Tento rozhovor vznikl při návštěvě ambasadora Singularity University Csaby Szabóa u příležitosti Open Day na JIC počátkem února v Brně. Csaba přijel propagovat právě probíhající soutěž Singularity University a podpořit podnikatele, kteří se hlásí do Innovation parku JIC.
Přijeli jste na akci Open Day na Jihomoravské inovační centrum (JIC), abyste mluvil o technologiích a Singularity University. Můžete přiblížit, jak se tato instituce vlastně zrodila?
Se základní myšlenkou přišel Larry Page. Od roku 2000 existoval každoročně Singularity summit, kde se shromáždili top lidé ze Silicon Valley, a sdíleli svoje pohledy na to, kam se ubírají technologie, jednalo se o lidi z IT, biotechu, podnikatele, futuristy a vyměňovali si svoje myšlenky. V roce 2008 si Larry Page uvědomil dvě věci. Tou první bylo, že všechny klíčové problémy, kterým v současnosti svět čelí, jako je finanční krize, nebo nezaměstnanost, jsou způsobeny radikálně novými technologiemi. Jedná se o technologie, které rostou exponenciálně, zatímco společnost je připravena pouze na lineární růst, a z toho vzniká velká propast, kterou ale nemusíme vnímat negativně, ale naopak jako příležitost. Příležitost pro podnikatele, pro firmy, tyto problémy řešit.
Tou druhou věcí, kterou si Page uvědomil, bylo to, že se v současnosti v mnoha odvětvích odehrává tolik nových věcí, že s tím prostě nestíháme držet krok. A proto si řekl, proč nezaložit thinktank nebo spíš něco jako univerzitu, která nás bude vzdělávat v těchto technologiích? Místo, kde se budou vzdělávat budoucí lídři a učit se tomu, jak nové technologie používat k většímu prospěchu nás všech. Peter Diamandis, který založil už předtím v roce 1989 International Space University se sídlem ve Štrasburku, se postavil a říká: Dobře, proč neuděláme Singularity University s podporou NASA a velkých firem jako jsou Cisco, Nokia, Google a další? A odpověď na to byla: Dobře, když to uděláš, tak tě v tom podpoříme. Univerzita tedy byla založena v roce 2008 a zakladateli byli Peter Diamandis a Raymond Kurzweil. NASA poskytla prostory a Singularity University tak mohla začít v roce 2009 regulérně fungovat.
Co Singularity University nabízí?
Během pár let vyvinuli dva typy programů – letní program, který trvá deset týdnů a je vytvořen pro současné a budoucí lídry z celého světa. Průměrný věk je tu 33 let, ne všichni mají vyloženě technologické zázemí, je to velmi různorodá skupina – mnoho podnikatelů, také investoři, designéři, prostě kdokoliv. Cílem má být vytvořit firmy, které řeší nějaký zásadní problém týkající se velkého množství lidí – nedostatek pitné vody, environmentální problémy a další velká témata.
Druhým programem je executive program, který trvá jen týden a je pro úspěšné lídry, politiky, myslitele – prostě lidi z vlád, ministerstev, vysoké úředníky, ředitele firem, ale i umělce. Zajímavé je to, že když jsem třeba byl na Singularity já, tak to, co jsem se učil, se do dalšího programu změnilo třeba z 60 %, protože se prostě myšlení posunulo dále, věci se v průběhu jednoho roku změnily. Proto musí být všechno neustále revidováno.
Jaké to je být na Singularity University?
Já mám za sebou desetitýdenní program v roce 2011. V prvním týdnu jsme se dozvídali hlavně o velkých problémech a výzvách současného lidstva týkajících se bídy, pitné vody, životního prostředí, spotřeby energie. Poznávali jsme také různé náhledy na tato témata – očima vynálezců i očima lidí, kteří v těchto problémech každodenně žijí. Dorazili lidé z Afriky a vyprávěli o tom, jak čelí problémům s nedostatečnou zdravotní péčí, nedostatkem léků, nedostatkem pitné vody a jak tyto problémy ovlivňují jejich každodenní život.
Jak takový nápor na člověka působí?
Na konci prvního týdne jste docela v depresi a také se vás to nějak dotkne, uvědomíte si, jak máte úžasný život, že máte všechny důležité věci a přitom to berete jako samozřejmost a že na zemi existují dvě miliardy lidí, kterým se ani nezdá o tom, že by někdy měli to, co máte vy. A otázka je – jak to změnit?
A jak to změnit?
S tím přichází druhá fáze, třítýdenní, kdy máte přednášky. To je ta nejintenzivnější část – od osmi od rána do desíti do večera. A učíte se o exponenciálně rostoucích technologiích – umělá inteligence, novinky v nanotechnologiích, co je nového v bioinformatice, kam se posouvá zdravotnictví. A přicházejí opravdu top lidé z těchto oblastí, držitelé Nobelovy ceny, vynálezci, podnikatelé, kteří svým podnikáním mění svět v rozvojových zemích. Máte zhruba 150 přednášek za ty tři týdny, které zahrnují témata jako vesmír, mimozemský život, výzkumy NASA na Marsu a někdy tam prosáknou i informace, které třeba ještě nejsou oficiální.
To musí být zajímavý pocit, dozvědět se něco takového…
Je to hrozně vzrušující, protože máte exkluzivní přístup k budoucnosti, k vědě, která se pohybuje na hranici lidského poznání. Věci, které tam slyšíte, vám připadají jako science-fiction a říkáte si, že to je všechno blbost. Byly chvíle, kdy jsem se chtěl smát při nějaké přednášce a myslel si, že ten člověk by si měl vzít nějaké prášky, ale nakonec jsem se nesmál, protože to jsou držitelé Nobelovy ceny nebo učí třeba na Stanfordu.
A co následuje potom?
V třetí fázi, což jsou tři týdny, se soustředíte spíš na workshopy a navštěvujete různá místa, třeba Google, jdete do jejich výzkumného centra. Podíváte se taky do Genentechu, Cisca a dalších firem. Ukazují vám, na čem pracují. Ale nejzajímavější nejsou korporace, ale naopak takové ty garážové startupy, které pracují u někoho v kuchyni, a přitom vyvíjí nějaký neuvěřitelný biotech vynález, který může změnit svět. Třeba svítící stromy. Na co potřebujete lampy na ulicích, pokud by bylo možné mít svítící stromy? A byla by to stoprocentně obnovitelná energie.
A tím program na Singularity University končí?
Ne, nakonec následuje poslední třítýdenní fáze, ve které se formují týmy zaměřené na určité problémové oblasti, jako jsou energie, vesmír, vzdělávání. Jde o to, jak připravit lidi na změny, které se budou odehrávat, jak je vzdělávat, co potřebují vědět pro svá budoucí povolání. Vytvoří se týmy kolem těchto problémových oblastí a máte tři týdny na to přijít s nějakým startupem, který pak má pětiminutový pitch před některými z investorů ze Silicon Valley. A tam jsou lidi jako Reid Hoffman, zakladatel LinkedIn, Vinod Khosla, zakladatel Sun Microsystems, a další takoví lidé z celého světa. A velké množství těch projektů získá investice a tím teprve letní program končí.
Co se děje s těmi novými startupy dál?
Singularity se teď zaměřuje i na vybudování inkubátoru a chtěli by mít i Alumni program pro startupy, které tu vzniknou, aby třeba po skončení letního programu mohly startupy pracovat ještě dva tři týdny v inkubátoru, aby mohly skutečně začít.
V tuhle chvíli, už nás nikdo nečte, protože si všichni googlují Singularity University. Ty jsi ale přinesl její kousek i do střední a východní Evropy. Můžeš o tom říct víc?
Když jsem se vrátil ze Singularity v roce 2011, zjistil jsem, že jsem v tomto regionu vlastně sám se všemi těmi novými nápady. Abyste se dostali na Singularity, tak soutěžíte v globálním měřítku, je to velká konkurence, takže není moc pravděpodobné, že někdo další z vašeho regionu se tam dostane. Proto jsem začal přemýšlet, jak ten systém trochu obejít. Letní program stojí zhruba 25 tisíc dolarů, takže v cestě stojí i finanční důvody. Kolik mladých lidí se skvělými nápady tu má tolik peněz, aby si mohli dovolit Singularity? Chtěl jsem tedy mít jisté jedno místo ročně na Singularity pro někoho z tohoto regionu. A proto jsem založil Global Impact Competition pro střední a východní Evropu. Finále se odehrává v Budapešti, a letos máme dokonce dvě místa na Singularity pro někoho ze střední a východní Evropy. Musí to být lidé, kteří dokáží, že díky pozitivnímu využití technologií jsou schopni ovlivnit jeden milion lidí maximálně do tří let.
Jaká jsou další pravidla?
Musíte napsat tři sta slov o svém projektu a nezáleží na tom, jestli je to ve fázi, že už máte firmu, která s tím nápadem operuje, nebo jestli je to zatím jen nápad. Musíte k tomu využít nějakou formu exponenciálně rostoucích technologií a důležitý je pozitivní dopad na život alespoň milionu lidí v následujících třech letech.
Jaké nápady se třeba už v soutěži objevily?
Přišla k nám z Polska třeba ředitelka nemocnice s tím, že ji rozčiluje, že její kamarádka, která je nemocná, nemůže sehnat léky, protože je jich ve Varšavě nedostatek. Tak se snažila najít tyto léky po celém Polsku a nepovedlo se jí to. Musela nakonec do Česka, aby je koupila. A bylo to způsobené tím, že čínský výrobce zastavil výrobu, proto nedorazily ingredience, a byl nedostatek léků. A ta její kamarádka mohla klidně zemřít. A to se bavíme o 21. století a nemoci, která postihuje dvě procenta světové populace, takže to není úplně raritní choroba.
A její nápad byl – co kdybychom dokázali sestavit síť lidí, která by fungovala jako second hand trh léků. Protože je určitě tolik lidí, kteří stejný lék jako vy používají a klidně to může být váš soused a může mít těch léků dost, aby vám krátkodobě mohl nějaké prodat a vám to pomohlo do doby, než se ten lék zase objeví na trhu. Toto samozřejmě není v zájmu farmaceutických firem, je s tím spojeno taky mnoho rizik, i zdravotních, ale určitě to může pozitivně ovlivnit život milionů lidí. No a nyní se něčím podobným zabývá už i Evropská unie a snaží se tento problém nějak řešit.
Klasický příklad „scratch your own itch“…
Podobně zase jedna žena z Bulharska měla nápad, který vycházel z její alergie na laktózu. A zjistila, že osm procent populace trápí to samé. Proto si řekla, co kdybych vytvořila aplikaci pro iPhone, která by po načtení kódu z potravin dokázala zobrazit přesný seznam ingrediencí. Protože z marketingových důvodů firmy někdy neuvádí všechny suroviny, nebo je uvádí jako nějakou zkratku, které nerozumíte. Taková aplikace by mohla dobře využít crowdsourcing. A tato žena měla za sebou několik úspěšných aplikací, vyznala se v programování a umělé inteligenci, takže nás přesvědčila, že to dokáže, a tak se dostala na Singularity.
To vypadá, jako by se do soutěže hlásily samé ženy…
Do třetice další příklad. V Bulharsku jsme potkali i paní, která je psycholožka, a ta nám řekla, že věří tomu, že pozitivní komunikace a interakce může pomoci lidem s depresemi, není třeba žádných pilulek. A tak vymyslela gamifikovaný interaktivní program, který připomíná počítačovou hru, ale pozitivně působí na vaše podvědomí. Místo předepisování Prozacu tak nejdříve zkusíte předepsat pacientovi aplikaci, navíc se to dá i přizpůsobit na míru. A to byla žena, která neměla vůbec žádné technické vzdělání, ale prostě jen vysvětlila, jak technologie použije právě pro svůj účel, a protože byla dobrá psycholožka, věřili jsme jí, že to bude fungovat. Takže možná i když jste filozof, tak můžete mít myšlenku, která patří do Global Impact Competition.
Jihomoravské inovační centrum je partnerem soutěže Global Impact Competition pro Českou republiku, další informace o soutěži najdete na www.jic.cz/gic-2013.
ČLÁNKY DO MAILU