Přestože zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, a změnami nejdůležitějších procesních předpisů, které tento zákon také obsahoval, byly v České republice formálně vytvořeny podmínky pro elektronickou komunikaci se soudy, k její praktické realizaci prozatím nedochází. Důvody, proč tomu tak je, lze rozdělit do tří základních kategorií. Za prvé jsou to stále ještě existující formálně legislativní překážky pro učinění podání v elektronické podobě (o úkonech soudů vůči účastníkům řízení ani nemluvě). Za druhé je možné uvést ostatní legislativní nedostatky v oblasti využívání elektronických dokumentů a za třetí se jedná o překážky spíše faktického rázu, které však ve většině případů úzce souvisí s prve uvedenými problémy.
Legislativně formální překážky elektronických podání
Zákon o elektronickém podpisu obsahoval mimo jiné také novelu občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., dále jen OSŘ), která otevírala možnost pro elektronickou komunikaci mezi soukromými osobami a soudy v tomto nejčastěji využívaném soudním řízení (např. řízení ve věcech obchodního rejstříku). Ustanovení § 42 odst. 1 OSŘ v té době znělo: „Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky nebo telefaxem.“ V tomto znění tedy mohlo být toto ustanovení podkladem pro přijímání elektronických podání soudem za předpokladu, že podání by bylo opatřeno elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu dle zákona o elektronickém podpisu. Ministerstvo spravedlnosti v rámci své instrukce č. 1/2002 ze dne 3. prosince 2001 dokonce upravilo postup pro přijímaní elektronických podání se strany soudů.
Z naprosto nepochopitelných důvodů však zákonem č. 226/2002 Sb. došlo ke změně ustanovení týkajících se úkonů účastníků. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poslanecký pozměňovací návrh, příčinu této změny v důvodové zprávě k výše zmiňovanému zákonu nenalezneme. V současnosti tedy § 42 odst. 1 OSŘ uvádí: „Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem.“ V § 42 odst. 3 OSŘ je pak stanoveno, že „podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží.“ Výše uvedená povinnost doplnit podání předložením originálu (v tištěné podobě) pak zcela popírá funkci elektronického podpisu a elektronické podání činí naprosto nesmyslné, snad s výjimkou významu pro zachování lhůty (v případě včasného doplnění elektronického podání).
Na druhou stranu však nutno uvést, že řízení, se kterými přijdou „běžní občané“ do styku daleko méně (tzn. řízení dle trestního řádu či soudního řádu správního), podobnou formální překážku neobsahují, nicméně ani v těchto řízeních nejsou elektronická podání téměř využívána. Příčiny tohoto stavu je tedy nutné hledat ještě i jinde.
Další legislativní překážky
Další příčiny současné situace lze spatřovat zejména ve skutečnosti, že když už lze v elektronické podobě učinit samotné podání, nejsou účastníkům k dispozici v elektronické podobě přílohy, kterými se takovéto podání dokládá či doplňuje. V tomto případě samozřejmě ztrácí elektronické podání opět svůj smysl, neboť pro jeho vyřízení je nezbytné ho doplnit dokumenty v tištěné podobě. Odpovědnost za stav, kdy většina nutných příloh pro podání soudu není vůbec k dispozici v elektronické podobě, může být sice i na straně soukromých subjektů, které takové podání činí, avšak zejména ji lze spatřovat na straně státu, jenž doposud nevytvořil dostatečný legislativní rámec pro fungování elektronické komunikace mezi soukromými subjekty a soudy (stejné potíže lze samozřejmě vztáhnout i na problematiku elektronického styku s veřejnou správou). Jedním z hlavních důvodů je neexistence veřejně přístupných databází (například obchodní rejstřík, katastr nemovitostí, databáze ochranných známek, registr živnostenského podnikání, apod.), které by měly oficiální povahu a byly rovnocenné veřejným listinám – nebylo by tedy nutné je soudu dokládat. Soudce by namísto kontroly tištěného dokumentu kontroloval informace v této oficiální databázi, pokud možno online.
Výsledkem neexistence oficiálních databází v elektronické podobě je pak absurdní stav, kdy je nutno jednomu subjektu (státu) dokládat skutečnosti, které jsou obsaženy v jeho vlastních informačních systémech. Část obtíží by mohla být také případně odstraněna vydáváním oficiálních elektronických výpisů z jednotlivých rejstříků tak, jak je plánováno v novele zákona o elektronickém podpisu. Tato novela je však v současnosti stále ještě projednávána Parlamentem (konkrétně byla Senátem vrácena s pozměňovacími návrhy k novému projednání do Poslanecké sněmovny) a k jejímu skutečnému využití v praxi bude potřeba učinit ještě mnohé další kroky.
Možná ještě závažnějším překážkou plnohodnotné elektronické komunikace se soudy je právními předpisy vyžadované ověřování podpisů, popř. existence povinnosti učinit právní úkon ve formě notářského zápisu.
Právní řád doposud žádným způsobem neřeší vztah mezi úředně ověřeným podpisem a elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu dle zákona o elektronickém podpisu. I přes logickou argumentaci, že elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu poskytuje daleko vyšší míru bezpečnosti proti zneužití než běžný úředně ověřený podpis, nelze zřejmě jejich vztah vykládat v tom smyslu, že elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu nahrazuje úředně ověřený podpis.
Samostatnou kapitolou jsou pak právní úkony povinně činěné ve formě notářského zápisu, které za současného legislativního stavu nelze samozřejmě v elektronické podobě získat. Je zbytečné připomínat, že notářské zápisy jsou formálně nezbytným požadavkem kupříkladu při procesu zakládání obchodních společností či změnách v rámci těchto společností. Do doby, než bude patřičně legislativně vyřešeno vydávání notářských zápisů v elektronické podobě (prozatím se nic takového nechystá), popřípadě jejich nahrazení jinou formou ověření, nelze očekávat v oblasti komunikace s rejstříkovými soudy žádné výraznější pozitivní změny, tzn. ani žádné pozitivní změny v racionalizaci formálních požadavků na podnikání v České republice.
Některé další překážky
Pomineme-li náklady související se získáním prostředků pro vytváření elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu, je další překážkou plnohodnotné elektronické komunikace se soudy i skutečnost, že drtivá většina důležitých právních úkonů mezi soukromými subjekty je stále činěna v klasické papírové podobě. Je vhodné poznamenat, že výše zmiňovaný neutěšený stav v oblasti veřejných rejstříků a legalizace podpisů má samozřejmě vliv i na chování soukromých subjektů, které nemají žádnou motivaci pro provádění svých úkonů v elektronické podobě (včetně uzavírání smluv). Neboť, jak bylo uvedeno výše, právní stav je ve styku se soudy stejně nutno dokládat tištěnými dokumenty.
V této souvislosti nutno ještě zmínit, že i v oblasti poskytování právní pomoci (advokáti, notáři atp.) bývá často a z nepochopitelných důvodů na komunikaci v elektronické podobě nahlíženo jako na neseriózní. A v případech, kdy už je elektronická komunikace využívána, pak probíhá téměř výhradně ve formě zasílání dokumentů běžnou elektronickou poštou bez jakéhokoliv zabezpečení.
Chcete se soudy komunikovat v elektronické podobě?
