Petr Dvořák poslancům: Neposilujte regulaci ČT, jinak nás převálcují Nová média

Prezentace Petra Dvořáka na semináři volebního výboru sněmovny

Dámy a pánové, dobrý den. Na mně připadla ta nevděčná úloha celý ten panel uzavřít, což je výhoda, protože jsem slyšel všechno to, co tady už padlo, ale na druhou stranu je to nevýhoda, protože přeci jenom o tom tématu teď říci něco nového není úplně jednoduché. Ale já se přesto pokusím.

Co bych k tématu volby členů mediálních rad chtěl podotknout je, že je mi líto, že se mu věnuje takový prostor a takový rozsah, protože já ho vůbec nepovažuji za to nejzásadnější, co by se mělo v rámci mediální legislativy řešit. K tomu, abychom vlastně pochopili, co je potřeba řešit, tak jsem si vzal příklad z materiálu, který vznikl na úrovni Evropské vysílací unie (EBU), na kterém jsem tu čest také spolupracovat, a který se snažil mapovat vizi, jakým způsobem by média veřejné služby v Evropě měla fungovat tak, aby úspěšně došla do roku 2020. A ten materiál vlastně vychází z řady parametrů a z řady úkolů, které média veřejné služby v Evropě mají plnit, vychází z historie. A ten první obrázek (v prezentaci Petra Dvořáka, pozn. red.), který vám ukazujeme, je, jak vypadalo tradiční televizní vysílání v analogové době, kdy byla vlastněna – a teď se bavme o televizích – kdy televize měly na starosti ty první dva boxy, které znamenaly, že vyráběly nějaké pořady, které následně sestavovaly do nějakého televizního programu, který následně vysílaly přes vysílací síť. A tímto způsobem se dostávaly k občanovi, ke konzumentovi toho vysílání. Přičemž obě dvě tyto věci byly pod jasnou kontrolou a pod jasnou regulací, ať už to bylo pod kontrolou Poslanecké sněmovny, Rady ČT nebo Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Co se stalo v rámci digitalizace, je, že tento koncept se nijak zásadně ještě nezměnil, protože vlastně do toho vstoupil pouze jeden další parametr, kterým byla agregace digitálních dat, která ten vysílatel měl dostávat k občanům – televizním divákům, a opět ta možnost jak kontroly, tak té regulace, se nijak významně nezměnila. Z toho důvodu, že ČT je provozovatelem multiplexu, a tím pádem má šanci vlastně celý ten cyklus držet pod kontrolou od začátku až do chvíle, kdy se ten obsah, který vytváří a následně vysílá, objeví na televizních obrazovkách. Co se ale stalo v posledních dvou letech, je, že se ten mediální prostor zcela zásadně změnil. A změnil se ve smyslu toho, že najednou se objevila Nová média, na které žádná kontrola a žádná regulace neplatí. A ten prostor, který začínají vykrývat, se začíná rozšiřovat a rozšiřuje se velmi významně i s rozvojem nejenom internetových aplikací, v rychlosti přenosu, nárůstu videoobsahu a rozvoje sociálních sítí.

Díky tomu se vlastně dostáváme do situace, kterou vidíte na třetím obrázku, a tam najednou zjišťujete, že obsah, který je kontrolovaný a regulovaný, a to jak v oblasti televizního vysílání provozovatelů veřejné služby, tak i provozovatelů komerčního televizního vysílání. Najednou se objevuje v jakémsi prostoru, ten obsah má úplně stejné parametry, stejné charakteristiky, jenom ta kontrola tam chybí. A potom se začíná dostávat do situace, kdy ta kontrolovaná a regulovaná média, ať už jsou to média veřejné služby, komerční televize, rádio veřejné služby, komerční rádia, dokonce i tisková média, která jsou sice mírně, nebo skoro vůbec, ale přesto nějakým způsobem regulována prostřednictvím tiskového zákona, se dostávají do střetu s těmi úplně novými médii, pro která žádná pravidla neplatí. A bohužel začíná vznikat pocit, že právě na tom internetu, právě v oblasti těch médií, právě v internetových diskusích, blozích a v různých jiných oblastech se objevuje ta „pravda“. A ono to tak není. A bohužel, ten postup, který vlastně teď byl zvolen pro definici nové mediální legislativy, vlastně tohle vůbec nebere v potaz a vychází vlastně ze situace, která tady panovala před deseti lety, kde se snažíme nastavit, jestli pro neslyšící máme dávat tolik a tolik procent našeho vysílání, nebo to zvýšit, nebo snížit, ale zcela pomíjí ten nový fakt, že ten „mediální soupeř“, který pokrývá tu mediální krajinu, najednou má úplně jinou sílu a úplně jiné možnosti a má úplně jiné prostředky.

A proto si myslím, že ta diskuse by měla být mnohem širší. Ona probíhá nejenom na úrovni České republiky, ona probíhá na úrovni celé Evropy. Je to tak, že spousta médií veřejné služby se s tímto problémem pere. Evropská vysílací unie jako vlastně agregátor médií veřejné služby v tomto vede poměrně detailní diskuse na úrovni Evropské komise a i v tuhle chvíli se vede diskuse o tom, jestli tu směrnici, která tady byla zmíněna, nepřizpůsobit právě té nové době. No a já na základě toho, že ČT je v Evropské vysílací unii poměrně aktivní, tak jsem napsal dopis ministru kultury, který je nositelem těch změn a který by měl být předkladatelem těch nových mediálních zákonů, kde jsem říkal, že mám pocit, že to téma je mnohem širší a že by si mělo vyžádat mnohem širší diskusi. A já se jenom pokusím citovat ty oblasti, které jsem v tom dopise zmínil a na které mi pan ministr odpověděl zrovna dnes ráno dopisem, kde uznal, že opravdu ministerstvo se bude zabývat mnohem širší problematikou, než jenom pouhou volbou rad.

Takže vlastně to úplně nejzásadnější a prioritní je, že je potřeba si vydefinovat, jakým způsobem vlastně mezi sebou ta stará, kontrolovaná a regulovaná média mají koexistovat s těmi médii, která jsou ta nová. Jakým způsobem se vlastně mezi sebou mají vyrovnat a já si obecně myslím, že to nejde vytvořit nějakou jednoduchou zákonnou formou, ale že to jde odlišit tím, jak se ta média budou chovat. A jak se prioritně média veřejné služby budou vztahovat ke svým divákům, jakým způsobem a jaký typ informací jim budou přinášet, jak důkladní budou v tom, co budou vlastně přinášet a jestli v budoucnu, a možná i dneska, vytvoří jakýsi pilíř toho, kdy lidé, kteří budou chtít něco vědět, kteří budou chtít získat nejenom informace, že se něco stalo, ale pochopit kontext, pochopit důvody, pochopit zasazení nejenom do českého, ale i třeba do mezinárodního kontextu, tak se budou na ta média obracet.

Samozřejmě média veřejné služby nikdy nemají šanci uchopit celou společnost, protože lidé se prioritně chtějí bavit a na to hrají komerční média. Ale ve chvíli, kdy se něco začne dít, a my to vidíme na našem televizním kanále ČT 24, lidé přecházejí k nám a dívají se, co se děje, proto, aby se dozvěděli. A pak samozřejmě ty další, třeba i zábavné detaily, se dozvídají na komerčních médiích. Takže ta koexistence a její definice je strašně nutná. To ale vede k tomu, že si myslím, že jakákoli další regulace tomuto stavu nepomůže, protože další omezování toho, co by média veřejné služby mohla dělat, povedou jenom k tomu, že tím větší prostor budou dostávat ta ostatní média. A proto si myslím, že tady platí jedno takové kouzelné slovo, které se jmenuje autoregulace. My tu autoregulaci děláme, my ji testujeme, zkoušíme. Konkrétní příkladem je, že to, co tady bylo zmíněno jako součást toho nového zákona, to znamená labelling, je projekt, který jsme spustili už na podzim loňského roku, kdy to budeme vyhodnocovat teď na jaře a budeme s tím dál pracovat a kdy jsme se domluvili s ministerstvem, že i ty zkušenosti, které jsme tím získali, potom poskytneme pro případné promítnutí do toho zákona.

Další věc, která tady také padla, je, jakým způsobem vlastně pracovat s koncentrací vlastnictví, protože obecně vlastnické poměry na českém mediálním trhu se poměrně zásadně změnily. A jestliže tady padlo to, že součástí vládního prohlášení, co by se mělo stát v rámci toho vládního období v oblasti médií, tak tam nebylo to, že se změní zákony o České televizi a Českém rozhlasu. Tam prioritně bylo to, že by se měli politici zabývat změnami v oblasti agregace a koncentrace vlastnictví. To je téma, které je dnes na stole a které ještě více, vlastně, vyzdvihuje význam médií veřejné služby, protože nezávislost – slovo, které zde dnes několikrát padlo – je to, co by nás mělo nejvíc zajímat.

Čtvrtou oblastí, která se vlastně váže k tomu, co média mohou nebo nemohou, je, že média dnes vytváří opravdu velkou sílu a nejenom slouží k informování, ale slouží také k různým dezinformacím, propagandě, různým kampaním a i díky tomu vlastně vznikla poměrně vyhrocená situace na mezinárodním trhu, tak ta média opravdu nemají lehkou úlohu. A já sám vím, kolik e-mailů mi do televize chodí, že jsme příliš proruští a současně stejný objem e-mailů mi chodí o tom, že jsme proukrajinští. Ta zodpovědnost, kterou média veřejné služby v dnešní době mají, si myslím, že je významně vyšší, než kdy byla a pokud ten „konflikt“, ať už interní nebo mezinárodní, bude dál eskalovat, o to větší úloha tady bude.

Problém, který média veřejné služby taky mají, je, že bojují s komerčními médii o jejich komerční výtěžnost. A je tady atak jiných komerčních médií, protože my samozřejmě bojujeme o stejného – my bojujeme o občana, oni bojují o spotřebitele nebo klienta – ale ve finále je to jeden a týž člověk. A tím, že média veřejné služby jsou úspěšná, tak vlastně odebírají tu komerční výtěžnost komerčním médiím. A o to bojujeme. Bojujeme s mobilními operátory o to, jestli budeme nadále podporovat terestrickou platformu, která je vlastně nejsilnějším přístupovým bodem nízkorozpočtových diváckých skupin, a nebo jestli tento prostor bude vyčleněn pro potřeby mobilních operátorů nejenom na české, ale i na evropské úrovni. To jsou témata, která je potřeba zvedat.

Důležité téma, které je potřeba mít na paměti, je obecně udržitelnost české původní tvorby, české kultury. Protože ono to není úplně vidět, ale česká kulturní tvorba je z velké části financovaná právě prostřednictvím koncesionářských poplatků, ať už rozhlasu nebo televize. Řada tvůrců, kteří vytváří produkt, který není čistě komerční, nemá jinou šanci, než prorazit prostřednictvím veřejnoprávních médií a úroveň původní tvorby, kterou například produkuje ČT, je mimořádná a na evropské úrovni. My z pohledu počtu vyráběných hodin původní tvorby jsme na prvním místě v Evropě, protože tu podporu chápeme a cítíme.

No a další věc, kde by se měla objevit velká diskuse nejenom o tom, jaký obsah by měla veřejná služba do budoucna mít, ale měli bychom se bavit i o tom, jaký rozsah by měla mít. Je v pořádku, to, co ČT a ČRo dělá? Je to dostatečné pro občany této republiky? Jet to to, co si představují, že by měli dostávat za ty koncesionářské poplatky, které platí? Neměli bychom jít ještě dál? V oblasti informování, neměli bychom se objevit víc v regionech? Neměli bychom jít napřed zmíněným komunitním médiím? Neměli bychom se k nim přibližovat prostřednictvím právě různých regionálních kanálů? To všechno jsou otázky, které před námi leží a aby ty otázky mohly být zodpovězeny, pak tady je jedno velké téma, a to je financování. Bez peněz my nejsme schopni žádné další úkoly, velké úkoly, nejsme schopni splňovat. A pak je přeci první potřeba si říct, co chceme, a pak druhá velmi důležitá otázka, jakým způsobem budeme chtít ty nové aktivity financovat. A to, jakým způsobem budeme kontrolováni, jakým způsobem budou voleny rady, nebo jakým způsobem vlastně to všechno bude nastaveno, já považuji za sice důležitou otázku, ale z hlediska priorit až možná někde na konci toho seznamu, který jsem tady vyjmenoval. Takže to jsou myslím témata, která je potřeba otevřít a pokud těmto tématům budeme věnovat tolik času, kolik věnujeme volbám do mediálních rad, tak si myslím, že ty zákony nebudou mít chybu.