Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: Nejisté krůčky do podivných, možná slepých uliček

Martin Malý

Jednoznačně největší bolest nejrůznějších IoT zařízení (čest výjimkám) je jejich nepřívětivost. Jediná pořádná výjimka je robotický vysavač.

Za letošek mi rukama prošla spousta nejrůznějších IoT zařízení, od hraček přes vážná zařízení a vážně míněná, leč obskurní zařízení, až k zařízením totálně obskurním, založeným na ještě divnějších nápadech. Asi nejčastější otázka, kterou jsem si kladl, byla: “Proč?” Proč bych měl chtít zrovna toto? Upřímně řečeno: jen málo věcí bylo takových, že jsem si s klidným svědomím mohl říct: Ano, to chci, to budu používat. O něco víc bylo takových, kde jsem si nedovedl představit, že bych to reálně použil, ale říkal jsem si, že by mohlo být fajn to zkusit hacknout a pohrát si s tím. No a zbytek byla zařízení, kde jsem osciloval mezi “no, někdo pro to využití mít bude” a “kdo, proboha, tohle použije?” Ne, fantazie mi nechybí a zlými jazyky jsem někdy považován za early adoptera, ale IoT je v té své “spotřebitelské” části tak mladý, že mu asi musíme tolerovat tápání a nejisté krůčky do podivných, možná slepých uliček.

Jednoznačně největší bolest nejrůznějších IoT zařízení (čest výjimkám) je jejich nepřívětivost. Sice to má fungovat “úplně samo”, ale předtím je to potřeba nastavit, a to bývá peklo. Buď mám na tyhle věci nos, nebo jen nehoráznou smůlu, ale jak to začíná slovy třeba, “připojte přes USB ke svému počítači a pomocí jednoduchého programu nastavte”, tak téměř s jistotou nastane alespoň jedna z následujících variant (většinou víc a po řadě):

  • Zařízení se nepodaří detekovat.
  • Když se detekuje, nenajde ovladače.
  • Ovladače nebudou fungovat s mou verzí OS.
  • Obslužná utilita nepoběží na mém systému.
  • Obslužná utilita se spustí a vzápětí vypíše “Error: 1008. See manual”, v manuálu nebude nic a Google najde stránky, kde dalších osmnáct lidí před vámi napsalo “Error 1008. Já taky. Co mám dělat?”
  • Obslužná utilita poběží, ale nenajde zařízení.
  • Utilita najde zařízení, připojí se, ale nepůjde nic nastavit.
  • Vše půjde nastavit, ale po odpojení to nebude fungovat.
  • Bude se to tvářit, že to funguje, ale v aplikaci, kterou se to má řídit, neuvidíte nic (v tom lepším případě), nebo “Error: 1008” (v tom horším).
  • Dovoláte se na hotline a ti se vás budou ptát, jaké jste si nastavil heslo pro komunikaci s hotline (cože?) a jestli jste zařízení spároval tím, že jste podržel tlačítko 5 sekund a nechal čtyřikrát krátce bliknout LEDku, nebo tím, že jste podržel obě tlačítka a LEDka blikla třikrát dlouze, a ještě se budou tvářit, že člověk, který si takhle zásadní věc nepamatuje, by vůbec neměl dostávat do rukou moderní techniku.

Jediná pořádná výjimka byl robotický vysavač, který byl “IoT Powered”. Vysával stejně jako ten předtím, chlupatý koberec ho zastavil a pod nábytkem se zasekával stejně jako ten předchozí model, ale měl aplikaci na mobilní telefon, díky níž jsem mohl z práce vidět, že je robot zaseklý pod nábytkem. Ten šel nastavit poměrně snadno a bez problémů. Ale možná to bylo tím, že stál o dvacet tisíc Kč víc než ten předchozí, non-IoT model.

Když zařízení nepoužívalo WiFi, ale nějaký jiný bezdrát, znamenalo to téměř pravidelně to, že buď nemám signál vůbec, nebo mám signál, když se nakloním z balkónu a držím anténu v natažené ruce. A to jsem se vždycky ptal, jak je to s pokrytím. “Jo, Prahu máme bez problémů.” – “I okrajové části?” – “Jasně, až ke Kladnu”. O bateriích (“vydrží až deset let!” – reálně tři týdny) ani nemluvě. Zkrátka, když to řeknu hodně kulantně: vidím tu obrovský prostor, kam se může technologie ještě posunout.

Kdysi jsme měli doma takovou pračku. Na rozdíl od naprosté většiny praček, které mají tak osmnáct různých programů a šest různých dalších modifikátorů, měla tahle jeden velký panel s pěti čudlíky: Vyprat, Vyprat na 60, Vymáchat, Vyždímat a Vypnout. Uvnitř to bylo napěchované elektronikou, která vážila prádlo a měřila špínu, co teče z bubnu, a nějakým zvláštním hrkáním si obsah převracela tak, aby při ždímání nepochodovala po koupelně a všechno tohle vyhodnocovala a nějak to zohledňovala, ale byla tak ohleduplná, že mi to necpala pod nos a nechtěla, abych to nějak nastavoval. Technickým nadšencům a nadšencům do praní to musí připadat jako noční můra: nemohou si nastavit každý aspekt, každou drobnost, a tím pádem je výsledek neefektivní. Ostatní naopak uvítají, že pračka vypere, když je o to požádána, a zabudovaná inteligence slouží k tomu, aby vyprala dobře a bez zbytečného ptaní.

Víte, bylo by moc fajn, kdyby stejnou radikální odvahu našli i výrobci IoT zařízení pro koncové uživatele. Třeba bych si přál bezdrátové zařízení, které spáruju se základnou tím, že je nějak k sobě přiblížím a oni se už domluví. Když to má WiFi, tak nechť to má hybridní režim, kde se to po spuštění tváří jako AP s jednou nastavovací stránkou. Zkrátka: přál bych si takové zařízení, jehož tvůrci pochopili, že uživatel je od slova “užívat”, nikoli od slova “nadšenec do techniky, co miluje nastavování a hledání příčin podivných problémů, které by bez techniky nikdy neměl”.

Našli jste v článku chybu?