Přezdívka Pixy prý vznikla v dobách BBS a je odvozena od pixelů. To poslední je jeho denním chlebem, momentálně trochu víc, než by sám chtěl. Na veselé fotomontáže pro Vesjolyje Kartinki na Kompostu si máme nechat zajít chuť. „Musel jsem na ně jakožto na neúnosného časožrouta vyhlásit soukromé embargo.“
 Petr Staníček
|
Začátky byly víceméně klasické: na matfyzu. “Začínal jsem na analýze. Mí spolužáci byli samí vítězové mezinárodních olympiád a absolventi matematických gymnázií. A mezi nimi já, buran ze stavební průmyslovky. Obvyklé kolečko definice–věta–důkaz jsem nikdy neviděl, slovo limita jsem slyšel prvně na první přednášce. Všichni kolem zívali a já se v tom topil jak kachna v asfaltu.“ Vydržel semestr, po opakování ročníku dva. Pak to vzdal a přestoupil na obor matematika–informatika, „což byl sice pedagogický obor, ale i to bylo vždycky na matfyzu víc než matematika na leckteré technice a být učitelem jsem stejně nikdy nehodlal. Tam už to šlo podstatně líp.“ Mnohem víc ale vzpomíná na „školu mimo školu“: koleje, počítačovou laboratoř a hádanice ve studentských hospodách. „Kdo někdy viděl skupinu matfyzáků, kteří se potácejí po zavíračce na kolej a vášnivě se hádají o Velké Fermatově větě, nemůže pochybovat, že to jednoho poznamená víc než všechny přednášky dohromady.“ Na koleji se kromě programování v turbopascalu a prologu naučil hrát mariáš a taroky a „do mrtě rozebrat Kuhnovu teorii vědeckého poznání. Devadesát devět procent kytarových akordů, co znám. Řešit rovnice a početní příklady odhadem. Kvartový biliár.“ Prostě samé důležité věci, dodává.
S Internetem si začal v roce 1996 – jeden z výtvorů se dá ještě najít – web BVnet. „Podivné je, že ty stránky tam od té doby stále leží prakticky v nezměněné podobě.“ A nezapomene ještě na jednu z prvotin, která se dá stále najít na původní adrese: stránky jeho oblíbence Jean-Michel Jarreho. „Ale nelekněte se, hraje to, bliká to, dlouho se to natahuje. Nicméně jsem na to pořád hrdý – na tehdejší dobu to byly dobré stránky. Kdybych ale takový web vyplodil dneska, tak bych asi musel chodit kanály.“
Hlavně žádné framy
To ale nemusí. Spravuje weby Ringieru, což znamená Blesk.cz, ale třeba i Reflex.cz a Abicko.cz. Každý je jiný, Reflex mi připadá nejmodernější. Ale prostě nemůžu mít pravdu. :-) „Stránky Reflexu byly moderní v době, kdy jsem je dělal. Nebo spíš byly prostě jen ‚jiné‘. Dnes už je považuji za zastaralé a těším se, až je budu předělávat.“ Jako časopis provokuje, neměl by web nudit. “Na druhé straně je ale praktická stránka. Takhle netypicky (a přiznávám, že dost složitě) připravený web vyžaduje hodinářskou údržbu. Ale i když se budete snažit sebevíc, za pár let provozu se zanese takovým balastem a záplatami záplat, že je pak už skoro nemožné přidávat nějaké nové funkce a v té změti kódu už se nevyzná ani sám autor. Ne ne, buď máte netypický web, nebo web praktický.“ Takže další verze webů budou jednodušší. „Hlavně žádné framy – za framy na Ábíčku jsem si nadával už po půl roce. Udržovat takový web v redakčním systému má mnoho společného s nočními můrami.“ Přesto Abicko.cz je na framech stále, je teprve v pořadí. Ve frontě před ním byl třeba deniksport.cz.
A teď? Připravuje nový web televizních magazínů spojený s online programem. Snaží se o něco nového, „ale ještě je brzo soudit, přece jen chybí k dokončení ještě kus práce.“ Připravuje se na redesign („Reflex a Ábíčko to potřebují jako sůl“) a po večerech programuje „docela rozsáhlou javascriptovou aplikaci,“ o které ale nechce mluvit. Přidejme prošlý termín pro odevzdání další knížky o CSS.
Děje se normální život
14. června letošního roku se Petru Staníčkovi narodila dcera Zuzana. Prakticky ihned jí založil stránku a psal denně poznámky ze života. Teď už se frekvence poznámek trvale snižuje. Co se děje? „Co by se dělo, normální život se děje. Když se narodí dítě, je pro něj i pro rodiče důležitá každá hodina, každou chvíli se děje něco převratného. Dítě se poprvé podívá, poprvé poblinká a sto deset dalších věcí udělá poprvé jen jednou. Četnost převratných událostí postupně klesá.“ A co návštěvnost pixy.cz? Nezvedla ji Zuzanka? „Myslím, že na návštěvnost nemá žádný vliv. Kromě toho největší návštěvnost na mém webu je ze zahraničí a jsou to přístupy na mé javascriptové aplikace, hlavně generátor barevných schémat. To dělá víc než nadpoloviční provoz.“ Petr Staníček prý ale návštěvnost pixy.cz nesleduje, na Zuzčině deníčku vůbec. Svůj blog obhlédne na Toplistu jednou za měsíc. „Návštěvnost je pořád plus mínus stejná, možná mírně roste. Ale zas tak moc mě to nezajímá. Mám několik stálých čtenářů, o kterých vím, a pro ně hlavně píšu. I kdyby tam chodilo patnáct a ne patnáct set návštěvníků denně, budu psát pořád stejně.“
Jak se nutit od práce
Petr Staníček je také jeden z mála lidí, kteří opravdu mohou a opravdu dokáží pracovat z domova. Ti jedni to sice měli slíbeno, ale nakonec stejně aspoň dvakrát do týdne na základnu musí, ti druzí prostě pracovat doma nedokáží. Pixy se ale nutit do práce nepotřebuje. „Otázka by měla spíš znít, jak se nutím od práce. Ne že bych byl zrovna workoholik, ale práce mě opravdu baví.“ Oceňuje spíš to, že nemusí hlídat oněch 8,5 hodiny a dělá, když má zrovna náladu. „Stejně to pravidelně vychází tak, že ten oficiální čtyřicetihodinový pracovní týden překračuju minimálně o polovičku. Navíc jsem spíš sova – dopoledne nic moc kloudného nevymyslím, nejlíp se mi pracuje od osmi večer do čtyř ráno.“ A co když zrovna brečí miminko? „Zuzanka zas tak moc nebrečí. A když výjimečně dojde na nejhorší, když ji třeba popadne nějaký ten břichabol, tak se jí buď chvíli věnuju, anebo nastoupí ‚plán B‘ – zvukotěsná sluchátka Koss.“
Komise
I člověk, který se do komisí zrovna nehrne, v nich jednou zasedne. Nebyla to sice tak úplně komise, ale pracovní skupina, a spolu s dalšími členy měl Pixy vytvořit pravidla pro tvorbu webů veřejné správy. „Oslovili mě, a protože mi to připadalo zajímavé, pozvání jsem přijal.“ To, že pravidla jsou potřeba, snad nikdo nepochybuje. „Když k ničemu jinému, budou aspoň k tomu, že si spousta webdesignérů uvědomí, že na té ‚přístupnosti‘ asi něco bude, když s tím otravuje už i ministerstvo. Nedělám si žádné iluze – velkou část webů veřejné správy, hlavně všelijaké obecní weby nebo stránky různých okresních institucí nebo škol, dělají lidé, kteří o podobných věcech nemají ani ponětí. Nesledují odborná média, nekomunikují s ostatními kolegy, často vlastně ani sami webdesignéry nejsou. Jsou jen přidělenou osobou, která má nějak dokázat dostat informace na web a nemá sebemenší ponětí o tom, jak složitá je to problematika a kolik klacků mohou špatnými stránkami házet svým čtenářům pod nohy. Když by i takový člověk dostal na stůl pravidla, kterých se musí držet, buďto se ty stránky naučí dělat lépe a přístupněji, nebo řekne, že na to už nemá a ten web místo něj udělá někdo jiný, fundovanější.“ A také snad i doufá, že maličko zatopí firmám vyrábějícím publikační systémy, které veřejná správa používá. „Naše pravidla jsou jen malá předzvěst podobných nařízení, které určitě v blízké budoucnosti prosadí EU (obdobně jako platí zákon Section 508 v USA), a pak budou ti, jejichž systémy budou nadále tvrdohlavě produkovat nepřístupné a nepoužitelné weby, muset sklapnout kufry a uvolnit místo jiným dodavatelům, kteří budou schopni vytvořit web přístupný a vyhovující podobným pravidlům.“
A nad čím tedy při pohledu na dnešní weby úpí? Frikulíni vedou. „Forma brutálně převálcovala sdělení. A pak taky nad těmi, kde si provozovatelé už předem řekli, že je nezajímají uživatelé, kteří nepoužívají stejný typ počítače, stejný systém, stejný browser, stejnou značku obleku a stejný mobil jako oni.“ A líbí se mu stránky s chytrým a klidně i černým humorem. Když mluvíme o oblíbených graficích, tak konkrétně jmenoval Pavla Kouta, „z jehož práce s čistým XHTML a CSS a z takřka stoprocentně přístupných obchodů na mall.cz by se měli učit všichni amatéři – autoři webů placených ze státní kasy především.“
Pokud slyším o Pixym mluvit, většinou je to v souvislosti s jeho dogmatickým trváním na Dogma W4. Jak se mu to líbí? Prý to prostě někdo dělat musí. „Je to taková aplikace zákona akce a reakce – čím větší je tlak, tím větší je protitlak. Je to jako běh se závažím. Obrovská dřina, ale jestliže se s ním naučíte běhat, tak když si ho pak sundáte, rozletíte se jako střela. Dogmata a extrémně přísná pravidla jsou takové závaží. Abych dosáhl určitého výsledku, chci (i po sobě) dvojnásobek. Ve výsledku potom tím, že pokud ty přemrštěné požadavky splníte jen ze tří čtvrtin, tak vlastně ty mírnější, celkem postačující o polovinu překročíte.“ A nebrzdí pravidla rozvoj začátečníků, nových nápadů? „Noví a začínající žádná pravidla ještě ani neznají, anebo je ignorují.“
Vážení čtenáři, za 14 dnů si na tomto místě bude Markéta Kaclová povídat s Michalem Knorem. Máte-li nějakou otázku či téma, které by dle vašeho názoru nemělo zůstat opomenuto, napište je prosím do diskuze pod článkem.
Za týden se můžete těšit na Davida Stádníka, se kterým si povídal Mirek Zeman.
