Hlavní navigace

Stalo se: kauza 5,5 roku

29. 1. 2007
Doba čtení: 16 minut

Sdílet

 Autor: 74287
Jaká je historie kauzy, v rámci které dostal bývalý ministr Vladimír Mlynář nepodmíněný trest ve výši 5,5 roku a další dva obvinění dokonce šest let? Pokud k žádné škodě nedošlo, jak mohli pro sebe nebo pro jiného získat prospěch velkého rozsahu, jak pro takto vysoké tresty požaduje zákon?

Dnešní díl seriálu Stalo se bych rád věnoval celý jedné konkrétní události z minulého týdne, o které jsem zde na Lupě již jednou psal. Jde o „kauzu 5,5 roku“, konkrétně o prvoinstanční výrok Městského soudu v Praze, který poslal bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře na pět a půl roku nepodmíněně do vězení s dozorem. A spolu s ním další dva obžalované, Víta Novotného a Dušana Chmelíčka, dokonce na šest let.

Původně jsem se o tuto kauzu nijak výrazněji nezajímal. Přišla mi tak absurdní, že nemá smysl s ní ztrácet čas. Divil jsem se už tomu, že se vůbec dostala z fáze vyšetřování před soud, a očekával jsem, že soud rychle zkonstatuje, že se nic zásadního nestalo. Leč dopadlo to úplně jinak a (zatím nepravomocné) tresty ve výši 5,5 roku, resp. šest let naznačují, že se podle názoru soudu naopak muselo stát něco „hodně zásadního“. A to mne přimělo podívat se na celou tuto kauzu podrobněji, skrze různé veřejně dostupné zdroje, a pokusit se nějak srozumitelně zrekapitulovat její podstatu. Snad nemusím připomínat, že jde jen o můj subjektivní pohled a vlastní závěry, navíc činěné v době, kdy ještě není k dispozici plný text výroku soudu a jeho odůvodnění.

Specializovaná agentura pro provoz portálu

Prvopočátky celé kauzy je třeba hledat již v okamžiku, kdy čerstvě narozené Ministerstvo informatiky (MI) ČR (vzniklé k 1. lednu 2003) dostalo za úkol provozovat Portál veřejné správy. Někdy v polovině roku 2003 vedení tohoto ministerstva dospělo k závěru, že vlastními silami na to nestačí a ani by to nebylo optimální (co do režie, personálního zajištění, knowhow atd., ale i celkového poslání resortního ministerstva). A tak se objevila myšlenka zřídit pro provozování portálu specializovaný subjekt, který by to dokázal dělat co nejefektivněji. Nešlo přitom o záležitosti charakteru hostingu a zajištění potřebné technické infrastruktury, to už bylo dříve přiklepnuto tehdejšímu Českému Telecomu (skrze tzv. Rámcovou smlouvu neboli skrze jeho „zlatý padák“). Šlo o záležitosti obsahové, každodenní redakci a další rutinní činnosti.

V rámci zvažování různých variant (popsaných asi nejlépe na stránkách Vladimíra Mlynáře) se zkoumala i možnost pověřit provozováním portálu organizaci Testcom. Ta je výzkumným ústavem (formálně: technickým a zkušebním ústavem telekomunikací a pošt Praha), má statut příspěvkové organizace (byť příspěvky od státu jsou minoritním zdrojem jejích příjmů) a původně spadala pod resort dopravy a spojů. K 1. lednu 2003 přešel Testcom pod nově vzniklé MI ČR, ale nadále „žil svým životem“ – v tom smyslu, že se stále zabýval hlavně výzkumem.

Na provoz portálu ovšem nebyl Testcom vybaven ani personálně, ani jinak. Samozřejmě by si mohl vše potřebné zajistit, náběrem nových pracovníků atd., ale ani pak by nemohl provozovat portál dostatečně efektivně. Má totiž velkou vlastní režii (na svou vlastní administrativu, budovy, zařízení atd.). Navíc se v době rozhodování připravovala změna statutu (státních) výzkumných ústavů, jako je Testcom, na veřejně prospěšné organizace, což by Testcom fakticky „odpojilo“ od MI ČR a osamostatnilo.

A tak na MI ČR usoudili, že nejlepším řešením bude založit zcela nový subjekt, v majetku státu, který bude specializovaný jen na provoz portálu a bude tak činit s maximální možnou efektivností. Včetně toho, že se bude snažit si na sebe co nejvíce vydělat, a naopak co nejméně zatěžovat státní rozpočet. Z dostupných pramenů vyplývá, že to bylo doporučení celého zdejšího týmu, které ministr Vladimír Mlynář přijal a začal realizovat.

Kde se stala chyba?

Ovšem při konkrétní realizaci popisovaného záměru se stala chyba. Autoři návrhu (nejspíše právníci na MI ČR) doporučili formu státem vlastněné obchodní společnosti v podobě společnosti s ručením omezeným (s.r.o.), kterou by nezřídilo samotné ministerstvo, ale příspěvková organizace Testcom. Tak se posléze také stalo, a onou obchodní společností se stal Testcom Servis s.r.o.

Ve své době bylo takovéto řešení celkem běžné a do dnešních dnů funguje. Při nynější soudním jednání se objevil výčet třinácti obdobných řešení – ovšem všechna jsou staršího data, založená v době před koncem roku 2000. Do té doby totiž bylo řešení se společností s ručením omezeným zcela v souladu se zákonem. Jenže pak přišel zákon č. 219/2000 Sb. a od 1. ledna 2001 povolil příspěvkovým organizacím (a státu obecně) zakládání obchodních společností pouze v podobě akciových společností, navíc jen se souhlasem vlády.

MI ČR ovšem nechalo založit, skrze Testcom, novou odbornou agenturu pro provozování portálu veřejné správy nikoli jako akciovou společnost (a se souhlasem vlády), nýbrž jako společnost s ručením omezeným. Později argumentovalo souhlasnými názory i stanovisky právníků a v neposlední řadě i skutečností, že vniklé s.r.o. zapsal Krajský soud v Praze dne 10. listopadu 2003 do obchodního rejstříku, čímž měl potvrdit legálnost jeho vzniku. Současně argumentovalo nižšími náklady na založení i provoz s.r.o. oproti akciové společnosti.

Nicméně obžaloba měla právě na tuto věc opačný názor. A jakmile měla za nezákonné samotné založení Testcom Servisu, hodnotila jako nezákonné i další navazující úkony, které se Testcom Servisu týkaly. Zejména převod částky 7,5 mil. korun z „mateřského“ Testcomu do „dceřiného“ Testcom Servisu na jeho založení a základní jmění (a to z rezervního fondu Testcomu). Stejně tak poukazovala na to, že samotný Testcom Servis měl být „soukromou“ společností, nikoli ve smyslu založení dle soukromého práva, ale sloužící potřebám soukromých osob, bez dostatečné kontroly státu.

MI ČR chtěl stihnout Invex

Soud se otázkou založení Testcom Servisu i návaznými aspekty pochopitelně zabýval. Zkoumal však ještě i takové aspekty, jako například časovou souslednost při zakládání Testcom Servisu.

Odborná agentura (Testcom Servis) například musela nejprve získat právo provozovat portál veřejné správy, a to bylo třeba ošetřit smlouvou mezi MI ČR a Testcom Servisem. A tady došlo k další nestandardní situaci. Testcom Servis byl totiž nejprve založen formou notářského zápisu (30. září 2003), pak uzavřel smlouvu s MI ČR ohledně provozu Portálu (31. října 2003) a teprve pak vznikl (byl zapsán do Obchodního rejstříku, 10. listopadu 2003).

Důvodem pro takovýto spěch mohlo být i to, že vše se odehrávalo v hektické době kolem Invexu 2003, kde MI ČR mělo svou premiéru a kde už chtělo Portál veřejné správy představit a spustit. To se také skutečně stalo a portál byl dokonce oceněn jako Událost roku (podrobněji).

Přímo na Invexu také bylo celé „zázemí“ Portálu podrobně veřejnosti představeno, včetně způsobu jeho provozování a financování skrze odbornou agenturu Testcom Servis, s.r.o. Takže existence a fungování Testcom Servisu jako takového nebylo ničím tajným. Právě naopak.

Financování Testcom Servisu

Základem příjmů pro Testcom Servis s.r.o. měly být příjmy z vydávání Obchodního věstníku v elektronické formě na portálu. Samotný Testcom Servis totiž přenechal toto právo (a jen toto právo, nikoli celé provozování portálu) společnosti Economia a za to měl získávat určité příjmy, konkrétně ve výši 15 milionů korun ročně (plus dalších 5 milionů korun za umístění odkazů na Economii na portálu). Vše samozřejmě muselo být – a také bylo – ošetřeno smluvně. Smlouva mezi Testcom Servisem a nakladatelstvím Economia byla uzavřena 18. prosince 2003 na dva měsíce (od 1. ledna 2004 do 29. února 2004), viz minulý článek. A tato smlouva byla veřejně dostupná, neboť počátkem roku 2004 visela na webu MI ČR.

Dosvědčuje to následující obrázek z internetového archivu (www.archive.org) z ledna 2004 (zdroj). Tento však samotnou smlouvu neuložil do své paměti.

web MI CR

Krátký život Testcom Servisu

Řešení s Testcom Servisem s.r.o. v roli odborné agentury provozující Portál veřejné správy (a přenechávající vydávání věstníku Economii) mělo jen krátké trvání – vydrželo skutečně jen dva měsíce. K přelomu února a března 2004 byl tento model změněn tak, že roli provozovatele portálu (odborné agentury, zajišťující jeho provoz), převzal sám „mateřský“ Testcom. Se všemi důsledky, které to přináší. Dnes proto visí na webu MI ČR již jen aktuální smlouva o vydávání Obchodního věstníku mezi Testcomem a Economií. Tu původní můžete stále najít v mém archivu (zde).

Důvodem pro ukončení původního řešení a následné zrušení Testcom Servisu s.r.o. (formou jeho likvidace) bylo vlastní rozhodnutí MI ČR. Exministr Vladimír Mlynář to opakovaně pro média i před soudem popisoval tak, že dostal nesouhlasné stanovisko od ministerstva financí k založení Testcom Servisu, a přestože sám měl kladná stanoviska svých právníků i argument se zápisem do Obchodního rejstříku, raději financím ustoupil – nařídil likvidaci Testcom Servisu a provoz portálu převedl na „mateřský“ Testcom. Nebylo to ale úplně hned, vyjádření od MF ČR mělo na MI ČR přijít již v prosinci 2003, dokonce ještě před podepsáním smlouvy mezi Testcom Servisem a Economii.

Informace o tom, že založení Testcom Servisu není v souladu se zákonem, však přicházely i z jiných zdrojů. Konkrétně od účetní Testcomu ing. Dany Jonášové, která měla za úkol převést z rezervního fondu „mateřského“ Testcomu do Testcom Servisu s.r.o. částku 7,5 milionu korun na jeho založení a základní majetek.

Jenže tento signál tehdejší vedení Testcomu (ani vedení MI ČR) nevyhodnotilo jako relevantní. Věřilo více stanovisku vlastních právníků (i rozhodnutí Krajského soudu, kterým byl Testcom Servis zapsán do Obchodního rejstříku). Pracovníci Testcomu se pak obrátili na „rebelanty“ na samotném MI ČR. Konkrétně na předsedu jedné ze dvou zdejších odborových organizací, Milana Nováka. Ten do věci zaangažoval ještě občanské hnutí „Občané za svá práva“ a společně s představitelem tohoto hnutí ing. Alešem Moravcem podali trestní oznámení, které dalo vzniknout celému vyšetřování.

Jak hospodařil Testcom Servis?

Ukažme si ještě, jak vlastně během dvou měsíců své aktivní činnosti hospodařil Testcom Servis. S výčtem všech transakcí na jeho účtech pohotově přispěchal autor trestního oznámení Milan Novák, na Neviditelném psu. Podle něj Testcom Servis inkasoval:

  • 7,5 mil. Kč převodem z rezervního fondu Testcomu,
  • 2,974 mil. Kč (náklady na zrušení Testcom Servisu),
  • 3,2 mil. Kč jako příjmy z Obchodního věstníku za dva měsíce (leden a únor 2004).

Celkem tedy 13,674 mil. Kč. Testcom Servis naopak vyplatil:

  • 474.000 Kč na platy a odměny zaměstnanců a statutárních orgánů,
  • 5,3 mil. Kč společnosti Capitol Internet Publisher.

Celkem: 5,774 mil. Kč.

Na účtech Testcom Servisu měl podle pana Milana Nováka zbýt rozdíl ve výši 7.900.000 korun a podle dostupných pramenů byla právě tato částka zase vrácena do mateřského Testcomu, v rámci likvidace Testcom Servisu. Tedy celých 7,5 milionu, které na začátku poskytl „mateřský“ Testcom na základní jmění dceřiného Testcom Servisu, plus dalších 400.000 korun jako určitý zisk z aktivit Testcom Servisu.

Právě tento argument nyní obžalovaní používají ke zdůraznění toho, že nedošlo k žádné škodě a Testcomu se vrátilo ještě více, než kolik vložil do Testcom Servisu. Naopak „protistrana“ (autoři trestního oznámení) argumentuje tím, že už samotné poskytnutí 7,5 milionu korun z mateřského Testcomu do Testcom Servisu bylo nezákonné. Například podle tohoto zdroje na tom hodně staví i obžaloba:

Obžaloba ovšem od počátku staví na předpokladu, že škoda vznikla již tím, že finanční prostředky státu byly z rezervního fondu příspěvkové organizace Testcom vyvedeny do základního kapitálu společnosti Testcom Servis s.r.o., která je z hlediska obchodního práva soukromou firmou.

Na to, jak přesně to ohodnotil soud, si musíme počkat, podobně jako na „ohodnocení“ další částky (2,974 mil. korun) na ukončení činnosti Testcom Servisu.

Otázkou je ale i částka 5,3 milionu korun, kterou Testcom Servis vyplatil společnosti Capitol Internet Publisher. Jde o jednorázovou zakázku na realizaci té části portálu, kterou si Testcom Servis objednal a zaplatil (jde zřejmě o oblast životních situací a adresářovou část portálu). Není právě tady schován „tunel“, kterým obžalovaní mohli získat nějaký prospěch, ať již sami či pro někoho jiného?

K tomuto bodu si dovolím ocitovat část článku pana Zdeňka Jemelíka ze spolku Šalamoun, který celé řízení sledoval průběžně a podrobně o něm informoval. Článek je z prosince loňského roku, a tedy ještě před vynesením prvoinstančního rozsudku:

Dalším znakem trestného činu, jenž by musel být prokázán, je obstarání prospěchu pro obžalované ke škodě společnosti. Obžaloba se ale ani nepokusila obohacení obžalovaných prokázat a v průběhu dokazování žádné důkazy případného podezření tohoto druhu nebyly předloženy. Trestné by ovšem bylo i úmyslné obstarání neoprávněného prospěchu dalším osobám. Žalobce se bude patrně snažit prokázat, že obžalovaní umožnili dosažení nemravného zisku subdodavatelům společnosti Testcom Servis s.r.o., zejména firmě Capital Internet Publishers s.r.o. Bude to ale mít velmi obtížné. Firma byla vybrána ze tří uchazečů, protože její nabídka byla výhodná časově i finančně. Přesto může mít obžaloba pochybnosti o přiměřenosti ceny, která jí byla za její služby zaplacena. Ale sotva se jí podaří nemravnost zisku prokázat. Internetový Portál veřejné správy je jedinečné zařízení, jehož finanční náročnost nelze poměřit zkušenostmi z jiných srovnatelných projektů, protože žádné neexistují zcela určitě u nás a patrně ani jinde v Evropě.

Navíc podle toho, co uvedl exministr Vladimír Mlynář včera na TV Prima, má soud k dispozici znalecký posudek, podle kterého cena zakázky odpovídá tomu, co bylo realizováno. Zdůraznil také, že tuto část nákladů sama obžaloba nijak nerozporovala, resp. nebyla předmětem žaloby.

Kontrola státu nad Testcom Servisem

Klíčovým bodem pro hodnocení celé kauzy ze strany soudu je určitě to, jaký skutečný vliv měl stát na jednání a hospodaření Testcom Servisu, s.r.o.. Je neoddiskutovatelným faktem, vyplývajícím z registrace v Obchodním rejstříku, že vlastníkem Testcom Servisu (u s.r.o. formálně: společníkem) byl Testcom, který sám patří státu a je jeho příspěvkovou organizací. Nepleťme si to se skutečností, že jak společnosti s ručením omezeným, tak i akciové společnosti jsou společnosti zakládané podle soukromého práva, a nikoli podle práva veřejného. To stále ještě nic neříká o tom, komu tyto společnosti patří (kdo je jejich společníkem, resp. akcionářem).

Jednatele měl Testcom Servis dva, pány Dušana Chmelíčka a Víta Novotného, kteří stáli současně v čele „mateřského“ Testcomu, který je příspěvkovou organizací patřící státu. Navíc měl Testcom Servis ještě dozorčí radu, ve které seděli zástupci MI ČR: tehdejší ministr Vladimír Mlynář a jeho náměstci Michal Frankl a Dana Bérová. Tedy státní úředníci.

Lze z těchto faktů odvodit, že stát měl dostatečnou kontrolu nad hospodařením Testcom Servisu? Nebo ji naopak neměl a šlo společnost „v rukou“ soukromých osob, nad kterou neměl stát dostatečný dohled ani vliv? Mezi veřejností, a i mezi diskutujícími pod čtvrtečním článkem zde na Lupě, existují opravdu diametrálně odlišné názory. Od těch, že šlo o společnost plně v rukou soukromých osob, až po názory, že stát měl Testcom Servis plně pod kontrolou.

Podstatný však samozřejmě bude názor soudu, který se dozvíme z rozsudku a jeho odůvodnění, až tyto budou dostupné. Do té doby se lze spokojit snad jen s náznaky, které se objevují v médiích. Například v tomto článku z HN:

Jenže soudkyně Silvie Slepičková to vidí úplně jinak. Peníze, které Testcom servis dostal na rozjezd, i ty, jež by později vydělal, jsou podle ní vlastně ‚ukradené‘: státu by se totiž nevrátily zpátky do rozpočtu a firma, v jejíchž dozorčích orgánech seděli Mlynářovi spolupracovníci Chmelíček a Novotný, by s nimi teoreticky mohla naložit podle svého. Stát by tak podle této interpretace ztratil nad penězi kontrolu. ‚Evidentně nebylo v jejich úmyslu dopřát příjmy z portálu státu,‘ prohlásila Slepičková.

Z tohoto vyjádření by mohlo vyplývat, že soudkyně Silvie Slepičková je toho názoru, že stát nad Testcom Servisem dostatečnou kontrolu neměl. Navíc hovoří o „evidentním úmyslu“ obžalovaných – což ve vyjádření pro média možná stačí, ale v rozsudku to určitě bude muset být podloženo relevantními důkazy.

Z mého ohledu je ale „evidentnost úmyslu“ zcela ve sporu s tím, že aktivity MI ČR vůči portálu a Testcom Servisu byly plně otevřené. Pokud by Vladimír Mlynář a spol. chtěli dělat přes Testcom Servis nějaké nepravosti, proč by své záměry (o samofinancování portálu a využití jeho příjmů pro portál samotný, s cílem minimalizovat zátěž pro státní rozpočet) prezentovali veřejnosti na Invexu 2003? Proč by je popisovali novinářům na tiskové konferenci (v lednu 2004) a nabízeli podrobnější informace, pokud to bude někoho zajímat (viz minulý článek)? Proč by zveřejňovali smlouvu mezi Testcom Servisem a Economií na webu MI ČR (viz výše)?

V nějaké lacině detektivce by se mohlo říci, že lumpové byli hodně rafinovaní a že sami zapalovali svícen, aby pod ním mohla být o to větší tma. Ale tady jde o realitu, ne o lacinou detektivku.

Navíc je zde ještě další zajímavý aspekt. Soudkyně Silvie Slepičková hovoří o tom, že státu neměly být dopřány příjmy z provozu portálu. To nutně implikuje představu, že účelem portálu je generování příjmů, resp. zisku. Tedy že stát zřizuje portál s tím, že na jeho provozu bude nějak přímo vydělávat.

Dovolím si tvrdit, že pravý opak je pravdou. Že stát provozuje Portál veřejné správy nikoli proto, aby na něm vydělával, ale proto, aby poskytoval svým občanům určité služby. Ty samozřejmě mají mít určité přínosy, zejména ve zefektivnění výkonu státní správy i úspoře nákladů na straně občanů a firem. Stát na tom tedy také vydělá, ale jen nepřímo – tím, že jinde bude moci vynaložit méně a naopak dostane více.

Na druhé straně má poskytování takovýchto služeb i své náklady. Nedivil bych se, kdyby se soud zajímal o poměr mezi náklady a přínosy, neboli kdyby posuzoval efektivnost provozu portálu a řešil to, zda zvolená forma odborné agentury pro provoz portálu byla skutečně nejefektivnější.

Ale z dosud dostupných informací (bez rozsudku a jeho odůvodnění) mi vychází, že soud takto k věci nepřistupoval. Že neinterpretoval skutky obžalovaných jako snahu zefektivnit provoz portálu (skrze jeho refinancování z výnosů Obchodního věstníků), a naopak je vyhodnotil jako úmysl obohatit sebe sama či někoho jiného.

(Zlo)čin a trest

Prokázání úmyslu je samozřejmě důležité i pro určení skutkové podstaty a stanovení výše trestu. Připomeňme si, že v celém případu došlo těsně před jeho závěrem k překvalifikování na trestný čin „zneužívání informací v obchodním styku“. Příslušný paragraf (§ 128 odst.2 tr.z.) zní takto:

(2) Stejně bude potrestán, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.

Pokud bych si měl zahrát na soudce a najít nějaké věcné opodstatnění pro naplnění takovéhoto skutku, pak by to mohlo být právě v tom, že určité činnosti (konkrétně provozování portálu veřejné správy, viz dále, včetně příjmů vyplývajících z Obchodního věstníku) byly na dva měsíce (leden a únor 2004) převedeny z MI ČR na nově založenou společnost Testcom servis, s.r.o.

Počínaje březnem 2004 se situace změnila tak, že stejné činnosti byly převedeny na společnost Testcom, která je vykonává v zásadě zcela stejně jako v lednu a únoru Testcom Servis. Jen asi s podstatně větší vlastní režií, na svou administrativu, budovy atd. Takže výnosy z obchodního věstníku, skrze tuto režii, jdou na provoz Testcomu, a o to menší část může být reinvestována do provozu portálu. Či spíše vrácena do státního rozpočtu, bez užitku pro samotný portál. A stát zase musí z druhé strany hradit náklady na provoz portálu ze svého rozpočtu, se všemi důsledky a včetně své vlastní režie, která také není nulová.

Vraťme se ale zpět k právní kvalifikaci toho, co se stalo v lednu a únoru 2004. Pro naplnění skutkové podstaty zneužití informací v obchodním styku, podle výše citovaného paragrafu, skutečně stačí pouhý úmysl. Samozřejmě náležitě prokázaný. Tento úmysl je blíže upřesněn odkazem na odstavec 1, a to tak, že musí jít o:

úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch".

Výši trestu pak specifikuje odstavec 4 stejného paragrafu, který hovoří o rozmezí od 5 do 12 let, ale vyžaduje „prospěch velkého rozsahu“:

BRAND24

(4) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu."

Povšimněte si ale rozdílu mezi samotnou definicí trestního činu (kde se hovoří o úmyslu) a tímto odstavcem o výši trestu, který hovoří o již získaném prospěchu. V tom může být zásadní rozdíl, který by mohl být aktuální i v této kauze. Již citované vyjádření soudkyně Silvie Slepičkové hovoří o „evidentním úmyslu“ a nikoli o dokonaném skutku, který by měl charakter získání prospěchu, který navíc musí být velkého rozsahu. Navíc již jednou citované svědectví o průběhu řízení hovoří o tom, že o prokazování nějakého obohacení se žaloba ani nesnažila (zdroj):

Obžaloba se ale ani nepokusila obohacení obžalovaných prokázat a v průběhu dokazování žádné důkazy případného podezření tohoto druhu nebyly předloženy.

Nezbývá tedy než si počkat na samotný rozsudek a jeho odůvodnění, kde a jak soud našel důkazy obohacení obžalovaných. Navíc „velkého rozsahu“, jak požaduje zákon.

Zajímáte se o detaily celé kauzy?

  • Rozhodně ano.
    21 %
  • Spíše ano.
    65 %
  • Spíše ne.
    12 %
  • Rozhodně ne.
    2 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).