Míra pozornosti věnovaná RSS mainstreamovými médii dosáhla nového vrcholu patrně v polovině března. Na webovém serveru CNN.com vyšel článek Welcome to the „new“ web, same as the „old“ web, jehož nadpis pouze z části zrcadlí euforický obsah. RSS má dnes dokonce i superkonzervativní webový server BBC News.
Pro příklady však netřeba chodit daleko. Před několika týdny spustil RSS webový server České noviny spadající do hájemství ČTK. Nenápadně, ale přece nabízí RSS zpravodajský portál iDnes, a pokud jej nějaké internetové zpravodajství ještě neposkytuje, můžete si být jisti, že vydavatelé právě dokončují vyhodnocení jeho přínosů/rizik.
Všichni patrně víme, co RSS je a jak se používá. Pro jistotu (a pro potřebu článku) zopakuji, že podstatu RSS tvoří tzv. feedy (neboli kanály), které provozovatel daného webového serveru nabídne svým čtenářům – formou RSS je pak syndikován jeho obsah, většinou nadpis, anotace a odkaz na zbytek textu.
Na druhé straně tohoto komunikačního procesu stojí čtenář, jenž je vybaven RSS readerem (čili čtečkou), do níž si může „nainstalovat“ teoreticky libovolné množství RSS kanálů, a ty se mu pravidelně (či nepravidelně) aktualizují v časovém rozmezí, které si sám určí – od několika minut po několik dní.
Nespornou kvalitou je v tomto případě skutečnost, že nemusíte „ručně“ obrážet desítky a stovky webových serverů. Všechno máte na jednom místě a navíc v jednotné a snadno stravitelné podobě, jež není narušována žádnými výstřednostmi. Avšak tato zdánlivá výhoda může být při úvahách o masovém rozšíření RSS naopak kamenem úrazu.
Avšak pěkně po pořádku. Vyjděme z úzu, že jakýkoli mediální produkt – dokonce i ten sebeobjektivněji se tvářící – je manipulací se čtenářem. Ta je přítomna v celé řadě rovin. Už třeba pouhým faktem, že napíši něco tučně, se vás snažím zmanipulovat, abyste článek přečetli a pochopili způsobem, jakým chci já.
První důležitá rovina manipulace začíná u mne, jako u autora. Obsah události x je konfrontován s mojí dosavadní zkušeností (ta je samozřejmě u každého jednoho člověka jiná) a já ji nějak pochopím. I kdybych se snažil napsat článek sebeobjektivněji, pořád to nebudou fakta, ale jejich interpretace na základě oné dosavadní zkušenosti.
Stejně funguje i mechanismus celých novin (kupříkladu). Sedí zde nějací lidé-profesionálové, kteří posuzují, jaká témata jsou důležitá. Ta důležitá pak nachází své místo na titulní straně či jako „otvíráky“ dalších stran. Ta méně důležitá končí svůj jepičí život jako noticka vyrobená vykostěním zprávy ČTK.
Fígl však spočívá v tom, že lidé chtějí (ach to zvýrazňování…) být takto manipulováni, protože to neuvěřitelně usnadňuje konzumaci mediálního obsahu. Chtějí si koupit noviny, z nichž je jasné, jaká zpráva ze včerejšího dne je důležitá, která méně a čím nemusejí ztrácet čas.
Celkem správně byste mohli dojít k závěru, že nastal optimální čas, aby si čtenáři tento „filtr“ nastavili na základě vlastních preferencí (viz Being Digital). Jenže lidé jsou líní. Ve skutečnosti touží po tom, aby se za ně někdo denně probral těmi stovkami zpráv a řekl jim, o čem si mají myslet, že je to důležité.
A právě toto „nastolování agendy“ je něco, co RSS v současné době postrádá. Při pohledu na webový server poznáte, jaká zpráva je důležitá a která nikoli. Avšak skrze RSS k vám ta stejná zpráva dopadne s tunami balastu. Přičemž jste to vy, kdo musí znovu provést selekci, jež už jednou byla provedena.
Tato selekce může být samozřejmě snadná tam, kde jste „in“ a kde se obsah počítá na jednotky denně. Avšak v případě, že jste „obyčejný člověk“ a navíc daný kanál láme v přísunu zpráv jeden rychlostní rekord za druhým, pak jste ztraceni. A já si myslím, že většina lidí tohle prostě nechce. Chce se nechat vést za ruku, jako ostatně vždycky.