Utažené soukromí
Asi nejviditelnějším fiaskem bylo další utahování otěží kolem našeho soukromí, a právě proto, že je to událost málo viditelná, o to ale plíživější a nebezpečnější, zastavíme se u ní „až na prvním místě“.
Příkladů, na kterých si lze utahování otěží dokumentovat, je celá řada, vezměme jen ty nejmarkantnější.
Tím prvním je „rozplývání“ digitálního soukromí erozí na Facebooku. Změnou přednastavených podmínek a trvalým tlakem na zpřístupnění co největšího množství informací veřejně se značná část informací publikovaných na Facebooku stává veřejně dostupnými. Všechno, co na Facebooku napíšete, veškeré vaše fotky, zápisky. Proč to Facebook dělá, je zřejmé, potřebuje být marketingovou platformou, aby inkasoval peníze, a pro marketing je třeba mít zpracovatelná data. Což je to, k čemu FB své uživatele dotlačil a co je podstatné pro budoucnost: vysvětluje jim, že je normální mít všechno veřejné. Můžete namítnout, že každý „rozumný uživatel“ buďto nemá Facebook, nebo má svá data nastavena jako veřejně nesdílená, máme je omezena pro přátele, jenže to už začalo být spíše úchylka než normálnost. A to je to, kde se politika Facebooku dotkne naší budoucnosti: soukromí přestane být normou, a až se generace dnes Facebookem odkojená dostane do praxe, bude to ještě mít svoje následky.
Tady stojí za to zmínit, že nejrůznější aktivity Evropské komise i dalších států a regulátorů, upravující podmínky toho, co která služba může požadovat a jak se musí angažovat v ochraně osobních údajů, nejsou zcela od věci. Uživatelům zkušeným to přijde jako samozřejmost, ale překvapí nás, jak snadno naše děti vydají nejrůznější údaje.
S tímto děním může na první pohled kontrastovat náraz Google s jeho službou StreetView u českého Úřadu pro ochranu osobních údajů (zde), jenže je to jeden ze zajímavých případů, kdy úřad uvážil, že zájem veřejný a soukromý má být nějak vyvážen, že právo nás všech prohlížet si ulice z počítače může narážet na právo někoho jiného nenechat ostatní nahlížet do prostorů považovaných za soukromé. Kde přesně ta hranice leží, je pro každého individuální, s rozhodnutím úřadu nemusí každý souhlasit, dobré ale je, že taková debata vznikla a není na libovůli privátní a zahraniční firmy, zda a jaké pravidlo platí.
Na naše soukromí a práva má políčeno i smlouva ACTA. Co v ní bude, se ještě neví, spíše se domníváme a obáváme, co všechno ještě na veřejnost nedošlo. Je až zarážející, jak snadno se do právních úprav dostane šacování osobní elektroniky, zda tam není „nelegální“ materiál nebo odpojování uživatelů od Internetu za stahování téhož.
Přidejte k tomu povinné identifikace kolem pražské OpenCard, potíže s jejím rozkradením, průběžné využívání nekontrolovaných odposlechů českou Policií, z níž tajné materiály, natož odposlechy, proudí všemi směry, a dost možná sami začnete přemýšlet o tom, zda nebude rozumné začít se věnovat bezpečnosti svých dat i komunikace.
Datové schránky
Jistě je skvělé mít zaručenou možnost elektronicky komunikovat se státní správou a podniky mezi sebou. Myšlenka vybavit komunikaci s úřady bez přepážek je skvělá. Méně pak její provedení. Minimální oficiální podpora alternativních platforem v případě počítačů s Mac OS X nebo Linuxem předpokládá znalosti téměř na úrovni hackera, abyste mohli Datové schránky používat, vazba na proprietární komponenty Software602, rozpačité celkové zvládnutí, to jsou negativa, která lze omluvit jen těžko. Fakt, že celý řetězec nebyl vždy proškolen a počáteční zmatky přetrvávající dodnes by se, u úkolu takového formátu, snad omluvit daly.
Jenže co si pomyslet o povinné výměně řidičských průkazů vydaných do roku 2000, kde by přece mělo stačit poslat datovou schránkou vyplněný formulář a fotografii? Potenciálně dobrá „propagační akce“ pro Datové schránky se nekonala, protože se u nových řidičáků s Datovými schránkami nepočítalo, takže každý musí osobně na úřad a všechno řešit postaru. Papírově.
A víte třeba, čí je to problém, když nereagujete na soudní obsílku zaslanou a někde zabordelenou při dopravě Poštou, ačkoliv máte Datovou schránku a vše mohlo doputovat tam? Samozřejmě váš.
Datové schránky jsou další fail roku, který se dotýká každého z nás.
PPF Média a konec NašeAdresa.cz
Podzimní konec projektu Naše Adresa byl dalším průšvihem letošního roku. A to nejenom pro PPF, která v projektu utopila stamiliony korun. Ačkoliv se říká, že šlo o jednoduché obchodní rozhodnutí jednoho muže, jemuž nestálo za to při velikosti svých investic se zabývat projektem takového rozsahu, pro další léta budou hyperlokální projekty trpět stigmatem „ani Kellner to nedokázal, tak co zmůžete vy“. A to je pro trh nedobrá zpráva, horší než zmařené miliony.
Ani Seznam není všemocný: Sreality
Hned za Naší adresou je mezi největšími českými průšvihy případ Sreality. Největší české webové impérium Seznam se počátkem roku rozhodlo více vyrazit ze svého projektu Sreality a změnilo způsob jeho zpoplatnění. Jenže podcenilo jak osvětu, tak schopnost realitních agentur prát se o peníze. Ztráty, které Seznam utrpěl, se odhadují na desítky milionů korun, více ale bolí šrámy na pověsti toho, kdo na českému internetu všemu rozumí a všechno může. Alespoň částečně urovnat situaci stálo Seznam hodně sil, a když k tomuto pohledu přidáme příklon dalších webů na stranu Google, kde příkladem může být Centrum nasazující vyhledávání Google a nahrazující AdFox službou Google AdWords, bude rok 2010 pravděpodobně v budoucnu vnímán jako přelomový rok, v němž se Google na českém trhu stal minimálně stejně významným hráčem jako místní jednička. Je to ovšem symbolické, ve stejném roce se vedoucí velmocí stala Čína, která předhonila USA.
Krizový marketing Aquilla
Byl to původně banální příběh. Nějaký Kazma a nějaký Meldík natočili video, které přihlásili do soutěže Karlovarských minerálních vod Aquila. Soutěž nevyhráli, byli diskvalifikováni, protože pro ně hlasovalo moc lidí. Prý podvodně.
Banální to bylo až potud. Pak už následuje méně klasické, ale o to případnější selhání v komunikaci, kdy pořadatelé soutěže OgilvyInteractive a KVM nepřesvědčivě vysvětlovali, proč oba mladíky vyřadili ze soutěže. Už to nebyli „nějací“ mladíci, ale TEN Kazma a Meldík, kteří ze svého protestu proti vyřazení ze soutěže udělali velkou realityshow, kterou se bavila část českého internetu. Vše skončilo smírem, ve skutečnosti ale vítězstvím Kazmy a Meldíka a velkým varováním pro firmy: kašlat na zákazníky je třeba jinak než dříve, protože to fakt není pro značku tak cool, když se lidi baví videi, jak Kazma telefonuje vaší tiskové mluvčí.
Další průšvih roku a příklad pro ostatní, jak to nedělat.
Zoot neuspěl
Příkladem neúspěšného projektu odstartovaného v loňském roce, je Zoot. Projekt založený zkušenými matadory ukazuje hlavní slabinu startupů vzniklých na povel: jsou komplikované, nevznikly z tvůrčího přetlaku, ale z touhy navázat na úspěch a zúročit zkušenosti, podojit trh. Popsat Zoot jednou větou vlastně nejde, je to něco jako registr slev sledující vaše zájmy o ně, kombinovaný s antropomantií a naroubovaný na marketingovou touhu využít sociální sítě. Pochopit, co dělat s terčem, vyžaduje sledovat instruktážní videa, což se chtělo málokomu. Neuspět se slevovým projektem v době, kdy v Česku slevové servery frčí ve stovkovém řádu, chce obzvláštní talent na to udělat jednoduché věci komplikovanými a v případě Zootu se to zjevně podařilo. A bez velké změny se Zoot k lepšímu nejspíše ani nepohne, což je škoda.
Doba změn
Když se na všechny zmíněné průšvihy podíváte, snadno uhodnete společného jmenovatele: nezvládnutá změna. Skutečně, Internet se výrazně změnil především proto, že na něj přišla další generace uživatelů. Ti, kdo byli před deseti lety dětmi, jsou najednou jeho regulérními uživateli a ekonomickou třídou fungující (nejenom) v rámci Internetu. Jenže tihle lidé je již používají jinak. Nevědí, co je TCP/IP, nikdy nepoužívali IRC a nepamatují si dobu, kdy vrcholem mistrovství byly blueboxy umožňující být připojený na BBSku mimo tarifní impulzy. Generace, pro kterou není využívání služeb jako Uložto nebo Rapidshare symbolem vzdoru proti copyrightové mašinérii kameníků, ale běžným užitím funkční a tedy i legitimní služby, generace, pro kterou e-mail už není základní způsob internetové komunikace, ale tolerované retro.
A to je něco, s čím se musí i ty „staré“ i „nové“ internetové služby vyrovnávat. S tím, že se Internet proměňuje stejně tak, jak na něj přicházejí jiní uživatelé, než na jaké byli doposud zvyklí.
A co vy, jaké události na českém internetu byste označili za další velké průšvihy? Co se vás v online světě dotklo negativně a třeba jste se z toho ještě nevzpamatovali?
ČLÁNKY DO MAILU