Internet věcí měl samozřejmě své zastoupení i na veletrhu CES v Las Vegas. Zaujalo mě například využití internetových technologií v autech, vyvíjené ve spolupráci Ericssonu a AT&T. Základem je WiFi hotspot a datové připojení LTE. Zařízení slouží nejen k zábavě cestujících, ale třeba i jako bezpečnostní prvek a do budoucna například i možnost vzdálené aktualizace firmware v motoru. V USA se podle průzkumu výrobců stalo “palubní WiFi” nejžádanějším doplňkem automobilů, při nákupu dalšího auta by si tuto technologii přály tři čtvrtiny respondentů.
Druhá strana mince, která je tu zcela evidentní, je otázka bezpečnosti. Rád bych napsal, že přeci tak velcí výrobci si svá řešení pohlídají a zabezpečí, jenže zkušenost nám říká, že leckdy ani velký a zkušený výrobce není imunní vůči tendenci bezpečnost podcenit. Představa, že se po silnicích prohánějí auta, která je možno na dálku hacknout, není úplně z říše snů. Za pár let bude třeba postava nájemného zabijáka, co se v montérkách plíží do garáží a štípe lanka od brzd, nahrazena figurou hackera, co na dálku nahrává upravený firmware do motoru…
Že to není naprostý výmysl a lichá obava, naznačuje i článek o digitálních nebezpečích, která číhají na zdravotní péči - od možnosti, že se někdo hrabe v lékařských záznamech (a třeba z nich vymaže informaci o tom, že jste alergičtí na penicilin), až po malware, nainstalovaný do složitých lékařských aparatur, což je děsivý útok, protože je téměř neodhalitelný.
Někdy ale za podobnými praktikami nestojí zlý útočník… ZDNet připomíná událost, která se odehrála v britském deníku The Telegraph. Vedení namontovalo zaměstnancům pod stoly zařízení OccupEye, což je hezká ukázka šmírovací IoT techniky. Senzor OccupEye obsahuje proximity senzor (snímač přiblížení) a infračervená čidla, pomocí kterých rozpozná, že u stolu opravdu někdo sedí. Výrobce ve svých materiálech hovoří o “sledování efektivního využívání pracovních míst”.
Problém, nakolik jsem do celé záležitosti pronikl, byl v tom, že se o instalaci těchto sledovacích krabiček jaksi zapomněl zaměstnavatel zmínit svým zaměstnancům, takže následné tvrzení, že je instaloval proto, aby zefektivnil topení, větrání a vůbec využití prostor, nepadlo na úrodnou půdu. Někteří zaměstnanci reagovali tak, že ze snímačů vytáhli baterie, takže nakonec zaměstnavatel navrhl opt-out řešení: kdo nechce, ten pod stolem toto zařízení mít nebude.
Bylo to tak, jak tvrdí vydavatel, a šlo opravdu jen o čtyřtýdenní měření provozu, nebo o naivní pokus sledovat, jestli zaměstnanci sedí na svých místech? Ať tak, či onak, tohle jsou taky věci, které budeme v souvislosti s Internetem věcí slýchat.
Bezpečnostní otázky, spojené s IoT, se dělí do dvou velkých provázaných skupin. Jedna je bezpečnost technologií jako takových, druhá se pak váže k situacím, kdy některá taková technologie bude zneužita k prolomení bezpečnosti či soukromí někoho jiného, ať už “bona fide”, nebo s nekalým úmyslem. O první oblasti se mluví docela intenzivně, řeší se autentizace a kryptování přenášených zpráv, podepisování firmware u dálkových updatů a hojně se diskutuje o “good enough” přístupu.
U druhé oblasti je diskuse podstatně těžší – nejde totiž o výhradně technologickou záležitost. Problematika zasahuje i do oblasti práva, do oblasti sociologie, psychologie, své k tomu mohou a mají říct třeba i filosofové… Vstoupili jsme do bezprecedentní éry propojení lidí s technikou a naše postoje a stanoviska se teprve utvářejí. Neznamená to, že bychom měli tuto ideu opustit, to ne, ale musíme se s ní naučit žít a postupně zpracovat všechny výzvy a možnosti, které před nás staví. Opět platí, že technologie předběhla vývoj společnosti, a společnost musí tento náskok dohnat.
