Celá aférka vznikla před nedávnem, když IDC zveřejnilo část údajů ze své červencové analýzy českého Internetu. Nosným číslem tiskové zprávy, která byla této věci věnována, bylo 292 tisíc uživatelů českého Internetu. Uživatel je přitom podle IDC definován jako osoba, která v průběhu minulých šesti měsíců alespoň jednou použila Internetu. Na tuto zprávu reagovalo prohlášení tří představitelů českého Internetu, známých už z dob Bojkotu (Lukačovič-Neff-Zandl), které naopak na základě výsledků průzkumu DCCI a Medianu odhadlo počet uživatelů na více než 600 tisíc s tím, že meziročně se zvýší o 80 procent.
IDC slouží ke cti, že se celý spor nesnažilo zamést pod koberec, ale naopak iniciovalo už dvě schůzky, na kterých se snažilo vysvětlit svá čísla a dokázat, že se vlastně od těch ostatních tak moc neliší. Na druhé, pondělní schůzce, bylo přítomna řada představitelů IDC včetně autora dotčené analýzy, Drew Weekse, za druhý tábor přišli diskutovat Ondřej Neff a Ivo Lukačovič. Přítomni byli také tři zástupci tisku, Petr Koubský z Insidu, Martin Faťún z Computerworldu a já; minimálně kolega Koubský a já jsme však zasahovali do diskuse a to spíše na straně představitelů Internetu.
Výzkum IDC se podle Weekse opírá o tři základní pilíře. Jsou to především informace, získané při přímých jednáních s 15 největšími poskytovateli připojení u nás. Ti IDC sdělují počty dial-upů, pevných linek a odhady uživatelů, kteří je používají, údajně podle objemu provozu. Další informace pocházejí z dotazů na výpočetních centrech jednotlivých vysokých škol. Posledním pilířem je průzkum mezi různými společnostmi, které jsou připojené k Internetu (podmínkou je minimálně 10 počítačů a 30 zaměstnanců).
Vzhledem k tomu, že v diskusi byla k nahlédnutí dotyčná analýza českého Internetu v kompletní verzi, kterou jsem do té doby neměl možnost vidět, se zájmem jsem si ji prolistoval a získal některé zajímavé informace o tom, jak bylo ono diskutované číslo spočítáno. Celkový počet uživatelů je v závěru studie popsán jako součet uživatelů dial-upu a uživatelů pevných linek; o nějakých 6 měsících se vůbec nehovoří. Jak navíc ukázala jedna z tabulek, pro vlastní výpočet nebyly použity výše popsané tři pilíře, ale pouze jeden z nich: průzkum mezi poskytovateli připojení.
Původ čísla je proto poměrně jednoduchý. IDC získalo od jednotlivých poskytovatelů čísla o počtech jejich uživatelů dial-upu a pevných linek. Podle Weekse přitom požadovali skutečně množství uživatelů, nikoliv například počet přístupových jmen pro dial-up. Vzhledem k tomu, že se IDC obává jistého nadhodnocování údajů u jednotlivých poskytovatelů, byla takto získaná čísla dále snížena. Nakonec byla všechna tato čísla sečtena a výsledkem je číslo 292 tisíc.
Tato metoda má podle mého názoru celou řadu nedostatků. Především je iluzorní, že by poskytovatelé připojení věděli, kolik uživatelů přistupuje do Internetu prostřednictvím jednoho dial-upu a mohli tedy odhadnout celkový počet uživatelů. Například prostřednictvím jediného mého přístupu k Internetu po dial-upu v posledních šesti měsících (jak odpovídá definici) k Internetu přistoupilo zhruba pět mých rodinných příslušníků a přátel: vážně však pochybuji, že mne můj poskytovatel nahlásil pětkrát. Můj případ přitom myslím není nijak neobvyklý: řada domácích uživatelů Internetu sdílí svůj přístup ještě s nějakým příslušníkem domácnosti. Některá konkrétní čísla navíc naznačují, že tyto počty jsou výrazně podhodnoceny. Například Internet OnLine v léte zveřejnil, že jeho počet účtů pro dial-up převyšuje třicet tisíc. IDC však u něj uvádí výrazně nižší počet uživatelů, což znamená, že místo aby se přičítali „druzí uživatelé jednoho účtu“, naopak se ještě odčítá.
Další systémovou chybou je skutečnost, že IDC vychází výhradně z odhadů poskytovatelů připojení. Jak jsem již řekl, žádný poskytovatel připojení nemůže přesně vědět, kolik lidí z masa a kostí se skrývá za jedním dial-upem či jedno pevnou linkou. Pokud po něm tedy IDC tato čísla požaduje, musí provést více či méně kvalifikovaný odhad. Každý poskytovatel přitom do průzkumu vnese jinou chybu a všechny dohromady musí nutně zatížit analýzu značnou nepřesností.
Největší výtku musím směřovat k tomu, že takto počítaný počet uživatelů naprosto neodpovídá definici uživatele Internetu jako člověka, který k němu přistoupil nejméně jednou za posledních šest měsíců. IDC ve svém výpočtu zcela ignoruje náhodné uživatele Internetu, kteří se na něj podívali jednou dvakrát třeba u kamaráda (sám jsem uváděl příklad bratrance z moravské vísky na návštěvě v Praze) nebo návštěvníky Internetových kaváren. Weeks to vysvětluje tím, že podle jeho názoru je těchto náhodných uživatelů relativně málo, takže je možné je zanedbat. Osobně s tím nemohu souhlasit, tím spíše, že pro toto tvrzení IDC nemá žádný důkaz.
Shrnutí celé věci je stručné: výpočet počtu uživatelů, který IDC provedlo, neodpovídá definici, kterou k němu připojilo. Hlavním úkolem IDC je stanovování tržního podílu jednotlivých poskytovatelů připojení k Internetu podle ukazatelů, jako jsou počty zákazníků na dial-upu a pevných linkách. Pokud však jeho analytici takto získaná čísla bez většího rozmyslu mechanicky sečtou a výsledek vydávají za počet uživatelů českého Internetu, nelze s jejich postupem souhlasit.
Již několikrát jsem se zabýval tím, zda je možné určit jedno skutečně správné číslo, které by vyjadřovalo počet lidí v českém Internetu, a jaká je vůbec správná definice pojmu uživatel Internetu. Musím znovu zopakovat, že správných definic je celá řada, naopak metod k získání výsledku je prachbídně málo. Osobně si nejvíce slibuji od sociologických metod výzkumu, které používá například Median. Vzhledem k malému počtu uživatelů v rámci celé populace je však riziko statistické chyby zatím ještě stále dost velké: Median odhaduje počet uživatelů na 7 procent s možností chyby řekněme 2 procenta.
Související články a odkazy:
