Loni na konci prázdnin se finanční skupina PPF zbavila ztrátového podniku PPF Media, na kterém podle odhadů prodělala 200 milionů korun, i jeho duchovního otce a šéfa Romana Gallo. Konzultantská společnost s ručením omezeným Gallo Multimedia vznikla o několik týdnů později.
Ačkoli dál nese jeho jméno a zůstává v ní jednatelem, nemá Roman Gallo v této firmě od března žádný majetkový podíl. Roman Gallo žije s rodinou v Bahrainu, nevelkém ostrovním království v Perském zálivu u pobřeží Saúdské Arábie. V Praze se objevuje málokdy a návrat do vlasti v blízké budoucnosti neplánuje. Proto jsme rozhovor vedli prostřednictvím e-mailu.
Jak hodnotíte s odstupem jednoho roku projekt Naše adresa. Kde se stala chyba, co byste dělal jinak?
Toho, co bych dělal jinak, je hodně, ale vesměs to jsou věci, které se týkaly vnitřní organizace projektu, firmy PPF Media. Určitě bych nijak zásadně neměnil hlavní parametry Naší adresy.
Věříte tedy stále v životaschopnost hyperlokální žurnalistiky v českých podmínkách?
Jsem přesvědčen, že věrohodné lokální či hyperlokální zprávy bez ohledu na typ nosiče, který je bude distribuovat (zda půjde o místní deník, týdeník, web, kombinaci …) mají jasnou budoucnost. Jsem si jist, že se lidé budou více a více zajímat o to, co se děje bezprostředně kolem nich, kde žijí, pracují. kam jejich děti chodí do školy, jak a proč rozhoduje “jejich radní”… Nevěřím tomu, že práci profesionálních žurnalistů v této oblasti médií převezme superchytrý algoritmus z Google, radnicí zaplacená PR redakce či nadšenci a amatéři komunikující přes sociální média.
„Do zpravodajství se stále ‚něco nového vnáší‘. Mám obavu, aby ve zpravodajství skrze takové vnášení pak ještě zbyl prostor pro samotné zpravodajství,“ říká Roman Gallo.
Jak se vyvíjí váš spor s Richardem Benýškem, kterému PPF celou divizi PPF Media prodala? Na začátku roku požadoval, abyste kvůli souběhu funkcí generálního ředitele a předsedy představenstva vrátil ředitelský plat za dvacet měsíců.
Nezlobte se, ale spory s tímto člověkem řeší soudy. Já čekám, až mi doplatí to, co se ve smlouvě o rozvázaní pracovního poměru zavázal zaplatit. Více bych se k tomu zatím nerad vyjadřoval.
Co byste vzkázal dodavatelům, s nimiž jste uzavíral smlouvy a pan Benýšek jim nyní odmítá uhradit jejich pohledávky (NextBig), případně po nich dokonce chce zpět obrovské částky (Atex)?
Že mě to mrzí, protože, pokud je mi známo, obě zmíněné firmy PPF Media dodaly, co jsme nasmlouvali, ale že jsem nyní v podobné pozici jako tyto zmíněné firmy. Nicméně předpokládám, že v normálně fungujícím státě se ten, na jehož straně je právo, domůže naplnění smluv. Dříve nebo později.
Roman Gallo – 22 let v médiích
- 1989 – redaktor do České tiskové kanceláře, později vedoucí domácí redakce
- 1993 – editor Mladé fronty Dnes, záhy se stává zástupcem šéfredaktora, stojí u vzniku zpravodajského webu iDnes.cz
- 1999 – multimediální ředitel a náměstek generálního ředitele vydavatelství MAFRA
- 2002 – šéfredaktor Hospodářských novin
- 2005 – pro portál Centrum.cz připravuje rozjezd zpravodajského webu Aktuálně.cz
- 2006 – ředitel redakcí a člen představenstva vydavatelství VLP
- 2008 – ředitel pro rozvoj mediálních strategií PPF
- 2010 – zakládá konzultantskou firmu GalloMultiMedia
Jak pokračuje a v čem spočívá vaše spolupráce s českou pobočkou Sanomy? Má nějaké konkrétní výsledky?
Pro Sanoma Media jsme zpracovávali základní analýzu fungování vydavatelství a na jejím základě jsme pak připravili návrh na efektivnější fungováni obsahových a výrobních částí Sanomy, které zároveň umožní expanzi do digitálních médií. Sanoma Media nyní navržené změny implementuje.
Nejdůležitějšími klienty vaší nové firmy GalloMultiMedia je saudskoarabský deník Al Yaum a egyptský Ahram. Co všechno pro ně děláte a jaké konkrétní výsledky vzešly z vašich konzultací?
Ano, pokud máte na mysli mediální projekty, na kterých v tuto chvíli GMM pracuje, tak Al Yaum a Ahram jsou ty největší.
Saúdský Al Yaum je pro nás velmi důležitým klientem. Naše firma tady pomáhá s plnou přeměnou čistě tištěného vydavatelství na multimediální dům. Jde o velmi rozsáhlý projekt, který zahrnuje řadu podprojektů.
Nový design saudskoarabského deníku Al Yaum z dílny Jiřího Buška.
Z dokončených či částečně dokončených prvků projektu Al Yaum mohu jmenovat kompletní redesign deníku, který za naši stranu vedl můj dlouholetý kolega, novinový designer Jiří Bušek. Dále pak řadu viditelných obsahových a vizuálních zlepšení deníku, jakými jsou pravidelné fotostory nebo denní infografiky.
Posílení vizuálních prvků v tištěném deníku jako je Al Yaum funguje i proto, že list vychází ve velkém novinovém formátu a je tištěn na velmi kvalitní papír, takže například každodenní celostránkové infografiky produkované pod vedením GMM výrazně oživují vzhled novin.
Řada z naších kroků pak směřovala do oblastí, které čtenář na první pohled nevidí – personální reforma, reforma workflow, zavedení řady nových procesů při tvorbě a výrobě novin a webu.
V tuto chvíli je v plném proudu rozsáhlý tréninkový program pro cca 120 novinářů z Al Yaumu. Pracujeme na vybudování nového multimediálního newsroomu, na podstatných obsahových změnách, některých nových přílohách.
Takovým z evropského pohledu “nejpikantnějším” projektem je start několika redakčních oddělení, které budou plně stát na práci novinářek-žen, což je v saudských médiích revoluční krok. Navíc jej činíme v době, kdy se v saudské společnosti obecně mnohem hlasitěji hovoří a píše o rozsáhlejším zapojení žen do práce. Jedno z těchto nových oddělení bude například připravovat týdenní ženskou přílohu v tištěné i digitální podobě.
A v egyptském Al Ahramu? Deník z milionovým nákladem podle Wikipedie ovládá egyptská vláda. Změnilo se nějak vaše zadání a pracovní podmínky po státním převratu letos na jaře?
V tuto chvíli v Ahramu více čekáme než pracujeme. Ahram je nejstarší a po dlouhá desetiletí nejvýznamnější arabský list a byl výrazně spojen s vládou svrženého egyptského prezidenta Mubaraka. Po jeho pádu se dostal do velmi nejisté pozice. Byl vyměněn top management firmy a i ten čeká na výsledky listopadových parlamentních voleb. Myslím, že do té doby bude projekt pokračovat jen v malých krůčcích, přestože i zde je zakázka pro GMM poměrně rozsáhlá.
Můžete říci, jaký bude mít GalloMultiMedia letos obrat a kolik zaměstnává lidí?
Pro GMM pracuje v současné době 12 lidí, část z České republiky, část ze zahraničí. Obrat pojďme počítat, až uzavřeme alespoň první rok existence.
Jak jste vlastně v pozici konzultanta pro významné egyptské noviny prožíval dramatické události letošní zimy a jara? Na různých konferencích se od té doby spekuluje o roli sociálních sítí v arabských revolucích. Vy jste to sledoval z bezprostřední blízkosti. Co myslíte, událo by se vše jinak, nebýt Twitteru, Facebooku a mobilů?
Infografika, již po smrti Stevea Jobse vytvořila GalloMultiMedia pro Al Yaum.
Z vlastní zkušenosti mohu částečně hodnotit události v Egyptě a také v Bahrainu, kde žiju. V obou těchto zemích jsem mohl porovnávat to, co jsem viděl (v Bahrainu stále ještě vidím) na vlastní oči, co se psalo v médiích a jaké závěry pak přinášeli mediální teoretici po celém světě.
Stručně řečeno: myslím si, že v Egyptě, kde je přístup k internetu velmi omezený, sehrála zcela zásadní roli televizní stanice Al Jazeera. Během revoluce se u každé obrazovky přinášející nepřetržité zpravodajství této mimořádně populární katarské stanice tísnily obrovské hrozny lidí. V průběhu revoluce pak silnější a silnější roli hrály i některé z deníků, které jsou v Egyptě masově čteny a které se krok po kroku stavěly na stranu demonstrantů. Jsem přesvědčen, že tato tradiční média měla pro finální výsledek egyptského povstání mnohem větší význam než Twitter nebo Facebook.
Sociální média ovšem nechci podceňovat, Výrazně pomohla zejména při organizaci tvrdých jader demonstrantů, a to zejména na začátku revoluce. V Bahrainu se prostřednictvím sociálních médií protestující organizují dosud.
Chtěl bych ale v této souvislosti zmínit jeden pro mě podstatný bod: Tradiční média v přehnané snaze být první (vítězství v těchto minutových soubojích je důležité spíše pro novináře, pro čtenáře jen velmi zřídka…) přebírají často z internetu, Facebooku a Twitteru zprávy, které sice působí autenticky a často dramaticky, ale které jsou z jediného zdroje, o němž autor článku většinou nic neví. Ke čtenáři se pak dostává zpráva, která je označená, orazítkovaná důvěryhodnou mediální značkou a která je navíc z větší části napsána profesionálním novinářem. Tato zpráva je zároveň ale prošpikována citáty, které většinou nikdo neměl šanci ověřit. Média tímto konáním rezignují na svoji nejpodstatnější funkci: být důvěryhodným zdrojem informací o tom, co se děje kolem nás. V tomto mixování ověřeného a neověřeného obsahu osobně vidím velké nebezpečí pro média jako taková.
Vizualizace Futuroomu, zpravodajského sálu, který Roman Gallo vybudoval v Praze pro PPF Media
Vizualizace zpravodajského sálu, který firma Romana Gallo plánuje pro vydavatele novin Al Yaum
Co českého novináře, když vstoupí do arabské redakce, nejvíc překvapí, jaké jsou největší kulturní odlišnosti?
Myslím, že především nelze mluvit o “arabské redakci”. Každá je jiná. A odlišnosti jsou větší, než jaké rozdíly známe mezi redakcemi v Čechách. Více než tisícihlavá redakce egyptského Ahramu působí místy muzeálně, zastarale. Pětina novinářů ještě ani nepracuje na počítači, produktivita práce je velmi malá, přezaměstnanost masivní. To vše ukazuje, jak malé náklady se na novinářskou pracovní sílu v dnešním Egyptě vynakládají.
Al Yaum je naopak technologicky mnohem lépe vyvinutý, modernější. Ale redakční činnost je postavena především na externistech, v některých odděleních až z 80 procent, což zásadně snižuje možnost produkovat vyrovnaný kvalitní obsah. Navíc rozsah inzerce zejména v novinách v Perském zálivu je většinou obrovský a obsah s inzercí často svádí boj o místo na slunci.
Samozřejmě v řadě arabských zemích je poměrně rozsáhlý “nepsaný seznam témat, o kterých se nepíše, nebo jen s nejvyšší opatrností”. Mnohde se tato tabu sice mění, ale je to jistě výrazně limitující faktor pro novinářskou práci.
Jak se liší přístup českých a arabských novin ke změnám souvisejícím s nástupem digitálních médií?
Ani česká, ani arabská média nelze v této otázce házet do jednoho pytle. Pokud bych se snažil o nějaké zobecnění, tak mohu říci, že špičková arabská média mají špičkové digitální projekty, stejně jako ta česká. Pokud ale budu hodnotit běžné, řekněme průměrné arabské deníky, tak většina z nich je na výrazně nižším vývojovém stupni v oblasti digitálního publishingu než tomu je u evropských novin.
Zároveň ale musím dodat, že to je moje omezená osobní zkušenost s cca desítkou arabských vydavatelů (nevím, nakolik lze zobecňovat), a ukazuje se, že velmi dobře chápou potřebu digitálních médií, velmi rychle se učí od zahraničních vzorů a pak rychle a razantně implementují. Jako by jim méně něž v českých mediálních domech při přebírání dobrých zkušeností od vyvinutějších zahraničních společností překáželo vlastní ego: my to víme lépe, nepotřebujeme rady od někoho jiného.
Jak se staví arabští vydavatelé a novináři ke koncepci integrovaného newsroomu?
V arabském mediálním světě je už dnes řada integrovaných newsroomů. Větší část redakcí ale tato změna teprve čeká. Myslím, že reakce na multimediální integraci jsou zde velmi podobné, jaké jsem na vlastní kůži zažíval v Česku nebo viděl při různých stážích, návštěvách kdekoli po světě. V malých vydavatelstvích i v obrech typu New York Times. Tím myslím, že většina novinářů u nás ve svých článcích a komentářích vyzývá různé politiky či podnikatele k radikální změně, ale pokud změna má přijít do redakcí, tak se začne ozývat: my máme redakční specifika, my nemůžeme udělat toto či ono protože a proto. Samozřejmě rostoucí tlak ze strany digitálních médií “pomáhá” rychleji implementovat multimediální myšlenky do praxe, ale jednoduché to není. Navíc často dochází k druhému extrému: hrrr na digitální média, sociální sítě, bez ohledu na to, co to udělá s tištěnou “matkou”.
Jak jste si zorganizoval práci pro zahraniční klienty a osobní život? Létáte pravidelně mezi Bahrainem a Káhirou? A jak často je možné vás zastihnout v Praze? Kdy vaše mise skončí a vrátíte se do vlasti?
Kromě zmíněných mediálních klientů máme i další v jiných zemích. Takže poměrně dost času trávím v letadle. Nicméně s rodinou žijeme v Bahrainu. Odsud to mám blízko do Saúdské Arábie, krátkým letem i do Egypta, a místní letiště je dobré i pro spojení do jiných částí světa. V Praze jsem minimálně. Návrat zpět je zatím otevřenou otázkou.
V poslední době se na konferencích o budoucnosti žurnalistiky často mluví o vnášení herních prvků do zpravodajství, tzv. gamifikaci. Je to podle vás nosný koncept, nebo jen další buzzword? Jaké vidíte jiné zajímavé trendy v oblasti digitálních médií?
Já mám především jednu obavu. Do zpravodajství se stále “něco nového vnáší”. Mám obavu, aby ve zpravodajství skrze takové vnášení pak ještě zbyl prostor pro samotné zpravodajství. Sleduji, že mediální domy často spotřebovávají více a více energie a prostředků na to, jak být “trendy”, jak chytnout tuto či jinou módní vlnu. Ale někdy pak jakoby nezbývá dost zdrojů na to nejpodstatnější, co dělá média médii: ověřené, důvěryhodné, poučené zpravodajství o tom podstatném, co se děje v prostoru, v němž žijeme. Abych byl dobře pochopen: já nemám problém s tím, pokud mi skvěle udělané zprávy předloží v této či jiné aplikaci, mám ale problém s tím, pokud různé nově vnesené prvky, hry, sociálněmediální vylepšení jen zakrývají fakt, že neumím udělat dobré poctivé zpravodajství.
Když se podíváte z Bahrainu na české zpravodajské weby, u jejichž zrodu jste stál (iDnes, Aktuálně), případně jste jim šéfoval (Deníky, iHNed), jak je hodnotíte? Dokázal byste každému z nich jednou větou poradit, v čem by se mohl zlepšit, nebo ho naopak pochválit za to, co dělá dobře?
Skutečně si nemyslím, že by někdo z šéfů webů, které zmiňujete, byl zvědavý na moje rady či pochvaly. :-) Nicméně vám povím, co bych dělal já, pokud bych byl v jejich roli. Je to velmi stručné, obecné zamyšlení, které více platí pro jedny a méně pro druhé, např. pro Aktuálně.cz, které takto více už funguje nyní. Přemýšlel bych o tom, jak zúžit obsah, který na webu poskytuji. Jak se redakčně soustředit na to, co vím, že budu v blízké budoucnosti umět dělat unikátně či lépe než konkurence, a za co si tedy budu moci nechat platit.
