Ondřej Tomek: odchod investorů z Centra jsme připravovali od roku 2005

V úvodu naší schůzky jste říkal, že jste dva měsíce mimo dění na českém Internetu…

Asi od konce listopadu. Asi měsíc předtím jsem už také trávil čas transakcí (prodejem Centra, pozn. aut.). Ne, že bych trendy nesledoval, ale čas jsem trávil na té transakci jako takové. Jsem už de facto čtvrt roku mimo český Internet.

Takže příprava transakce trvala pouze měsíc?

Ne, to určitě netrvalo měsíc. Dohromady ostrého času se na tom pracovalo čtyři, pět měsíců. Nicméně spoustu práce odvedli právníci a banka, takže většinu času jsem to monitoroval, kontroloval a vyřizoval e-maily, ale měl jsem ještě čas na jinou práci. Poslední měsíc už byl mnohem víc ve znamení jenom té transakce.

Ondřej Tomek

• Narozen 1974 ve Zlíně.
• Hrál aktivně hokej za Hradec Králové, kde také studoval sportovní školu.
• Vystudoval VŠ strojní a textilní v Liberci a Dopravní fakultu na Univerzitě v Pardubicích.
• V roce 1997 založil společnost NetCentrum, provozovatele portálu Centrum.cz.
• Absolvoval MBA na University of New York v Praze.

Vzpomenete si ještě, kdy došlo k prvnímu kontaktu od amerického investora?

To bych musel říct, jak transakce probíhala celá, ale o tom skutečně tolik mluvit nemůžu.

Celkově musím říct, že zájemců bylo relativně velké množství. Většina z nich byla oslovena bankou, která si udělala nějaké průzkumy. My jsme řekli, koho tam nechceme, koho z našeho pohledu nemá vůbec cenu oslovovat, zbytek bylo několik skupin zájemců, kteří se s námi samozřejmě setkávali už dřív, monitorovali situaci už dávno předtím. Bylo několik skupin řekněme finančních poradců, kteří za sebou měli spousty zájemců, které jsme konkrétně neznali. Dávali však najevo, že pokud se bude něco takového dít, máme jim dát okamžitě vědět. Já sám jsem v kontaktu se všemi finančníky, kteří se v České republice pohybovali, a ti mají potom dopady na další hráče. Nechci však mluvit konkrétně, protože jsme se skutečně domluvili na to, že o té transakci příliš mluvit nebudeme. Warburg Pincus tady byli zastupováni jedním finančním hráčem, který se o ně dlouhou dobu staral. Zájem projevovali už dlouho, už předtím, než se transakce začala finálně realizovat přes banky.

Vy jste tedy dali najevo, že Centrum je na prodej, nebo k vám oni přicházeli s tím, že by sami měli zájem?

Centrum dostávalo nabídky prakticky od svého vzniku. Bylo několik takových intenzivních vln nabídek. První vlny přišly téměř okamžitě po spuštění Centra. Nabídka přišla téměř od všech strategických hráčů v České republice, kteří tady tenkrát byli, od dřívějšího Contactelu přes dřívější Nextru, všechny mobilní operátory, atd. Pádem internetové bubliny a tím, že následně do nás vstoupili investoři, vlna malinko opadla. Nicméně četnost mého setkávání s někým, kdo měl zájem do Centra investovat nebo ho koupit, byla vždycky minimálně dvě schůzky za měsíc. Pod to intenzita neklesla, když nepočítám prázdniny. Zhruba na začátku roku 2005 přicházela další vlna, které se začalo říkat druhá internetová bublina. Celý trh po té první se vyčistil a už tady byla spousta jiných hráčů, kteří věděli, že do Internetu už musí vstoupit.

Ta vlna už byla tlačena velkými strategickými hráči ze zahraničí. Nejvíce zájemců bylo z okruhu zahraničních investičních fondů a různých mediálních a nemediálních společností. A stoupalo to, mohl jsem se klidně setkávat každý týden s někým. Dá se tedy říci, že v určitém okamžiku jsme se rozhodli, že jdeme prodávat sto procent firmy, určitě majoritu. Prodává se to tak, že ani Ondřej Tomek, ani Oldřich Bajer ve firmě dál zůstávat nebudou.

To byl od začátku váš záměr, z Centra odejít?

Nebyl to záměr od začátku Centra, teprve od té doby, kdy jsme se rozhodli, že nejlepší cestou pro firmu je prodat majoritu. Část roku 2006 jsem trávil tím, že jsem se snažil něco jako management buy-out. Prakticky odkoupit stávající investory, kteří tam byli v té době – Intel Capital a Baring Communications Equity, protože oni potřebovali exitovat: Baring víc, Intel mnohem méně.

Vrátím se víc do historie té transakce: my jsme prakticky do firmy zvali Intel Capital. Měli jsme s nimi dobrou spolupráci, znali jsme je už dlouho předtím. Ale Intel má ve stanovách svého fondu, že nikdy neinvestuje sám, investuje od určité výše, kterou tehdy porušil, protože to, co nám tehdy dával, bylo několikanásobně méně, než co investuje jinde. Ale protože jsme se znali a spolupracovali jsme s nimi už dávno, tak transakci udělat chtěli. Intel si k sobě hledal někoho, aby alespoň v určitých mantinelech svá pravidla splnil. A našel si Baring Communications Equity. Intel z principu investuje tak, že nemá hlasovací práva, a nechce je – oni jsou vždycky jenom „observer“ – a tak jistou kontrolu za ně ve společnosti vykonávali Baring. To byl fond, který měl jako takový skončit někdy v roce 2005. A dá se říct, že poslední rok neměl Baring podíl nikde jinde než v Centru. Potřeboval jej ukončit. Snažili jsme se, a byli jsme na tom dohodnutí v podstatě se všemi akcionáři, že uděláme management buy-out, a já jsem rok pracoval na potenciálním odkupu investorů.

Byly jen dvě šance: já jsem to chtěl odkoupit, protože jsem chtěl v té firmě dlouhodobě zůstat a následně už exit neřešit. Příliš mě nezajímala varianta přefinancování podílů Intelu a Baringu nějakým jiným finančním hráčem. Měl jsem k tomu osobní důvody, protože by to v podstatě znamenalo z bláta do louže a za tři, pět, sedm let řešit to samé znovu. V tom okamžiku zůstávala jen jedna varianta, a to odfinancovat to z banky. Ať už více investiční nebo méně investiční a víc konzervativní, nicméně z banky, což se dlouho jevilo jako reálné. Když jsem se dostal do situace, kdy bylo jasné, že z banky to financovatelné není, rozhodl jsem se, že pro firmu je dobré, aby byli akcionáři schopni odejít. Intel a Baring to potřebovali. Teď bylo na nás ocenit to, že do nás vstoupili v době, kdy firma měla pět zaměstnanců.

Chtěl jsem najít cestu, jak uspokojit všechny, a nejlepší cesta, kterou jsem objevil, a dodnes si myslím, že je pro firmu nejlepší, byla, že se prodá majorita a do firmy vstoupí nějaký silný hráč. Ale nepočítám se mezi lidi, kteří chtějí pracovat pro někoho jiného. Rozhodl jsem se, že ve společnosti, která má majoritní kontrolu někým jiným než managementem, fungovat nechci. Veškeré kroky se od roku 2006 dělaly tak, aby společnost mohla pohodlně exitovat. S tím souvisí příchod Pavla Muchy. Myslím, že už v roce 2005 byl na Lupě článek, kde se říká, že firma nesmí stát na zakladatelích. To s tím souviselo.

Dalo se tedy říct, že na exit se firma připravovala od konce roku 2005. Nicméně moje ideální představy o exitu byly trochu jiné než ty, které nastaly. Nemluvím o ceně. Já jsem ve firmě zůstávat chtěl a chtěl jsem odkoupit akcionáře, to se nepodařilo. Pak jsme plány změnili. Nepopírám, že do velké míry z těch jednání zůstali hráči, kteří měli o firmu velký zájem a osobně jsme se znali z dřívějších jednání, firmu znají a dlouhodobě ji monitorují, a měli zájem už v roce 2005. A nakonec zvítězil Warburg Pincus, který byl kompromisem mezi hodnotou pro akcionáře a rozvojem firmy a jeho záměry a plány.

Nicméně Warburg Pincus (WP) není na českém Internetu zrovna dvakrát známý a je to zde jeho první velký podobný obchod.

Nemůžu mluvit přímo o WP, ale lidé, kteří pro ně pracují, v době transakce vykazovali geniální známky dobře připraveného investora, který to chce udělat a zná svoje mantinely. Musím upřímně říct, že jsem se málokdy setkal s někým, kdo byl za relativně krátkou dobu schopen pokládat takové otázky, o nichž si myslím, že jsou velmi rozumné, postavené na velmi precizní analýze firmy. Ať už vykazují dokonalé známky znalosti českého Internetu jako takového nebo dokonalé znalosti firmy. Byli v tom procesu skutečně dobří.

Můžete dát příklad takové otázky, třeba pro další investory na českém Internetu?

To bych vytrhával z kontextu. Setkával jsem se s firmami, které investují na Internetu velké peníze, potřebují ho pro svoje podnikání. Z principu očekáváte, že tomu rozumějí. Ale často bývá opak pravdou. Přestože na Internetu jsou, generují z něj peníze, vykazují relativně infantilní znalosti toho, co se kolem děje. Všichni znají čísla, návštěvnosti, které jsem si ani já tak úplně z hlavy nepamatoval a musel bych se podívat do tabulek. Málokdo však dokáže dát dohromady tři klíčové a podstatné věci pro odpověď na danou otázku, složit z nich závěr a udělat syntézu.

Říká se, že naoko uniklé zprávy o transakcích vznikají na objednávku portálů nebo lidí, kteří se chtějí stát předmětem prodeje. Je to pravda?

Není, protože když se podíváte na načasování té transakce, článek vyšel stoprocentně až potom, kdy už bylo podepsáno. Mezi datem podpisu a dobou, kdy jsme připravovali alespoň do jisté míry veřejnou informaci o tom, že se to stalo, uplynula relativně dlouhá doba. Šuškalo se o tom, že to bude CME nebo TV Nova. Takže ne, uškodili bychom si tím. Na příkladu Atlasu je to vidět. Atlas často vypouštěl, jaké chce peníze, což je, myslím, kontraproduktivní. Pro lidi uvnitř to vytváří stav nejistoty. Pro kupce je klíčová věc ta, co se stane: máte valuační mechanismus, postavený na „cashové“ pozici, perspektivě atd, Nakonec však se rozhodne, jak přesvědčený je potenciální kupec, když poté, co do firmy vstoupí, se mu nerozpadne pod rukama. Je to logické. Proto jakékoliv informace, které se kolem toho točí a jsou dělané na objednávku, nepomůžou. Valuaci nezvednou.Jen blázen koupí firmu proto, že nějaký magazím napíše, že má takovou a takovou hodnotu. Vlastní valuaci si udělá sám. Vy tím pouze zvýšíte rizikovost, že se ve firmě začnou dít nějaké posuny, které prakticky tu valuaci zhatí. Internetová firma nemá nic jiného, než dobré jméno a dobré lidi. Ztratíte-li dobré lidi, velmi rychle ztratíte dobré jméno. Po 14 dnech, 3 týdnech můžete být někde úplně jinde.

Můžeme však předpokládat, že cena za Centrum může být měřítkem dalších transakcí, jako s Atlasem.

Může stejně jako nemusí. Můžu vám říct spoustu důvodů pro obojí. Nevím, jestli vás to zajímá.

Zajímavé to je, už jenom v kontextu poměrně často tlumočených obav některých hráčů, že tyhle částky přihřívají celý trh a hrozí nafouknutí nějaké další bubliny.

Nejdřív vám přiblížím svůj pohled na bublinu, abych vám vysvětlil, že to není pravda. To můžu dementovat, vůbec se toho nebojím. Pokud budou transakce v České republice i jinde zveřejňovány, je to nejlepší cesta, jak společně zbohatneme. Jedním z důvodů, proč jsou americké firmy tak ceněné, je tamní mnohem otevřenější přístup k informacím a transakce jsou mnohem více stavěny na reálné ceně trhu. Jde o model, který je otevřený a vlastně aukčně řízený, protože hodnota je pro každého jiná. Pro někoho je hodnotou, že dostane nového zákazníka, pro někoho to, že konkurent nedostane nového zákazníka, tak je ochoten to přeplatit. Hodnota je skutečně subjektivní.

Internetová bublina v roce 2000 nebyla postavena v makroekonomicky dobře postaveném trhu, byl to mechanismus postavený na perspektivě, na očekávání, hysterii. Současní kupci, kteří kupují na burze, také pracují s tabulkami, očekáváním, diskontovaným cash flow, jsou to velmi ostré analýzy. Čím více transakcí bude otevřených, tím více informací budou všichni mít, a tím lépe se budou moci rozhodovat. Je to nejlepší cesta, jak společnost (nikoliv firma) zbohatne.

Na druhou stranu je pravda, že otevřené karty ve společnosti, která je ekonomicky zdatná a roste, jsou do velké míry důvodem ke zvyšování cen. Nepopírám, že transakce Centra může zvednout ceny na českém Internetu. Dokonce, jak dnes vidím, se to už i stalo. Ale nebojím se internetové bubliny, hlupáků na trhu není zase tolik jako v roce 2000. Naprostá většina lidí, kteří do toho dávali peníze, je nedávali na základě fundamentů, ale historických vývojů. Podívali se na tabulku, jak rostou akcie a řekli, že na to chtějí nastoupit. To už tady není. Dnes fungují fundamenty docela ostře a jediné, o čem se bavíte, je, jak moc přidáte k fundamentům ve valuaci svou vlastní perspektivu nebo se necháte prodat jen za cenu těch ekonomických fundamentů. Takže nové bubliny bych se nebál.

Ale český Internet se s největší pravděpodobností zdraží. I zbohatne. To je dobře pro nás pro všechny.

Pak je možná škoda, že je ta transakce pořád zastřená řadou otázek.

To nepopírám. Pokud byste se bavil s těmi, kteří kolem stolu seděli, potvrdili by vám, že já jsem byl ten, kdo to chtěl stoprocentně otevřít. Nejen kvůli tomu, že by mi bylo milé, aby se o mně nepovídalo, jsem-li miliardář nebo nejsem, ale myslím, že když to stoprocentně otevřete, bublina hodně rychle splaskne. Nikoho už to pak nezajímá. Ale to se nestalo. Jsem překvapený, jak dlouho po transakci je to zajímavé téma a kolik rozhovorů novinářům odmítám, abych se stále neopakoval.

Dokonce jsem zvažoval, jestli tahle podmínka, pro kupce ze strategických důvodů hodně důležitá, je pro mě natolik podstatná, abych zvažoval mezi (z mého pohledu) vynikajícím kupcem a jiným kupcem. Dal jsem přednost tomu, že firma dostala někoho, kdo ji posune dál, docílí toho lidem udržet práci, zlepšit její kvalitu, udělat středoevropskou centrálu, která přinese do České republiky nějaký jiný rozměr, nové peníze. Prostě požadavek na nezveřejňování informací byl pro mne nakonec méně důležitý než ostatní klíčové věci k řešení, nicméně obecně si skutečně myslím, že nejlepším nástrojem je otevřenost.

K té transparentnosti a otevřenosti: jak to nefunguje, je dobře vidět na tom, jak se české internetové firmy neřídí ani zákonem a nevykazují řádně své hospodářské výsledky. Také Centrum s tím mělo jisté problémy.

Nepopírám. Asi někdy v roce 2005 jsme dali výsledky do hospodářského rejstříku později. Neviděl bych to jako záměr, ale jako opomenutí.

Děkujeme za rozhovor.