Znám tě z role moderátora, kdy obvykle zpovídáš své hosty ty. Jak je to dlouho, co někdo dělal rozhovor s tebou?
Nedávno jsem měl rozhovor, který jsme vedli mailem. Já sám strašně nerad dělám rozhovory, které nejsou naživo, ale někomu to možná vyhovuje. A živý rozhovor jsem nikomu nedával už dlouho. Budou to tak tři roky, možná i víc. Myslím, že posledně to byl Villiam Buchert z MF DNES a nedopadlo to úplně dobře, asi jsem se nedovedl jasně vyjadřovat.
Většinou ale stojíš na druhé straně mikrofonu, ať už v NetClubech nebo na konferencích. Našel sis za ta léta nějaká „zlatá pravidla“, jak se má rozhovor správně vést?
Myslím, že je to vlastně dost jednoduché. Člověk se musí připravit, udělat rešerši, zjistit si o zpovídané osobě všechno, co se dá, což od doby, kdy byl vynalezen Google, naštěstí není nic těžkého. A pak je to otázka osobního stylu. Já jsem hodný, snažím se nikoho netlačit ke zdi a nebýt konfrontační a agresivní, leda když se partner v rozhovoru sám začne takhle chovat. Potom je potřeba se nedat. Katastrofa je, když se ten člověk nerozmluví, odpovídá jednoslabičně a je zřetelně nevstřícný. Takových situací jsem pár zažil a zejména když je to naživo, je to strašná situace.
A co se v takovém případě dá dělat?
Myslím, že nic. Rychle to ukončit. Ale naštěstí se to nestává moc často, většina lidí se rozpovídá, každý má rád, když se mu věnuje pozornost.
Máš mezi českými novináři nějaké oblíbené autory rozhovorů? Někoho, kdo je podle tebe dělá opravdu dobře?
Určitě Martin Veselovský. To je pro mě naprostá jednička v umění dělat rozhovory. Většinou má proti sobě lidi, kteří jsou připraveni lhát, vykrucovat se. A jeho úkolem je to na velmi malé ploše zvládnout a zvládnout to s noblesou. On to umí a já ho velice obdivuju. Pokud jde o novinové rozhovory, tak člověk, který je podle mě uměl nejlíp, už je bohužel nedělá. Je to bývalý šéfredaktor Respektu Tomáš Němeček, který dovedl rozhovory dělat brilantně. Napsal například velký knižní rozhovor s Pavlem Rychetským, což je myslím excelentní žurnalistika. A dál mě moc jmen nenapadá. Ale možná to jen tolik nesleduju, nemám přece jen tolik času.
Není divu, čerstvě ses teď stal vydavatelem placeného internetového čtrnáctideníku 067. Jak dlouho v tobě myšlenka na podobný projekt uzrávala?
Několik let. V realizaci mi bránila jednak lenost a jednak nedůvěra, že takový projekt může v češtině a v českém prostředí uspět. Souvisí to s velikostí trhu a s velikostí jazyka – v angličtině se samozřejmě dostatečně velké publikum shání mnohem snáze. Ale poslední dobou jsem se začal bát, že když to neudělám, udělá to někdo dřív, udělá to dobře a mě to bude mrzet. Takže jsem ty přípravy trochu zrychlil a výsledkem je 067.
Název je odvozený od toho, že vycházíte pro 6,7 % české populace.
To je hodně lidí.
Kolik?
Jsou to trochu hrátky s čísly. Nevím, jestli je to přesně 6,7 %, ani to nemůžu vědět. Ale věřím na základní myšlenku, to znamená, že se z Gaussovy křivky, která popisuje nějakou vlastnost – možná je to zájem o okolí, zvídavost, aktivita – vezme první kousek a – i když to zní ošklivě – na ostatní publikum se vykašleš. Má toho ostatně ke čtení dost jiného. Zkusit dělat médium pro tento horní kousek je samozřejmě obtížné, ale přináší to nejrůznější možnosti. Spousta věcí se nemusí vysvětlovat, mohou se považovat za dané a dá se jít dál a do větší hloubky. Dá se počítat s tím, že čtenář je náročný a že mu nebude vadit, když bude něco třeba trochu obtížné na čtení a bude si s tím muset polámat hlavu. Mně se tahle vyhlídka strašně moc líbí. Jestli je správná a schůdná, to nemůžu vědět. Ale je neodolatelné to vyzkoušet.
Internet je médium postavené na rychlých informacích, lidé většinou přečtou dva až tři odstavce a pak odcházejí někam jinam, mají roztříštěnou pozornost. To vše hraje proti tvému záměru.
Samozřejmě to, co popisuješ, je převládající využití internetu, já sám nejsem výjimka a sleduju ho stejným způsobem. To nezměníme, jiné to nebude a nemyslím, že je na tom něco zásadního v nepořádku. Ale myslím, že je tady prostor, nějaký malý kousek trhu, prostoru, lidí, čtenářů, které může zajímat mít to jinak. Nechci se tvářit, že je to můj vynález. V USA podobné servery běží, a i když nemůžu tvrdit, že se z nich stal celosvětově známý trhák, zase se jim nedaří tak úplně špatně. Poptávka po dlouhém chytrém čtení existuje. Nikdy nebude většinová. Nemůže být.
Přesto: uvažovali jste také o nějaké jiném způsobu distribuce než je jen web? Ať už o tabletech nebo třeba i o tištění na papír?
O tisku na papír jsme neuvažovali v žádném případě, to je dnes ekonomicky nesmysl. Tabletová aplikace by se mně osobně velice líbila, ale bohužel je to ekonomicky taky neschůdná záležitost. Majoritní platformou je iOS a cenová politika Applu je asi dostatečně známá. Výsledek je ten, že by nám z prodejní ceny zůstala méně než polovina, a to by prostě nevycházelo a nefungovalo. Proces schvalování u Applu je navíc tak komplikovaný, že na něj jednoduše nemáme síly. Proto jsme se rozhodli pro webové řešení. Náš web je responzivní, dovede se na mobilních zařízeních zobrazovat docela slušně a časem to snad ještě vylepšíme. Aplikace možná někdy přijde, ale v nejbližší době ji v plánu nemáme.
Ještě větší experimentem, než publikování výhradně na webu, je – minimálně v českých podmínkách – to, že je 067 placeným magazínem. Cena je nastavená na 900 Kč za roční předplatné. Podle čeho jste tuto částku určovali?
Nejsem moc obchodník, takže na tuto otázku odpovím upřímně. Je to nejnižší cena, jakou si podle našich úvah můžeme dovolit z hlediska nákladů na přípravu časopisu. Největší část nákladů jsou samozřejmě ty personální. Snažíme se autorům platit aspoň jakžtakž slušně, protože po nich chceme práci v rozsahu a kvalitě, která není v České republice obvyklá. Chci jim dobře platit i proto, abych si koupil právo hodit jim článek na hlavu a chtít, aby ho přepracovali, což taky není úplně běžným zvykem. A z těchto nákladů jsme odvodili, jakou cenu můžeme dát. Projekt není postaven jako třeskutě ziskový, leda by byl velmi úspěšný co do počtu předplatitelů, což bych samozřejmě strašně rád. Ale pohybujeme se na neprobádaném území a nemám ponětí, jak to dopadne. Placený obsah má podle mě smysl tam, kde je dostatečně odlišný od toho, čeho je na internetu obrovské množství. Aby byl dostatečně odlišný, musí se za jeho produkci zaplatit těm, kteří ji dělají. Jiným způsobem to prostě nejde, dobrovolnické projekty nejsou trvale udržitelné.
Když si to přepočtu, vychází mi něco přes 30 Kč za jedno číslo. To odpovídá téměř ceně papírového časopisu, který ale nabízí podstatně víc obsahu. Nevrháte se do nerovného boje?
Když se to bude počítat na písmenka, jsme na tom samozřejmě hůř. Sázím na to, že nejde jen o počet, ale o slova a věty, které se z těch písmenek skládají. Uvidíme, jestli je tento předpoklad správný, nebo není.
Takže jde o sázku na to, že kvalita převýší kvantitu. Říkáš, že s autory chceš pracovat mnohem víc, než je tady zvykem. To znamená, že jim budeš texty vracet k dopracování…
Také je doplňovat o dodatečné informace, to je podle mě taky důležitá věc. Budu se prostě snažit z toho textu vymáčknout co nejvíc, tak aby byl zdroje dvou věcí: zajímavého čtení a poučení. Chtěl bych, aby když si člověk přečte článek o tom, co se teď děje na Ukrajině, získal představu o tom, kde jsou příčiny konfliktu, kde se vzal, v jaké situaci se Ukrajina nachází, jaké problémy má, jak vypadá její ekonomika.
Jediným editorem 067 jsi ty. Jak budeš zvládat zasvěceně editovat spousty článků na řadu odlišných témat? Máš domluvené nějaké odborníky na oponentury?
Určitě. U témat, o kterých nevím dost, a těch je samozřejmě většina, vím o lidech, kterým text můžu dát přečíst a kteří mi zcela neformálně poradí. Budou to bohužel většinou dělat za dobré slovo, ale bez jejich podpory by to nešlo. Pečlivé editování je normální praxí v řadě tištěných médií, i když mám pocit, že z velice vysokých latěk, na kterých bylo postaveno, postupně upadá. Není to ale normální praxe ve většině internetových médií. Je to dáno jednak požadavky na snižování nákladů a jednak kvůli rychlosti. Internetová média jsou stavěná na maximální rychlost a není v nich čas na detailní editování. Na výsledcích je to pak vidět – včetně pravopisných chyb. To jsou věci, které se nutně stanou a ze kterých nelze nikoho obviňovat. Jinak docela uznávám časopis Respekt, který byl dlouho příkladem perfektně editovaného časopisu, zejména v době, kdy tam naplno působil Ivan Lamper. Zdá se mi, jako naivnímu čtenáři zvenčí, že to dnes upadá vlastně všude. Rád bych to trochu vrátil.
Bude mít 067 nějakou pevnou redakci, nebo bude postavena výhradně na externích autorech?
Nemám žádnou pevnou redakci. Plánuju ale vytvoření něčeho jako redakční rady, volného, nepříliš velkého kruhu lidí, kteří by se k obsahu vyjadřovali, radili s ním a komentovali jej pravidelněji. Ale to je teprve ve stadiu vzniku. Jinak budu samozřejmě využívat externí autory. Myslím, že šikovných lidí je tady hodně a už po prvních dnech existence časopisu se někteří hlásí, že něco napíšou. A velmi často to nejsou jména, která člověka prvoplánově napadnou. Nechci to stavět primárně na novinářích a publicistech, spíš na lidech, kteří se aktivně zabývají nějakou speciální činností, dovedností nebo se pohybují v nějaké specifické komunitě, a zároveň jsou dost šikovní na to, aby to dovedli napsat. Tím neříkám, že novináři a publicisté jsou úplně ze hry, ale nebudou psát výhradně oni.
Kolik tedy máš v tuto chvíli domluvených autorů a kolik máš připraveno článků pro další čísla?
Článků mám teď asi dvacet a počet autorů je jen o málo menší.
Zůstaňme u čísel. První den jste prodali předplatné za přibližně 74 tisíc korun. Kolik jich máte dnes a v jakém okamžiku se projekt začne vyplácet?
Včera večer (rozhovor proběhl 4. prosince 2013 – pozn. redakce) bylo předplatných 163. Pokud jde o zaplacení přímých produkčních nákladů – nepočítám do toho počáteční investice a nepočítám ani žádný zisk pro majitele firma – měl by ten bod zlomu být někde v řádu několika stovek předplatných.
Práce pro 067 vypadá jako job na plný úvazek. Budeš stíhat ještě něco dalšího?
Vždycky jsem dělal strašně moc věcí najednou, přinejmenším od doby, kdy jsem šel na volnou nohu. V souvislosti s 067 to musím omezit a zredukovat, protože by to opravdu nešlo zvládnout. Rozhodně si ponechám spolupráci s Lupou a Internet Infem, ponechám si také výuku na Vysoké škole ekonomické, protože to dělám proto, abych získával inspiraci od studentů, docela se mi to daří a nemůžu si dovolit o to přijít. A ponechám si projekt iCollege. Ten je pro mě velice důležitý, běží teď rok a půl, což je dost dlouho na to, aby se dal hodnotit jako úspěšný. A chci u něj být nadále.
Říkáš úspěšný. Jak se tedy iCollege vede? Jaký je zájem studentů?
Máme za sebou třetí semestr. A řekl bych, že z hlediska zájmu studentů je to čím dál tím lepší. iCollege je experimentální vzdělávací zařízení provozované formou neziskovky, kam se mohou přihlásit studenti, zaplatit školné, které uhradí náklady. Nevezmeme každého, studenty si vybíráme, musí absolvovat jistou formu přijímacího pohovoru. A tito lidé potom docházejí v průběhu tří měsíců devět sobot do školy. Ty dny jsou naplněné od rána do večera výukou kvalitních lektorů. Oficiální podtitul zní „vzdělání pro podnikání na internetu“. Já tomu neoficiálně říkám „to, co vás měla naučit vysoká škola, ale nenaučila“. Studenty jsou většinou vysokoškoláci, kteří teď chtějí dělat vlastní byznys, a zjišťují, že jim chybí nějaké teoretické vědomosti. My je cvičíme i v praktických dovednostech a poskytujeme jim také kontakty – jak ty mezi sebou navzájem, což často popisují jako nejpřínosnější věc, tak s našimi lektory a s našimi hosty, což jsou lidé, ke kterým by se jinak většinou nedostali. Líbí se mi, že máme velký zájem mimopražských studentů. V posledním běhu jsme třeba měli studenta z Banské Bystrice.
Vytvořili už vaši absolventi nějaké zajímavé projekty, které se objevily na českém nebo slovenském internetu?
Pár velice zajímavých projektů našich absolventů jmenovat můžu, ale když budu úplně přesný, jde o projekty, se kterými většinou už od iCollege přišli a v průběhu studia je nějakým způsobem rozvinuli nebo doplnili. Kdybych měl jmenovat jeden, byl by to projekt Rozečtise.cz Michala Hudečka. Je to velice zajímavý systém pro samostudium rychločtení.
Kdo se vám většinou hlásí? Jsou to tedy už lidé se zkušenostmi s podnikáním na internetu?
Rozpětí je velké. Začíná to těmi, kdo právě teď vysokou školu skončili, a pokračuje lidmi, kteří už jsou zkušení, je jim přes čtyřicet a něco už dlouho dělají. Řekl bych, že tak polovina z nich s podnikáním začíná, nebo chce začít, a druhá polovina už něco provozuje, často velmi úspěšně – příkladem takového absolventa je třeba Zdeněk Cendra, majitel SuperHostingu a CDN77, anebo Michal Hradil, zakladatel a majitel Netinvest.sk, což je jedna z největších slovenských firem v oblasti internetového marketingu.
iColllege nemá akreditaci ministerstva školství. Čím tedy studenti studium končí?
Akreditaci nemáme, ani nevydáváme žádný formálně uznávaný diplom. Uvažovali jsme o tom velmi krátce, pak jsme se důkladně seznámili s podmínkami vydání akreditace a rozhodli jsme se, že o tom nadále uvažovat nebudeme. Znám trochu praxi i soukromých vysokých škol, protože jsem na jedné pár let vyučoval, a vím, že některé podmínky se plní jen velmi formálně. Jedna z nich například stanovuje, že akreditovaná vysoká škola musí mít jednoho profesora. Řeší se to tím, že existují „létající profesoři“, kteří mají čtvrtinu úvazku tu a čtvrtinu onde, neučí reálně nic, ale pomůžou škole k akreditaci. Na takové šaškárny nejsem zvědav a myslím, že to nepotřebujeme. Když to půjde dobře, mohla by se z certifikátu o absolvování iCollege stát zajímavá kvalifikační doložka pro řadu zaměstnavatelů, přestože není podepsaný nikým jiným než provozovateli školy.
Tvůj slogan, že iCollege naučí „to, co vás měla naučit vysoká škola, ale nenaučila“ beru jako nadsázku. Kolik je v ní ale pravdy?
Skutečně české vysoké školy nejsou schopny studenty vybavit pro praktické podnikání na internetu? Odpověď na tuto otázku má nejméně dva aspekty. První se týká školy a druhý studentů. Myslím, že smyslem vysoké školy ani není poskytnout úplně detailní praktickou kvalifikaci, vysoká škola není učební obor nebo průmyslovka. Vysoká škola, ač to zní banálně, má člověka naučit myslet a orientovat se v nových situacích, to znamená naučit se to, co je v danou chvíli potřeba. A iCollege k tomu dodává konkrétní praktické věci, které se na vysokých školách opravdu nevyučují. A druhá věc je, že když student studuje vysokou školu, tak… jak bych to řekl… prostě: na druhý pokus jsme všichni snaživější, protože už víme, proč to děláme, a máme lepší motivaci.
ČLÁNKY DO MAILU