Z amerických elektronických obchodů lze v EU stále ještě nakupovat software, aniž by bylo nutné za tyto produkty platit daň z přidané hodnoty. Evropská unie se tomuto obchodovaní snažila zabránit tlakem na americký Kongres. Česká republika rovněž usiluje o členství v EU, proto se Michal Zálešák ptá, připravuje EU omezení elektronického obchodu?
V rámci Evropské unie má elektronické obchodování (tzv. e-commerce) se softwarem stále ještě určitou výhodu nad tradičními komoditami, například knihami či spotřební elektronikou. První přednost je nasnadě – několik softwarových společností na svých internetových stránkách nabízí ke stažení software, za který koupěchtivý zákazník zaplatí svou platební kartou. Po zaplacení je zákazníkovi umožněno stáhnout software z webové stránky nebo kupříkladu získá prostřednictvím e-mailu elektronický klíč. Další nespornou výhodou je pro Evropany skutečnost, že takto „dovezené“ zboží zatím nepodléhá žádným celním či daňovým omezením (pokud nepočítáme délku šifrovacího klíče, což je ovšem omezení stran americké vlády). Evropská unie však již pro tyto obchody připravuje omezení, které obohatí evropskou pokladnu o e-dolary.
Celá myšlenka je jednoduchá a vše si lze zjednodušeně představit na následujícím příkladě – německá společnost si chce koupit počítačový program. Pokud se tato společnost obrátí na kteroukoli firmu v rámci EU, musí zaplatit daň z přidané hodnoty. Když se však společnost rozhodne kvůli nákupu softwaru kontaktovat firmu americkou, pak tato společnost žádným omezením nepodléhá… a ušetří. A právě tato skutečnost se stala trnem v oku evropským zákonodárcům.
V praxi by celý legislativní systém vypadal následovně: americké společnosti by byly povinny požadovat po evropských zákaznících daně, které by se následně odevzdávaly evropskému daňovému systému. Americké společnosti by tedy fungovaly jako detašovaná pracoviště. I přes globální charakter Internetu však v jednotlivých zemích stále platí zákony příslušného státu a nikdo nemá právo vměšovat se do vnitřní politiky tohoto státu, natož určovat firmám v ostatních zemích, jak se mají chovat.
Přímé intervence u jednotlivých společností tedy v žádném případě nemohou fungovat, takovou cestou nehodlá jít ani evropská byrokracie. Klíčovou roli v otázce daně měl sehrát americký Kongres, neboť právě Kongres mohl schválit příslušné zákony, které by americkým společnostem ukládaly povinnost hlásit obchody s evropskými firmami. Svoboda projevu a další práva však mají ve Spojených státech silnou tradici, a tak se americké společnosti tohoto zákona zatím nedočkají.
Americká vláda se od počátku nesnaží poměrně liberální Internet příliš utiskovat a občas přichází s nařízeními, která by život a podnikání na síti měla usnadnit (do jaké míry jsou jejich pokusy úspěšné je věc druhá). A to je i případ evropské byrokracie. Evropská unie měla v otázce zdanění elektronického obchodování ještě jeden tajný trumf, ke kterém bohudík nesáhla – záměrem EU totiž bylo blokovat přístup evropských uživatelů na všechny virtuální elektronické obchody, které by se nepodřídily nařízení Evropské unie a odmítly spolupracovat na daňovém zatížení svých zákazníků. Fyzická kontrola počítačů je pak dalším zásadním faktorem, který nakonec přispěl k negativnímu rozhodnutí – žádné represe se neplánují, alespoň prozatím.
V rámci Evropské unie je elektronické obchodování stále ještě v ranné fázi a všechny předpovědi jsou až příliš optimistické. Na čísla těchto předpovědí navazují ostatní ekonomické analýzy. Ve Spojených státech je Internet zdrojem nebývalého růstu a do této míry jim z evropských zemí stačí pouze chladný sever. A ostatní? Zbytek Evropy, alespoň té sjednocené, by si tímto krokem odboural důležitý zdroj a zamezil by dalšímu – velice důležitému – růstu. Internet je totiž zárukou budoucí prosperity, nikoli bezedným měšcem, ze kterého lze pouze brát. Peníze do Internetu vkládají lidé, kteří se aktivně či pasivně podílejí na politice své země (volí zástupce, kteří je representují). A právě tuto skutečnost by si evropští úředníci měli uvědomit.