Hlavní navigace

Širokopásmový přístup k Internetu v USA

Rita Pužmanová

Boj o "rozkvět" širokopásmového přístupu k Internetu ve Spojených státech vrcholí. Tuto otázku totiž neřeší jen síťoví výrobci a provozovatelé, ale teď už i zákon. Ale co chtějí vlastně uživatelé? 70 procent Američanů má už totiž širokopásmové sítě dostupné, a to prostřednictvím kabelových rozvodů a/nebo digitálních přípojek xDSL.

Spojené státy mají obavu, aby se svou telekomunikační infrastrukturou nezůstaly pozadu za svými rivaly ve světě. V širokopásmových sítích se totiž podle OECD (Organization for Economic Cooperation and Development) nacházejí až na čtvrtém místě (!), a to za Jižní Koreou, Kanadou a Švédskem. Ozývají se proto hlasy, že pokud se ve Spojených státech nezačne s širokopásmovým přístupem včas něco dělat, mohly by podle tohoto dílčího technologického hodnocení vypadnout i z první světové desítky.

Není to ale jenom tato politicko-technologická obava z „prohry“, která politikům ve Washingtonu zapříčinila mimořádné starosti. Důvodem je také tlak ze strany výrobců síťových zařízení pro širokopásmové sítě, kterých je ve Spojených státech opravdu mnoho a jsou na odbytu těchto zařízení do značné míry závislí.

Proti tomu však stojí zájmy samotných uživatelů nebo přesněji: nejsou to uživatelé, kteří volají po širokopásmovém přístupu. Na rozdíl od českých podmínek totiž (podle McKinsey & Co. and JPMorgan H&Q, Broadband 2001 a International Data Corp., 2001) má už 70 procent Američanů širokopásmové sítě dostupné, a to prostřednictvím kabelových rozvodů (předpokládá se, že 90procentní pokrytí bude dosaženo v roce 2005) a/nebo digitálních přípojek xDSL (Digital Subscriber Line s dostupností 45 procent a do tří let se počítá s 75 procenty), viz obrázek. Více než polovina účastníků si dokonce může vybrat z několika typů, ale pouze 10 procent širokopásmový přístup skutečně využívá (podle Information Technology Association of America, ITAA).

591

Širokopásmová komunikace je v těchto statistikách definovaná jako komunikace vhodná pro přenos různých typů signálu – jak dat, tak obrazu a zvuku (rychlost nad 1,5 Mb/s) – a to především směrem k uživateli (downstream). Dostupnost širokopásmových služeb a cena předplatného rychlých služeb však nejsou právě dobrým základem, proč v nejbližší době předpokládat ohromný nárůst zájmu o širokopásmo­vé sítě.

Pro domácí konzumenty je širokopásmový přístup stále považován za luxus a využívají ho především pro zábavu. Neexistuje žádná killer application, která by znamenala průlom v zájmu pro domácnosti ani malé firmy (pro elektronickou poštu není širokopásmová síť třeba). Jedním z možných využití širokopásmového přístupu je např. práce na dálku (teleworking), online vzdělávání (e-learning) nebo třeba medicína na dálku (telemedicine), protože šířka pásma v těchto případech hraje důležitou roli pro interaktivní komunikaci, přenos videa v reálném čase apod.

V Spojených státech se připravuje zákon podporující deregulaci, a tím i konkurences­chopnost subjektů nabízejících širokopásmové sítě. Tyto místní organizace (Regional Bell Operating Companies, RBOC, neboli Baby Bells) by měly možnost poskytovat rychlý přístup k Internetu i za hranicemi svého regionu (z místních by se rázem stali národní provozovatelé), a to bez toho, aby otevřely svůj vlastní trh konkurenci (čímž by se změnilo stávající ustanovení telekomunikačního zákona z roku 1996). Kritici poukazují na jasnou podporu RBOC (jako Verizon Communications Inc. nebo BellSouth Corp.) oproti konkurenčním místním provozovatelům (Competitive Local Exchange Carriers, CLEC), poskytovatelům přístupu k Internetu (Internet Service Providers, ISP) i kabelovým společnostem. Ostřílení oponenti návrhu zákona jeho dopady dokonce označují jako „neregulované monopoly posvěcené zákonem“.

Zainteresované společnosti se k tomu staví asi následovně: provozovatelé rozlehlých sítí a alternativní operátoři sítí místních tvrdí, že „staré“ místní monopolní organizace budou mít rázem navrch, protože jakákoli konkurence v lokálních službách skončí. Stávající monopolní provozovatelé na oplátku pláčou, že neunesou konkurenci kabelových firem, které jsou tradičně vystaveny menšímu tlaku ze strany regulátora, a mohou proto nabízet své služby levněji.

Sněmovna měla o novém zákoně, známém pod pracovním názvem Internet Freedom and Broadband Deployment Act of 2001 (H.R. 1542, přezdívaný podle jeho předkladatelů „Tauzin-Dingellův zákon“), hlasovat již na konci loňského roku, ale své rozhodnutí odložila. Rozhodnutí se očekávalo v březnu, ale připravovaný zákon přišel na pořad hlasování sněmovny ještě na závěr února. Před tím ale sousta lidí v diskusích na Internetu nabádala zodpovědné Američany, aby navštívili svého poslance (aspoň virtuálně) a řekli mu své, ať už pro nebo proti připravovanému zákonu (pozice byly nezvykle vyhraněné – oba póly mají hodně zastánců). Zákon nakonec ve Sněmovně prošel se skóre 273 : 157. Ale ještě ho čeká boj v Senátu, a ten se očekává výrazně ostřejší.

Oponenti politických snah kolem nutnosti podporovat širokopásmové sítě (mj. ITAA) ale tvrdí, že ne všechny domácnosti chtějí být a budou připojeny k Internetu. Pokud tomu tak je, pak většinou v rámci jeho využití nestahují nebo neposílají objemné soubory, které by volaly po širokopásmovém přístupu. A pod vlivem krachů řady dot-com firem existují obavy z přílišného soustředění se na rozvíjející se technologii na základě nějakých spekulací. Širokopásmová komunikace se prostě nezdá zásadní pro život (i když u telemedicíny by to jistě nebylo až tak daleko od pravdy).

ITAA ohledně širokopásmového přístupu zahájila pozitivní kampaň. Cílem je soustředit se na zájmy uživatelů, obsah služeb a jejich daňové zvýhodnění (např. pro práci na dálku nebo online vzdělávání).

Anketa

70 procent uživatelů bude mít v České republice přístup k širokopásmovým službám v roce...

Našli jste v článku chybu?