovatel služeb informační společnosti
Nejspíše jen málokdo ví, kdo jsou poskytovatelé služeb informační společnosti, případně kdo do této skupiny poskytovatelů služeb patří. Pozorný čtenář se sice dočte, že provozovatel internetové diskuse – poskytovatel diskusního prostoru, je považován za poskytovatele služeb informační společnosti, ale již se nedočte, proč tomu tak je. Pro objasnění onoho tajemného pojmu „poskytovatel služeb informační společnosti“ je vhodné uvést následující: poskytovatelem služby informační společnosti, jež čítá poměrně značně širokou skupinu subjektů působících zejména v prostředí Internetu, je z pohledu české legislativy každá fyzická anebo právnická osoba, která poskytuje některou ze služeb informační společnosti. Co je ovšem onou službou informační společnosti? Pro určení lze vycházet ze zákonné definice pojmu, která stanoví, že službou informační společnosti je jakákoliv služba poskytovaná elektronickými prostředky na individuální žádost uživatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu; služba je poskytnuta elektronickými prostředky, pokud je odeslána prostřednictvím sítě elektronických komunikací a vyzvednuta uživatelem z elektronického zařízení pro ukládání dat. Klíčem ke správnému objasnění, resp. vymezení skupiny poskytovatelů služeb informační společnosti a konkrétnímu určení toho, kdo je či není poskytovatel služeb informační společnosti, tedy není ani povaha subjektu, tzn. podnikatel, nepodnikatel, fyzická osoba anebo právnická osoba, ani úplatnost či neúplatnost poskytované služby, ale právě samotný pojem služba informační společnosti. Obecně lze říci, že služby informační společnosti zahrnují širokou škálu hospodářských činností, které probíhají online, jako např.: uzavírání smluv online, přenos dat online, poskytování informací online, poskytování online vyhledávacích služeb, poskytování volného prostoru, šíření obchodního sdělení atd. Pro čtenáře, kterým nestačil výše uvedený výčet služeb informační společnosti anebo čtenáře, kteří jsou stále na pochybách, zda náhodou právě oni či jejich společnost nejsou též poskytovateli služeb informační společnosti, odkazuji na recitál č. 18 směrnice o elektronickém obchodu, případně též na odbornou právní konzultaci.
Zákonná úprava odpovědnosti provozovatele internetové diskuse
Česká právní úprava odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti vychází z evropského modelu, konkrétně ze směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2000/31/ES ze dne 8. června 2000, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o elektronickém obchodu“). Směrnice o elektronickém obchodu byla do českého právního řádu implementována v podobě zákona č. 480/2004 Sb., ze dne 29. července 2004, o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (dále jen „zákon“). Zákon rozlišuje tři základní kategorie poskytovatelů služeb informační společnosti, a to: (i) Poskytovatelé služeb, které spočívají v přenosu informací poskytnutých uživatelem (tzv. Access Providers), (ii) Poskytovatelé služeb, které spočívají v automatickém meziukládání informací poskytnutých uživatelem (tzv. Caching Providers), a (iii) Poskytovatelé služeb, které spočívají v ukládání informací poskytnutých uživatelem (tzv. Storage Providers). Z povahy a systematického rozdělení poskytovatelů služeb informační společnosti na jednotlivé kategorie vyplývá, že provozovatel serveru, na kterém je umístěna internetová diskuse, tj. poskytovatel diskusního prostoru, bude spadat do poslední třetí kategorie, tzv. Storage Providers. Ovšem pozor, podle druhu činnosti serveru, resp. poskytované služby, může totožný subjekt spadat i do další kategorie poskytovatelů služeb informační společnosti.
Výklad právní normy upravující odpovědnost provozovatele internetové diskuse
Podmínky speciální právní úpravy odpovědnosti tzv. Storage Providers jsou obsaženy v zákoně, konkrétně v § 5 nazvaném jako odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem, jež stanoví:
§ 5 Odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem
(1) Poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele, jen
a) mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo
b) dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací.
(2) Poskytovatel služby uvedený v odstavci 1 odpovídá vždy za obsah uložených informací v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele.
V prvé řadě je potřeba uvést, že výše uvedené ustanovení § 5 zákona, představuje blanketní právní normu, která stanoví pouze obecné podmínky vzniku odpovědnosti pro skupinu Storage Providers, přičemž nepřímo odkazuje na jiné relevantní zákony upravující odpovědnost jako samostatný právní institut. Takovýmito zákony mohou být jak veřejnoprávní právní normy jako například trestní zákoník, tak i soukromoprávní normy jako zejména občanský zákoník či obchodní zákoník. Nastanou-li podmínky zakládající vznik odpovědnosti daného Storage Providera dle zákona, je jeho odpovědnost např. za škodu posuzována podle jiných právních předpisů.
Podmínky uvedené v odstavci 1 pod písmeny a) a b) nejsou dány kumulativně. Ke vzniku odpovědnosti daného Storage Providera stačí naplnění pouze jedné z nich. Nutno poznamenat, že výčet dvou podmínek zakládajících vznik odpovědnosti, resp. tří viz odst. 2) je taxativní. Nelze tedy zakládat odpovědnost Storage Providera za závadný obsah či protiprávní jednání uživatele na základě jiných nežli zákonem uvedených podmínek.
Podmínka vzniku odpovědnosti dle odst. 1, písm. a) je založena na principu „pouhé“ nevědomé nedbalosti. Z čehož vyplývá, že Storage Provider odpovídá i v případě, kdy sice o protiprávním charakteru ukládané informace či protiprávní povaze jednání daného uživatele nevěděl, nicméně to s ohledem na předmět své činnosti a okolnosti a povahu případu vědět mohl. Jedná se o velice ošemetné ustanovení, které staví všechny české Storage Providery do poměrně právně nejisté pozice. Poskytovatel diskusního fóra může sice argumentovat s odkazem na ustanovení § 6 zákona, na základě kterého není povinen dohlížet na obsah ukládaných informací ani aktivně vyhledávat skutečnosti poukazující na protiprávní obsah informace, avšak působnosti podmínky § 5 odst. 1 písm. a) se jednoduše nevyhne. Posouzení toho, zda mohl příslušný Storage Provider vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, je vždy otázkou konkrétního případu. Návod na obecné posouzení, podle kterého by se jednotlivé případy kvalifikovaly, jednoduše neexistuje. V konečném důsledku v případném sporu bude naplnění či nenaplnění uvedené podmínky kvalifikovaně rozhodovat jediný orgán, soud. Jako relevantní pro posouzení bude soud brát v potaz (tedy alespoň by měl) tři základní skutečnosti:
- předmět činnosti konkrétního poskytovatele služby (např. velká nadnárodní společnost poskytující volný prostor vs. malý živnostník provozující úzce specializovaný web s diskusní skupinou),
- okolnosti případu (např. jak dlouho byl závazný obsah zveřejněn), a
- povahu případu (např. co bylo předmětem protiprávního jednání tj. porušování autorských práv, osobnostní zásah, šíření dětské pornografie, či další).
V případě sporu budou též rozhodující právně relevantní a kvalifikované argumenty stran včetně důkazů, které soudu na podporu svých argumentů předloží.
Druhá podmínka vzniku odpovědnosti dle odst. 1, písm. b) nemá nic společného s prokazováním či snad rovnou prokázáním protiprávní povahy obsahu ukládaných informací nebo protiprávního jednání uživatele, jak se někteří mylně domnívají. Textace zákona, resp. podmínky jsou poměrně jasné. Prokazatelnost se pojí s událostí, resp. okamžikem počátku vědomosti o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo jednání uživatele, nikoliv prokazatelnosti protiprávnosti samotné. Prokazatelnost takovéto události nastává okamžikem, kdy se příslušný Storage Provider dozví o protiprávní povaze uložených informací anebo činnosti uživatele. Takovýto okamžik nastává např. doporučením doporučené písemnosti, jejíž obsahem je oznámení o protiprávní povaze uložených informací. Problematickým však zůstává posouzení protiprávnosti obsahu uložených informací a jednání uživatele. Je konkrétní Storage Provider způsobilý k posouzení toho, zda se jedná o protiprávní obsah uložených informací anebo protiprávní jednání uživatele?
Za situace, kdy jsou obsahem uložených informací rasově diskriminační výroky anebo dětská pornografie, tak jistě ano, neboť protiprávnost je tzv. „do očí bijící“. Avšak co za jiné situace, kdy protiprávnost obsahu uložených informaci či jednání uživatele nebude na první pohled zřejmé? Pokud je Storage Providerovi ze strany žadatele oznámen např. sporný diskusní příspěvek s žádostí o jeho odstranění, nicméně poskytovatel je s posouzením protiprávnosti na pochybách, jak má dále postupovat? Vyzvat žadatele, tj. oznamovatele, ke kvalifikovanému doložení důkazů potvrzujících protiprávnost obsahu? Zde je důležité upozornit, že sám zákon takovouto povinnost oznamovateli protiprávního stavu neukládá. Oznamovatel tedy není ani povinen jakkoliv důkazně poskytovateli služby dokládat pravdivost či oprávněnost svých tvrzení, zejména pak za situace, kdy je poskytovatel ze zákona povinen učinit neprodleně náležité kroky. Důkazní povinnost na straně oznamovatele vyplývá až v případném soudního sporu, kdy jakožto strana žalující nese i důkazní břemeno. Navíc, což je velice důležité, i kdyby chtěl vstřícný žadatel, oznamovatel protiprávního obsahu, vyjít poskytovateli služby maximálně vstříc, jsou důkazy, které mu jednoduše nepředloží, i kdyby se snažil sebe víc. Příklad: v internetové diskusní skupině se objeví příspěvek, který napsala neznámá třetí osoba, jež ke svému označení zneužila právě vaše jméno a příjmení. Vzhledem k tomu, že se cítíte být dotčeni na svých osobnostních právech, požádáte poskytovatele o odstranění daného příspěvku s odkazem, že nejste autoři příspěvku. Poskytovatel vám sdělí, že vaši žádost splní pouze, pokud prokážete, že jste předmětný příspěvek skutečně nenapsali. Co poskytovateli doložíte – čestné prohlášení babičky, u které jste byli v čas vložení příspěvku na nedělním obědě? Nesmysl!
Takovýchto absurdních a objektivně velice obtížně důkazně doložitelných skutečností prokazujících právní zájem dotčené strany, resp. zásah do jejich práv, je nepočitatelně. Je tedy snad žádoucí vyčkat nejprve rozhodnutí soudu (mnohdy několik let), který rozhodne, zda jsou znaky protiprávnosti naplněny? Autor článku se osobně domnívá, že z pozice postavení Storage Providera jako například poskytovatele serveru provozujícího diskusní prostor k tématům článku obecně nikoliv (není-li Storage Provider přesvědčen, alespoň pocitem hraničícím s jistotou, že požadavky protistrany lze prokazatelně označit za neoprávněné, tzn. protiprávnost nebude prokázána), neboť se tímto postupem vystavuje možnému riziku neúspěchu ve sporu a s tím spojených ekonomických nepříjemností jako např. povinnost náhrady škody, soudních nákladů, právního zastoupení protistrany atd. V tomto ohledu tedy bude záležet vždy na „obchodním“ rozhodnutí poskytovatele služby jakou cestou se vydá. Obchodní povaha rozhodnutí je zjevná, buďto poskytovatel odstraní sporný závadný obsah daného uživatele na žádost třetí strany, čímž přijde nejspíše v nelibost ostatních uživatelů, což může snížit jeho profit např. z příjmu reklam, anebo závadný obsah neodstraní a vystaví se riziku soudní pře, která jej však může v konečném důsledku stát mnohem víc nežli ztrátu části diskutujících uživatelů či pokles z přijmu reklam.
Poslední třetí z podmínek vzniku odpovědnosti dle odst. 2, písm. a) má značně široký záběr, neboť odpovědnost poskytovatele služby za obsah uložených informací je dána vždy, pokud takovýto poskytovatel vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele. Přímo nebo nepřímo rozhodující vliv zákon nikterak blíže nevymezuje ani nedefinuje, čímž lze vést polemické diskuze o tom, jak široký záběr působnosti předmětné ustanovení vůbec má a kde končí hranice onoho nepřímo rozhodujícího vlivu. K částečnému vyjasnění uvedené zákonné podmínky můžeme vycházet z analogického použití obchodního zákoníku, tzn. zákona č. 513/1991 Sb., v platném znění. Obchodní zákoník totiž ve svém ustanovení § 66a (Podnikatelská seskupení) odst. 2 stanoví, že ovládající osobou je osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby (dále jen „ovládaná osoba“). Je-li ovládající osobou společnost, jde o společnost mateřskou a společnost jí ovládaná je společností dceřinou. Nepřímým vlivem se rozumí vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby či jiných osob.
Vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnosti podniku znamená zejména možnost určovat jeho chování v hospodářské soutěži. Situací, kdy bude možné činnost Storage Providera považovat za výkon přímého nebo nepřímého rozhodujícího vlivu na činnost uživatele, je teoreticky značné množství. Samostatnou otázkou však zůstává prokazatelnost takovéto praktiky a zejména pak případný právní názor soudu. Z pohledu povahy uživatele je důležité upozornit, že se nemusí jednat pouze o fyzické osoby, ale i právnické osoby, neboť uživatelem služeb informační společnosti je každá fyzická anebo právnická osoba.
Několik slov a doporučení závěrem aneb svoboda projevu uživatele versus riziko odpovědnosti poskytovatele
Každý „business“ nese svá rizika, což si však řada některých poskytovatelů služeb informační společnosti vůbec nepřipouští, zejména pak ti čeští, neboť žijí ve zcela mylném přesvědčení, že odpovědnost za aktivity jejich klientů není dána a tudíž jsou zcela bez odpovědnosti. Takovýto přístup snad nebude trvat dlouho, pár českých soudních sporů, pár judikátů nejvyššího soudu, a situace vnímání práva na poli odpovědnostních vztahů poskytovatelů služeb informační společnosti bude jistě zcela jiná. I zde je však na místě připomenout ono moudré právní rčení, které bývá dosti často opomíjeno: „Lepší špatná dohoda, nežli dobrý soud“. A přitom se nemusí jednat a priori vždy o špatnou dohodu, neboť všichni poskytovatelé služeb informační společnosti mají řadu nástrojů, kterými lze efektivně svá odpovědnostní rizika limitovat a předcházet tak zbytečným rizikům.
Co tedy lze obecně doporučit provozovatelům webových portálů, resp. diskusních skupin a fór? Především vhodné „zvážení“ a „nastavení“ tří základních oblastí. Za prvé se jedná o elementární rozhodnutí, při zvážení všech přínosů i možných rizik, zda vůbec diskusní prostor uživatelům serveru poskytovat či neposkytovat. Rozhodne-li se provozovatel serveru pro poskytování diskusního prostoru, je důležité zvážit, za splnění jakých podmínek umožní uživateli serveru vstup do diskusního prostoru s možností aktivní účasti.
Druhou oblastí je tedy vhodné nastavení registračního procesu uživatele včetně verifikace osoby uživatele, na základě které bude uživateli serveru následně umožněno do diskuse vstupovat a aktivně vkládat obsah. V této oblasti mají provozovatelé serverů značně široké pole působnosti, jakým způsobem nastaví proces registrace a verifikace osoby uživatele a do jaké míry bude zachována či narušena anonymita uživatele. Zde je nezbytné upozornit, že v případě „důslednějšího“ způsobu registrace uživatelů, jakožto budoucích diskutujících, při níž dochází ke zpracování osobních údajů uživatelů ze strany provozovatele serveru ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, v platném znění, má takovýto provozovatel serveru na základě uvedeného zákona oznamovací povinnost ve vztahu k Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Poslední třetí oblastí je vhodné nastavení obchodních podmínek regulujících využívání poskytované služby. Poskytovatel serveru by měl vždy nastavit jasná pravidla, která budou vymezovat rozsah práv a povinností zúčastněných stran, tzn. nejen uživatelů služby, ale i samotného poskytovatele. Pro poskytovatele diskusního prostoru či různých fór se jeví poměrně žádoucí možnost danou diskusi efektivně a pružně regulovat. Takovéto oprávnění, na základě kterého může poskytovatel služby například určitý příspěvek smazat či znepřístupnit, by mělo být zakotveno ve formě vhodné právní klauzule v obchodních podmínkách každého poskytovatele diskusního prostoru. Obchodních podmínky poskytovatele služby lze označit za vůbec nejdůležitější oblast, které by měl každý poskytovatel diskusního prostoru věnovat náležitou pozornost a péči. Právně vhodně zpracované obchodní podmínky mohou poskytovateli služeb a diskusního prostoru usnadnit či přímo eliminovat řešení řady budoucích problému či sporů, které se poskytování diskusního prostoru týkají a které z ní vyplývají. Závěrem lze tedy obecně doporučit, nechť se každý z poskytovatelů služeb informační společnosti řídí mnohdy bohužel opomíjenou, leč velice výstižnou římskou právní zásadou vigilantibus iura, tzn. právo bdělým.