Člověk, který udělal několik webů a rád by se touto činností živil, potřebuje mít svůj web na doméně, která je s ním nějak spojená. Mike Rowe se rozhodl pro svoje jméno. Doména je špatně zapamatovatelná, protože je dlouhá, ale stačí si vzpomenout, jak se náš Mike jmenuje, a opět si ji vybavíte.
Problémem je její fonetická podobnost s názvem Microsoftu. Na první pohled bychom řekli náhodná, Mike se sám přeci nerozhodl, jak se bude jmenovat, nicméně redmontský výrobce softwaru to vidí jinak. Mika obvinil z krádeže intelektuálního vlastnictví a nabídnul mu deset dolarů za doménu. Mladík se giganta nezalekl a vcelku logicky se mu vysmál. Nyní to vypadá, že Microsoft bude sedmnáctiletého webdesignera žalovat. Co to znamená?
Tak především, neskutečný a nepochopitelný zásah do soukromí. Každý člověk má, dle základní listiny lidských práv a svobod a dle práva prakticky všech vyspělých států, právo na jméno a příjmení. Fonetická podobnost tohoto jména s něčím, co může být ochrannou známkou, je z tohoto pohledu naprosto redundantní, protože stejné právo povyšuje člověka nad zboží, přiznává mu jeho individualitu a činí z něj něco víc, než je obchodní název. Argument, že dotyčný si doménu zaregistroval proto, aby na jejím prodeji Microsoftu vydělal peníze, je přitom zcela lichý. Především proto, že nemohl předpokládat, že tím firmu donutí k nějaké činnosti, a také proto, že jejím prostřednictvím skutečně nabízí své služby.
Obecná teorie o velkých společnostech typu Microsoftu říká přibližně toto. Jakmile se velikost korporace, která je úspěšná, zvětší nad určitou úroveň, je tato korporace slavnou. Lidé ji znají, vědí o jejích produktech. Parazitovat na jejím jménu může být skutečně docela dobrý obchod, a proto se ona korporace musí proti takové činnosti nějak bránit (Microsoft se brání pomocí právníků a tak, že případné konkurenty odkupuje). Rozrůstání má však také druhý aspekt. Při určité velikosti a určitém stáří se společnost stane statickou. Neschopnou reagovat na menší, efektivnější a lacinější konkurenci. I kdyby byla naprostým hegemonem trhu, její pád se blíží prostě proto, že je neovladatelná. Management si to uvědomuje, a proto spouší ochranné mechanismy. Jedním z prvních je přehnané lpění na ochranných mechanismech proti parazitování. A jsme zpět u případu Mika Rowa a jeho podivné domény.
Znamená snad snaha Microsoftu o odebrání upřímně řečeno ne příliš atraktivního doménového názvu jeho majiteli skutečnou obavu z možné konkurence nebo z parazitování na jméně? Nebo si chce softwarový gigant pouze dokázat, že je všemocný? Nejpravděpodobnější je, poněkud paradoxně, kombinace obojího. A nebo selhání člověka, který by měl analyzovat rizika a neplnoletého tvůrce několika webových stránek označil za bezpečnostní riziko.
Podobných případů se bude objevovat tím více, čím více se veliké korporace na síti budou cítit ohroženy na svých právech. Čím více budou, vcelku po právu, cítit, že jsou za horizontem svých možností a že v dlouhodobé perspektivě je nečeká nic jiného než pád. Lidská a občanská práva procházejí ve virtuálním světě stejným vývojem, jakým prošla ve zcela nekybernetické realitě před několika desítkami, stovkami nebo i jednotkami let, podle toho, jak a kde. Nezbývá nám tedy než doufat, že tomu tak bude i zde.