Většina českých kuchařských pořadů se odehrává ve stísněném prostředí “bakelitových” kuchyní ve studiu. Aby se hezky uvařilo, divákům se představil nějaký recept, bylo to co nejlevnější a to je všechno.
S kuchařem kolem světa se člověk může nadechnout, podívat se po celém světě a vidět i krásné přírodní scenérie. Takhle to vypadá na první pohled. Když ale někdo cyklus doopravdy sleduje, může být i zděšen.
S francouzským pořadem a s kuchařem Fredem jsem se podíval na Madagaskar a do Austrálie.
Protože nejsem příznivcem kulinářských pořadů, vůbec jsem nebyl zklamán z toho, že o místních specialitách jsem se nic moc nedozvěděl. Vážně mi netekly sliny. Spíše mi občas bylo na blití. Ale možná, že je to způsobeno i tím, že v daných lokalitách vlastně žádné výrazné speciality nevaří.
Nebyl jsem zklamán ani z toho, že ten pořad skoro není o vaření. Spíš je to takové letem světem (prosím, vůbec tím nechci seriál srovnávat se starším česko-televizním, ne příliš povedeným cestovatelským magazínem) jednotlivými zeměmi.
Na Madagaskaru poznává kuchař Fred možnosti místního cestování narvaným vlakem či přeplněným autobusem. Chytá ryby, ale nejde mu to. Chytá kraby. Jí po místních domácnostech a restauracích (lze-li to tak vůbec nazvat, vypadá to jako kůlničky). A nakonec i sám trochu vaří. Mezi tím vidí diváci záběry krásné krajiny.
Hlavně jde ale o lidi, v tomto případě o černochy, s nimiž se Fred velice snadno spřátelí a prožije s nimi velkou část svého filmu.
Na ostrově Madagaskar vaří a jedí místní obyvatelé v otřesných hygienických podmínkách. Se špinavýma rukama, ve špinavých hrncích, povětšinou vaří na ohništi. Jí se jednou lžící, ta přece stačí pro všechny. Žluč se vysává přímo ze žlučového váčku, ochutnává hezky jeden po druhém. Pravda, Fred trochu prská. A přesto se k nim radostně přidává.
V Austrálii začíná všechno v Sydney, kde patří, podle Freda, k nejdůležitějším specialitám asi připálené klobásy a ještě připálenější volská oka, která se dělají u stánků a v bistrech na plážích.
Odtamtud se kuchař vydá do vnitrozemí, aby poznal, jak stolují domorodci. Chytá s nimi chameleony. Zabijí je, společně s nimi, o železnou tyč zapíchnutou do země. Prostě se o ni s chameleonem několikrát praští. Ochránci zvířat musí šílet, když tohle vidí. Potom se chameleon hodí do ohně, připeče se, pak se dá jen mezi žhavé uhlíky, aby se dodělal. “Pochoutka” je brzy hotová. Chutná to prý skvěle, je to o moc lepší kuře. Možná, že by pan Babiš měl zauvažovat o velkochovu chameleonů.
Na závěr hoduje Fred u Perthu v divočině s honáky dobytka. Honí s nimi krávy. Pochutná si na steaku udělaném také přímo na ohni, tentokrát je to poněkud kulturnější – maso je nakrájené a neválí se přímo v ohništi, dělá na takovém – trochu to vypadá jako gril.
Abych nezapomněl – Fred se také přejedl třešňových koláčků.
V tomhle díle se člověk ani přírodou moc nepokochal. Všechno mu zkazilo to odporné vraždění chameleonů.
Nevím, jaké má být sdělení tohoto cyklu. Takhle je to správné, přizpůsobme se této nekulturní formě stolování a přátelme se s lidmi, kteří nám tuto nekulturu do Evropy zanášejí?
Je to o chudobě, o chudých, nevzdělaných lidech a o tom, jak nádherné je se jim přizpůsobovat a stát se jedním z nich.
Zásadně nesouhlasím s touto tezí. Člověk by měl vycházet z dědictví svých předků a povznášet ho na vyšší a vyšší úroveň. A nikoliv klesat na úroveň těch, kteří vaří jídlo pro všechny v jednom rendlíku, pokud ho vůbec mají, a pořádají slavnosti obřízky – což se v dílu o Madagaskaru vyskytne.
Je opravdu zvláštní, jakými pořady Česká televize zaneřáďuje veřejnoprávní vysílání. No, zřejmě to bylo neuvěřitelně levné, tak proč to nekoupit a neznechucovat svým divákům hlavní vysílací čas na dvojce? Zvláště, jestli to vede ke “správnému” účelu. Tedy vysvětlit divákům, že tenhle způsob stolování je prostě super. Tak si na něj zvykejte…
