Úvodem perličku: Je trochu paradoxní, že CZ.NIC, které samo sebe prohlašuje za neziskové a spravuje de facto veřejné zdroje, pořádá tiskové konference v hotelu Marriot (případně Renaissance), který se bezpochyby řadí k nejdražším v Praze. Původně jsem se zde chtěl nad touto skutečností spravedlivě rozhořčit, protože mám vždy trochu dojem, že konání novinářských dýchánků v hotelu Four Seasons zabránila snad pouze jeho nevhodná poloha. Včera jsem však bezděky vyslechl rozhovor dvou ostřílených harcovníků tiskových konferencí, ve kterém živě diskutovali, zda se lépe vaří právě v Marriotu či v Renaissance. Zdá se, že český novinář se nespokojí jen tak s něčím a CZ.NIC je konečně na novinářské dýchánky nějak přivábit musí. :-)
Zvláště nyní, když byla na programu tak důležitá událost, jako představení pravidel pro registrátory, o jejichž návrhu jsme na Lupě obšírně referovali minulý týden. Důvodem jejich zavedení je jakási kvazi-demonopolizace správy národní domény. Uživatel již nebude registrovat domény přímo u CZ.NIC, ale skrze registrátora. Tito registrátoři pak budou od CZ.NIC „nakupovat“ domény za velkoobchodní ceny a vzájemně si konkurovat. CZ.NIC bude sám jednoho takového registrátora provozovat – Last Resort Registry (LRR). Jeho hlavním úkolem má být zachytávání nezaplacených domén a domén po zkrachovalých registrátorech. Příliš se mi to nezamlouvá, ale CZ.NIC říká, že cena registrace v němu bude extrémně vysoká („méně než deset tisíc korun“).
Když už jsme u cenových otázek, tak je třeba říci, že v tomto ohledu na včerejší tiskové konferenci nic konkrétního nezaznělo. CZ.NIC nicméně počítá s velkoobchodní cenou pohybující se na 0,5 až 0,7 násobku současného poplatku – je to však otázka probíhajících kalkulací. Pravdou je, že jistá obezřetnost je v tomto případě na místě, protože zlevňovat je možné vždycky, ale proti zdražování na původní úroveň by se nepochybně zvedla vlna odporu. Jak bude vypadat cena koncová těžko říci. Například v Belgii je velkoobchodní cena (při dvojnásobku domén) šest eur a maloobchodní cena se pohybuje v rozmezí sedmi až sta eur, přičemž většina registrátorů prodává domény za 25 eur.
V minulém článku jsem se pozastavoval nad skutečností, že CZ.NIC uzavírá s registrátorem smlouvu pouze na dobu jednoho roku a že tuto smlouvu může vypovědět bez udání důvodu. Ze strany CZ.NIC by se jistě jednalo o příjemný nástroj na „regulaci“ registrátorů, avšak pro registrátory samotné by to znamenalo solidní nejistotu. Vyjma 300.000 korun za paušál a zálohu CZ.NIC musí investovat statisícové částky do připojení vlastního systému k systému CZ.NIC, což s jednoletým výhledem není optimální. Nakonec bylo do pravidel pro registrátory zaneseno, že CZ.NIC musí uvést důvod výpovědi smlouvy. Rovněž zmizela (na podnět Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) klauzule, že na statut registrátora není právní nárok.
Radikální řez však čeká databázi WHOIS. Kolem tohoto tématu jsem již trochu brousil v článku Má být WHOIS veřejná, či neveřejná?, kde jsem mj. použil citát Seana Cubitta („Současný koncept soukromí je, zdá se, pro éru Internetu poněkud zastaralý.“), za kterým si stojím. Soukromě by mi nevadilo ani zveřejňování rodného čísla, natož pak náležitostí nacházejících se ve WHOIS – a dokonce si myslím, že to prospívá transparentnosti. Nikoli tak Úřad pro ochranu osobních údajů – ten se rozhodl, že nadále bude ve WHOIS k nahlédnutí pouze jméno a příjmení. Domnívám se, že jediný pozitivní důsledek, který bude tento krok mít, je ochrana zákazníků registrátora A před přetahováním ze strany registrátora B.
V celých pravidlech je však několik potenciálně zneužitelných ustanovení. Především 21.2., které říká, že: „Změnu záznamů o subjektech a osobách je oprávněn provést kterýkoli registrátor.“ To v zásadě znamená, že kterýkoli registrátor může v libovolný okamžik převést jakoukoli doménu. Tato formulace je zde uvedena z toho důvodu, aby když od registrátora A odejde zákazník k registrátorovi B, mohl tento převést pod svá křídla zákazníkovu doménu, aniž by mu v tom registrátor A mohl bránit. Pokud by ze strany registrátora B došlo k neoprávněnému převodu domény (který by tento nebyl schopen dokladovat), může CZ.NIC tento převod zrušit na základě vykonavatelného soudního rozhodnutí nebo výroku rozhodčího soudu (21.4.). Má to však háček:
Jak vydělat 100 milionů korun?
1) Šťastný Fred Klinkhammer dostal svých 10 miliard korun, a tak se rozhodl v České republice znovu zainvestovat, tentokráte do Internetu. Dostal totiž ode mne nabídku na koupi domény seznam.cz za 100 milionů korun.
2) Já založím, nebo ovládnu registrátora – První registrační, s.r.o. – kde se jednatelem stává bezdomovec Láďa z Hlavního nádraží (celkem žádné velké náklady, 150.000 plus 150.000 korun CZ.NIC jako poplatky za možnost stát se registrátorem a flašku rumu za 79 korun Láďovi za pár podepsaných papírů).
3) Podle článku 21.2. můj registrátor První registrační, s.r.o. převede na svou nastrčenou firmu doménu seznam.cz. Ta ji ještě téhož dne prodává přes další firmu v Londýně Fredovi Klinkhammerovi za 100 milionů korun.
4) Peníze mizí přes Kypr a Ázerbajdžán v nedohlednu.
5) Zděšený Ivo Lukačovič zjistí, že už nevlastní seznam.cz (!), a tak volá svému registrátorovi nebo rovnou na CZ.NIC a žádá nápravu.
6) CZ.NIC se obrací na První registrační, s.r.o. se žádostí o podklady, avšak Láďa leží ožralý za popelnicí u východu z nádraží.
7) CZ.NIC tedy podle článku 21.4. vrací doménu Ivo Lukačovičovi.
8) Fred Klinkhammer už se ani moc nediví, s nikým se nehádá a rovnou se obrací na arbitráž, kde hravě vyhrává svůj spor o ochranu investic s Českou republikou, která mu obratem hradí 100 milionů korun plus náklady.
9) Díru ve státní kase zatáhnou jako obvykle daňoví poplatníci.
