Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v úterý zveřejnil dlouho očekávané rozhodnutí o ústavnosti povinného filtrování obsahu na webech, jako je YouTube, za účelem ochrany práv autorů (věc C‑401/19). Podle Soudního dvora je preventivní filtrování uživatelského obsahu přípustné, ale nesmí se dopouštět chyb.
Jak jsme se sem dostali
V roce 2016 navrhla Evropská unie novou směrnici o autorském právu na jednotném digitálním trhu. Ta mimo jiné zavedla povinnost platit autorům za obsah nahraný uživateli na platformy, jako je YouTube, pokud porušuje jejich práva. Pokud autoři nemají o peníze zájem, mohou požadovat filtrování obsahu.
I podle samotných poslanců Evropského parlamentu se filtrování obsahu stalo jedním z nejkontroverznějších témat v historii evropského legislativního procesu. Proces, který se jinak netěší velkému zájmu běžných občanů. V některých členských státech se dokonce konaly mnohatisícové protesty a europoslanci dostali od odpůrců mnoho zpráv.
Legislativní proces byl neuvěřitelně toxický a měl daleko k rozumné debatě. Akademici byli běžně označováni za lobbisty. Občané pak za boty, placené aktivisty nebo prostě lidi, kteří se v problematice dostatečně neorientují. Zpravodaj návrhu v Evropském parlamentu Axel Voss ostatním poslancům vícekrát záměrně lhal, když jim tvrdil, že směrnice žádné filtry nezavádí.
Dnes to máme černé na bílém: je zcela jasné, že filtry zavádí.
Když Velká Británie opouštěla Evropskou unii, odmítla směrnici implementovat. Šlo o jakýsi dárek na rozloučenou. Polsko se však v roce 2019 rozhodlo napadnout povinnost filtrovat obsah chráněný autorským právem u Soudního dvora EU. Argumentovalo tím, že směrnice porušuje svobodu projevu uživatelů, jejichž obsah může být kvůli ní odstraněn, aniž by byl nezákonný. Žádný jiný členský stát Polsko nepodpořil.
SOUVISLOSTI: Novela autorského zákona přináší „daň z odkazu“, ale zapomíná na soukromé či nekomerční užití
Rozhodnutí
Soudní dvůr EU teď rozhodl, že filtrování obsahu jako takové je se svobodou projevu slučitelné. Musí však splňovat určité podmínky. A o jejich naplnění povedeme diskusi ještě dlouhá léta.
Podle soudu musí být filtrování schopno rozlišit, kdy obsah uživatelů porušuje autorská práva a kdy nikoli. Pokud to stroj nedokáže určit s dostatečnou přesností, neměl by mít toto rozhodování na starosti. Některá porušení už dnes dokážeme automatizovat přesně, zejména pokud nevyžadují posouzení kontextu (např. kopie filmu). Čím méně autorsky chráněného obsahu však uživatel používá, tím větší mají stroje s posouzením problém. Obsah sice najdou, ale nedokážou jej správně právně vyhodnotit. To vytváří tlak na vylepšování technologií, což je samo o sobě dobrý výsledek.
Je však otázkou, zda budou mít platformy vždy zájem na testování kvality svých řešení, nebo budou nasazovat to, co jim bude komerčně vyhovovat. SDEU nyní říká, že filtry by se měly používat pouze v případě, že je použitá technologie kvalitní. Ale kdo to posoudí? Evropský zákonodárce dal od určení konkrétních pravidel ruce pryč. Obdobně se odpovědnosti zbavují členské státy, jako je Slovensko nebo Česká republika.
Soudní dvůr EU naznačil, že z evropského hlediska udělal evropský zákonodárce dost. Směrnice obsahuje základní prvky ochrany proti zneužití. Podle soudu je nyní na členských státech, aby ve svých zemích reálně přesnost blokování zajistily. Za postup platforem je totiž odpovědný stát, protože jim filtrování nařídil.
Jenže většina členských států dosud poukazovala spíše na Brusel. Tvrdily, že evropská pravidla jsou sama o sobě dostatečná. Podle nich stačí směrnici prostě přepsat do vnitrostátního práva. Patří k nim i slovenští a čeští zákonodárci.
Co teď?
Členské státy by si především měly vzít zásady soudního rozhodnutí k srdci. Stát, který blokaci nařizuje, má povinnost zajistit, aby se nevymkla kontrole. Nemůže se spoléhat nebo vymlouvat na platformy, které budou dělat jen to, co jim ušetří náklady a sníží právní riziko.
Proto také v současné době diskutujeme o tom, jak regulovat využívání umělé inteligence ve veřejné i soukromé sféře, aby se nám v důsledku neutrhla ze řetězu.
Státy by proto měly přijmout silné pojistky. Filtry by měly být testovány a kontrolovány. Statistiky o používání filtrů a popis jejich fungování by měly být veřejné. Uživatelé by měli mít právo odvolat se i mimo platformu. Spotřebitelská sdružení by měla mít právo žalovat platformy kvůli používání nekvalitních filtrů. Státní orgány by měly dohlížet na fungování systému a v případě nedostatků udělovat pokuty.
Pokud zákonodárci tato řešení nepřijmou, budeme se za několik let divit, proč mají ústavní soudy v členských státech o implementacích směrnice pochybnosti. Vystavujeme se také možnému nasazení nekvalitních filtrů méně demokratickými vládami mimo rámec autorského práva.
Slovensko už směrnici do zákona převedlo. Je třeba jej novelizovat. Česká implementace, kterou stále projednává parlament, se musí změnit.
Soudní dvůr EU a Evropský soud pro lidská práva se v aktuálním rozhodnutí shodly na tom nejdůležitějším: za chyby soukromých společností při blokování, které jim nařídil stát, nese také stát přímou odpovědnost.
V souvislosti s autorským právem je jen otázkou, zda jsou státy ochotny převzít tuto odpovědnost i politicky, nebo zda je k tomu bude muset opět někdo donutit.
