Ilustrace: Nenad Vitas
Díky zčásti příznivé shodě pracovních okolností, jednak své slabosti pro technologické vylomeniny (kdo z nás ji nemá), jsem měl tu možnost krátko či dlouhodobě používat přes dvacet různých inteligentních zařízení PDA a ve své době „komunikátory“ počínaje, přes konvertibilní notebooky a tablety dnešního střihu konče. Chytré telefony v dnešní podobě do této statistiky nezahrnuji. Přesto, přesněji řečeno právě proto jsem dnes skončil u netbooku, jednoúčelového MP3 přehrávače, prastaré PSP a hromady poznámkových bloků. Máte pravdu, to vše by se dalo spojit do iPadu, nebo kdyby mi nevoněl, nebo kdybych na něj neměl, tabletu jiné platformy a výrobce. Nemusel bych sebou tahat mnoho vybavení, měl bych všechno v jednom, mohl využívat synergií různých zařízení v jednom balení. Děkuji, nechci. Ne, že bych tablet nedokázal využít, naplnit jej aplikacemi, efektivně je využívat. Ale zjistil jsem, a to po zkušenosti s jedním iOS a dvěma androidovými kousky, že mi nevyhovuje. Přesněji, že mi překáží v práci.
Tablet je dokonalý nástroj pro konzumaci obsahu. Je vždy po ruce, řada aplikací v něm umožňuje dělat takřka cokoli. Zjistil jsem ale, že jeho unifikované rozhraní mne v mnoha ohledech brzdí. Nedává dostatečnou volnost při vytváření obsahu, při jeho zpracovávání a vkládání do kontextů. Neposkytuje dostatečnou referenci, abyste tomu dobře rozuměli, neumožňuje mi propojovat informace tak, jak to potřebuji a jak jsem toho schopen s tradičním papírovým diářem a poznámkami. Jako cestovní multimediální přehrávač je mi k ničemu, protože video prakticky nesleduji, a na muziku je až příliš neohrabaný. Hry v tabletu jsou díky dotykovému panelu a snímačům polohy spolu s vysokým výkonem úžasné, ale zdaleka ne tak pohodlné na použití, jako v prastaré PSP. A hlavně, dostanu-li nápad, nemohu jen tak jednoduše zastavit, otevřít sešitek a dopsat do něj dvě věty, jako v kombinaci výše jmenované s kartonovým deníčkem.
Pro psaní delších strukturovaných i nestrukturovaných textů je tablet, ať už iOS nebo Android, nepoužitelný. Virtuální klávesnicí dovedu napsat nejvýše krátkou poznámku či e-mail a to ještě s překlepy. Pro prohlížení a drobné úpravy tabulek (což je taky můj chleba) je sice tablet fantasticky intuitivním nástrojem, a ani při prohlížení webu ho žádný z mých pomocníků nenahradí, ale jen kvůli těmto dvěma vlastnostem nevidím důvod ho sebou vozit, a tedy se i o něj strachovat. A konečně, ať už tablet má nebo nemá multitasking, pracovat s jednou jeho funkcí, snad kromě poslechu hudby, efektivně brání práci se všemi dalšími. Nejde o přitom o výkon tabletu, jako spíše mého mozku.
Když jsem se s výhradami, které vůči tabletům mám, svěřil jednomu klientovi, díval se na mne, a na mém oblečení hledal zbytky rudého marťanského prachu, který na mne při pádu případně mohl ulpět. Zajímavé bylo, že když jsem jej potkal asi o měsíc později, byl rovněž vybaven fortelným diářem a nemohl si vynachválit jeho skvěle intuitivní vlastnosti. Od té doby pozoruji, jak uživatelé tabletů kolem mne své přístroje doopravdy používají a s úsměvem se dívám na některé kreativní kombinace iPadu, vytištěného kalendáře a dalších veskrze jednoúčelových pomocníků. Několik dotazů na reálné použití tabletů pak již vedlo ke zjištění, že zdaleka nejpoužívanější aplikací je ta od společnosti Rovio (není míněno jako reklama finského výrobce her).
Zjistil jsem, že tablet není pro mne. Čím dál tím více si kladu otázku, nakolik je pro řadu těch, kteří jej dnes používají, a kteří (oprávněně) tvrdí, že si bez něj svůj život nedovedou představit. A přemýšlím, co přijde po něm.
