Strukturami Evropské unie letos úspěšně prošel Chips Act neboli zákon o čipech. Na starém kontinentu má zmobilizovat investice ve výši 43 miliard eur a posílit zdejší pozici v polovodičové výrobě a na to navázaných službách. První výsledky už vidíme, například TSMC a Intel investují desítky miliard eur v Německu.
To, že nějaký Chips Act máme, je zásluhou nedávného českého předsednictví v Radě Evropské unie. Česko si vzalo téma čipů jako jednu z priorit a dokázalo ukočírovat různé zájmy států a soukromého sektoru. Podle informací z kuloárů je to práce Jana Němce a jeho týmu, který během předsednictví šéfoval skupině o čipech. V rozhovoru pro Lupu popisuje, co se dělo.
Jak jste se k práci na Chips Actu dostal?
K Chips Actu jsem se dostal na poslední chvíli. Několik měsíců před začátkem našeho předsednictví v roce 2022 mě kontaktovali lidi, se kterými jsem spolupracoval během předchozího českého předsednictví. Po jeho skončení v roce 2009 jsem byl jeden z mála, kdo v Bruselu zůstal. Přišel jsem s tím, že budu takový ten pan „chytrý“, co už to jednou zažil. To byla tedy moje představa. Stal jsem se koordinátorem rady pro dopravy, energetiku a telekomunikace. A pak se také rozhodlo, že budu předsedat skupině o čipech.
Kdy se na Chips Actu začalo dělat?
Evropská komise se tím začala zabývat na podzim roku 2021, když začaly problémy s covidem, nedostatkem čipů a tak dále. Návrh byl napsaný během jednoho měsíce, což je na Komisi rychlost světla. Návrh se předkládal bez veřejných konzultací a bylo to na něm vidět. Museli jsme řešit řadu věcí, které by se konzultacemi podchytily. Také nebyla udělána dopadová studie. Tato rychlá práce se projevila ve vyjednávání. Na Chips Act byl obrovský tlak z mnoha úrovní. Byl to velký koníček eurokomisaře Thierryho Bretona.
Co se dělo pak?
Návrh Chips Actu byl předložen v únoru 2022. Francouzi ho začali projednávat. K mému překvapení s tím nic moc neudělali, jedním z důvodů byly tamní volby. Od února do června se nic moc nedělo, jednání běžela na expertní úrovni. České předsednictví to v červenci přebíralo víceméně na začátku. O tom, že budu předsedat pracovní skupině k čipům, jsem se dozvěděl někdy začátkem května. Musel jsem si udělat vhled do problematiky. Šlo o základní přehled, nestudoval jsem fyziku a podobně, na to jsem měl lidi v Praze.
Následně jsem si během května a června udělal plán celého „fajlu“. Osmdesát procent úspěchu je plánování, dvacet procent jsou kontakty. Zcela zásadní je plánování pracovních skupin. Kontakty jsem tehdy v tomto oboru neměl žádné.
Čipy byly jednou z priorit českého předsednictví a ministra Síkely. Už v červenci jsme měli kompletní plán na celé předsednictví. Obešli jsme všechny lidi v Bruselu, kteří s tím měli mít co dočinění, hlavně Komisi. Na každé schůzce jsme měli ředitelku z Komise, což nebývá zvykem a dokazuje to prioritu, jakou celé téma mělo.
Dále jsme udělali takzvaný speed dating, kdy si po jednom pozvete členské státy a řeknete jim, o co půjde. Pak začaly probíhat pracovní skupiny. Z toho pak vypadávaly problematické okruhy. Státy začaly říkat, že Chips Act podporují, „ale“.
Co to bylo za problémy?
Prvním problémem byla definice first-of-a-kind, tedy jaké čipy bude Chips Act řešit. Některé státy říkaly, že se máme soustředit pouze na high-end a budoucnost. To chtěla také Komise, která za každou cenu chtěla v Chips Actu mít mimo jiné kvantové čipy. Státy, které mají silný automobilový sektor a průmysl obecně, tam ale chtěly i starší čipy, jež se používají v autech a podobně. Definici jsme rozšířili, vejde se do ní v podstatě vše. Důležitý je prvek inovativnosti.
Dalším tématem byl takzvaný efekt spillover. Menší státy tušily, že výstavba fabrik proběhne ve větších zemích, které si to budou moci dovolit. Zároveň z toho tyto menší státy chtěly mít užitek, tedy aby se to z Německa a spol. přelilo jinam. Tahounem tohoto přelévání investic bylo Polsko, ale také my.
Problémem byl dále třetí pilíř týkající se krizového mechanismu. Komise chtěla zasahovat do trhu tím, že by mohla nařizovat, jaké čipy vyrábět v případě jejich nedostatku. Dále Komise neměla přehled, jak vypadá dodavatelský řetězec a neměla možnost vycítit, že se blíží krize. Komise tedy chtěla informace, firmy ale takto citlivé informace poskytovat nechtěly.
Nejvíce problémovou částí byl rozpočet. Komise navrhla 3,3 miliardy eur jako přímou podporu. Nic nebyly takzvané „fresh money“, peníze se vytahaly z různých šuplíků, většina z nich se týkala vědy a výzkumu. Na začátku listopadu jsme věděli, že rozpočet může celý Chips Act ohrozit. Existoval plán na částečnou dohodu, kdy se dohodne text, ale rozpočet necháme stranou. Dopadlo to klasickou bruselskou obezličkou. Snížili jsme rozpočet o 400 milionů eur a dalo se prohlášení všech členských států, že Chips Act je prioritní případ a že vyzýváme účastníky trialogu, aby našli zbývajících 400 milionů. Toto prohlášení otevřelo možnost dohody. Na začátku prosince proběhla Rada, kde se to jednomyslně odsouhlasilo.
V rámci českého předsednictví jsme nakonec dosáhli dohody mezi členskými státy. Po nás to přebralo Švédsko, které začalo vyjednávat s Evropským parlamentem. Švédové potřebovali najít 400 milionů eur, které chyběly. Jeden ze zpravodajů chtěl silný text o ochraně duševního vlastnictví. Do poslední chvíle nechtěl ustoupit. Nakonec se to podařilo a v září by text měl vyjít v úředním věštníku.
Podle zainteresovaných osob by bez vašeho zapojení Chips Act stále nebyl hotový a putoval by bruselskými útrobami. Jak jste toho dosáhl?
Často jsem nebyl oblíbený a tlačil jsem na pilu. Chtěl jsem to celé mít pod kontrolou. Vyvíjel jsem tlak na členské státy, často jsme se setkávali. Nastavil jsem plán a toho jsem se snažil držet, mimo jiné v rámci každotýdenních jednání. Situaci jsem měl pevně v rukou a nechtěl jsem, aby mi do toho někdo moc mluvil.
Udělal jste si nějaké nepřátele?
Neměl jsem moc dobrou kamarádku na právní službě Rady EU. Tato paní nám právní věci spíše komplikovala. Místo alternativ, jak je řešit, říkala, že něco nejde a podobně. Často nám do toho házela vidle.
Pak mě asi neměli moc rádi někteří atašé. Kolega z Malty dělal u dalších „fajlů“ a já se snažil mít jednání hodně často, což se mu krylo s dalšími projekty. Na druhou stranu jsem všem dával hodně času, aby záležitosti konzultovali se svými státy, a byl jsem transparentní. Tlak tam byl, ale byl uříditelný.
Kolik lidí z Česka se na Chips Actu podílelo?
Největší podporu dělalo Ministerstvo průmyslu a obchodu, které mělo tuto agendu v gesci. Expertním číslem jedna byl Patrik Budský z týmu ministryně pro vědu Langšádlové. Pokud jsem se potřeboval zeptat na něco odborného, zejména během draftovacích částí, šel jsem za ním. Já nejsem odborník na polovodiče, a když si Evropská komise přivedla tři lidi, kteří neřeší nic jiného než čipy, byl jsem slabší hráč. Proto jsem měl Patrika na drátě, byl schopný věci vysypat z hlavy. Celkově se z Česka na Chips Actu podílelo asi deset lidí.
I z politické úrovně to bylo dost sledované téma. Kdykoliv byl ministr Síkela v Bruselu, o Chips Act se zajímal. Naprostou prioritou našeho předsednictví nicméně byla energetika, panu Síkelovi toto téma sebralo asi 95 procent času, což bylo vzhledem k rusko-ukrajinské situaci zcela logické. Z velké části jsem tedy roli vzal na sebe. Za projekt jsem byl zodpovědný, takže jsem si ho uřídil.
Česko tedy dokázalo vyjednat Chips Act. Dokáže ho teď i využít?
Pokud z Chips Actu budeme chtít něco vytěžit, bude to chtít nasazení leadershipu a vyvinutí větší aktivity. Vlak pomalu odjíždí a ostatní země konají. Šanci vidím v regionech jako Brno a Rožnov pod Radhoštěm (elektronové mikroskopy, Meopta, Onsemi, CEITEC a podobně – poznámka redakce). Lidí ve státní správě nemáme málo, ale neumíme si říct priority a vyvinout aktivitu.
V první řadě by tady už dávno měla být národní polovodičová strategie (připravuje ji koncem roku založený Národní polovodičový klastr – poznámka redakce). Když jsme začínali s Chips Actem, zúčastnili se toho lidé od Ivana Bartoše (Piráti), Heleny Langšádlové (TOP 09) a Ministerstvo průmyslu a obchodu. Kdyby se energie spojila, strategie už by byla. Ale jsem skeptický. Momentum v Bruselu vyprchává. Navíc tam brzy budou volby a nikoho nebude zajímat nic jiného.
Národní polovodičový klastr a další čipové aktivity v Česku vykřesal Stanislav Černý a jeho okolí. Pracují i na dané strategii a bez něj by nejspíše nebylo nic.
Ano, je to tak. Ale on není politik s potřebnou silou. Ale aktuální české prostředí neumím příliš komentovat.
Jihomoravský radní pro vědu, výzkum a inovace Jiří Hlavenka chce z Chips Actu získat kompetenční čipové centrum. Máme šanci?
Kompetenční centra jsou místa, která by firmám měla umožňovat přístup k informacím nebo výrobním linkám. Typicky by mohlo jít o vyspělou linku k výrobě prototypů čipů a podobně. Mohlo by jít o takový menší IMEC (legendární centrum v Belgii, kam se jezdí nachytřovat Intel, TSMC a řada dalších – poznámka redakce). Pokud téma kompetenčního centra někdo potáhne, šance je velká.
Mluví se také o takzvaném European Chips Infrastructure Consortium (ECIC).
To je ještě silnější inovační centrum. Půjde o subjekt s právní subjektivitou a rozpočtem, který si bude moci sáhnout na více věcí než kompetenční centrum. Panu Hlavenkovi jsem navrhoval, ať ECIC zváží. Kdo chce být velký hráč, měl by se o ECIC zajímat. Není překvapivé, že kolem toho dělají hlavně právě Belgičané hostící IMEC.
Zmínil jste efekt spillover, tedy přínos investic ve velkých zemích i pro ty menší. Je to něco, z čeho Česko bude těžit?
Spillover znamená třeba to, že když se postaví továrna TSMC v Drážďanech, bude potřebovat centra na design čipů z Česka a elektronové mikroskopy z Brna. Osobně si myslím, že Česko by se mělo zaměřit právě na tyto sekundární efekty přicházející z velkých států.
Německo, Francie a Itálie při vyjednávání o Chips Actu od začátku chtěly velké fabriky. Tyto státy říkaly, že těm menším nějaký spillover efekt poskytnou, ale chtěly se soustředit hlavně na investice. Snažili jsme se napsat kompromisní text. Debatovali jsme i o tom, jestli tam slovo spillover bude. Polsko chtělo, aby se tento pojem specifikoval a byla u něj napsaná konkrétní částka, která se přelije do sousedních států.
Evropská komise mluví o tom, že Chips Act přinese 43 miliard eur, což se neustále opakuje i v médiích. To ale nejsou peníze z EU, ta poskytuje pouze kolem tří miliard eur. Kde se tedy těch 43 miliard eur vzalo?
Je to konstrukce Evropské komise, aby se přiblížila americkému Chips Actu (tam federální vláda posílá 52 miliard dolarů – poznámka redakce). Komise spočítala investice, které jsou teoreticky možné a které by mohly nastat. Je to hypotetická částka, do níž jsou započítány výzkumné projekty, inovační centra nebo vzdělávání. Rozpočet z EU je 3,3 miliardy eur. Komise spoléhá na členské státy, že do toho zbytek peněz dají, což se děje hlavně v případě Německa (veřejná podpora Intelu, TSMC, Infineonu a dalším dosahuje na dvacet miliard eur – poznámka redakce). Peníze půjdou od členských zemí, které si mohou dovolit státní pomoc.
Jak se do vyjednávání kolem Chips Actu zapojovaly čipové firmy?
Probíhalo lobování na různých úrovních. Firmy v Bruselu buď mají své lidi, nebo na to jdou přes asociace typu SEMI. S těmito organizacemi jsme byli každý týden v kontaktu. Firmy si nás také samy obcházely a posílaly nám své pozice. Obecně je jednodušší mluvit s asociacemi, protože sdružují více firem a dávají jejich společná stanoviska.
Firmy také obcházely své státní úřady, v Česku hodně Ministerstvo průmyslu a obchodu. To pořádalo kulaté stoly pro oblast elektroniky, na který jsem o Chips Actu chodil reportovat a zároveň sbíral názory od firem.
Na co podniky nejvíce upozorňovaly?
Je třeba říci, že jsem vždy měl velmi na paměti, co na naše návrhy řekne byznys. Bylo důležité neodmávat něco, co by mohlo představovat problém.
Jak už jsem říkal, prvním problémem pro firmy bylo vymazat takzvaný třetí pilíř týkající se poskytování informací z dodavatelského a výrobního řetězce, aby Evropská komise mohla mít přehled o případných problémech a nedostatcích komponent a mohla co nejdříve reagovat. Soukromý sektor samozřejmě svá citlivá data zveřejňovat nechce, z více důvodů.
Firmám jsem naznačoval, že pokud přijmou státní podporu, musí něco dát na oplátku. Komisi chybí informace z výrobního sektoru, takže firmy musí otevřít karty. Říkal jsem, ať s vymazáním třetího pilíře nepočítají. S tím souvisela administrativní zátěž. Původní definice reportování firem byla složitá a cílem bylo její zjednodušení, hlavně aby se tolik nezatěžovaly menší a střední firmy.
Dále se dost diskutovaly nástroje, pomocí nichž lze během krize spustit třeba společné nákupy. Řešila se i možná kontrola polovodičového exportu. Další věc, která firmy nejvíce zajímala, byly peníze, na které si budou moci sáhnout.
Velkým tématem byl rovněž zmiňovaný pojem first-of-a-kind. Česko tlačilo na co největší rozšíření této definice, aby tam spadly i low-end čipy vhodné třeba pro průmysl. Při předsednictví jsem to nemohl z důvodu nezaujatosti otevřeně prosazovat, ale myslel jsem na to a musel jsem to zohlednit.
Jakou jste na naše předsednictví měli zpětnou vazbu?
Asi takovou, že jsme byli jedno z nejlepších předsednictví za poslední léta. Předsednictví bylo skvěle zorganizované, až někdy přeorganizované. Řada ministrů si to odpracovala, například pana Síkelu to vyloženě bavilo. Někdy byl tlak na dohodu daných projektů enormní. Některé kompromisy jsme uzavřeli na sílu a snažili se je uzavřít před skončením předsednictví (uspěchanost se kritizovala třeba u AI Actu – poznámka redakce).
Dělal jste někdy na něčem podobné velkém?
Takto významný geopolitický případ jsem nikdy nedělal. Snad kromě balíčku mobility, to bylo podobně velké. Ale tam jsem figuroval jako lobbista. Tehdy šly proti sobě dva bloky států, bylo to velmi rozdělující téma.
Budete v tématu polovodičů a čipů pokračovat?
Nyní pracuji sám na sebe jako nezávislý konzultant v Bruselu. Jedním z mých klientů je firma z oblasti polovodičů, takže bych se toho rád držel. Vedle dopravy se chci věnovat i čipům.
Chci odebírat newsletter
