„V Česku padl první alternativní trest za softwarové pirátství,“ tvrdí Business Software Alliance (BSA) v tiskové zprávě, kterou v pondělí převzala většina českých médií. Až dnes se na Technetu objevila kritičtější verze události, která souhlasí s tím, co jsme zatím zjistili my.
BSA ve své zprávě popisuje příběh třicetiletého skladníka Jakuba F. odsouzeného okresním soudem v Litoměřicích za pirátské sdílení filmů a softwaru. Pod hrozbou, že bude muset zaplatit škodu 5,7 milionu Kč, se nechal přesvědčit k natočení videa, ve kterém sám účinkuje. Dramatický hlas herce Michala Dlouhého přitom v podkresu popisuje, jak se muž od warezu dostal před soud.
Pokud video na YouTube získá do dvou měsíců 200 tisíc zhlédnutí, slibuje mu BSA prominutí náhrady škody. Tedy většiny – jak Lupě potvrdil mluvčí BSA Jan Hlaváč, mladík už několik desítek tisíc korun zaplatil.
„On výši škody akceptoval a my jsme se s ním dohodli na mimosoudním vyrovnání,“ říká Hlaváč. Ona dohoda je v celém případě podstatná. Litoměřický soud totiž Jakuba F. k žádné náhradě škody neodsoudil.
Škoda je to, co si řekneme
Jakub F. byl podle verdiktu dlouholetým členem warezové komunity. Od roku 2009 do roku 2013 nahrál na úložiště celkem 7 049 položek – programů (hlavně Windows 7 a Windows 8) a filmů – a odkazy pak sdílel na warezových fórech. Sdílením si za celou tuto dobu vydělal 7 220 Kč.
Litoměřický soud jej loni v září podle verdiktu, který má Lupa k dispozici, odsoudil ke třem letům vězení s podmíněným odkladem na tři roky a také k propadnutí notebooku, externího disku, harddisku a několika DVD. Toť vše.
Poškozené firmy (Microsoft, Playman, Bontonfilm, Cinema City Czech, HBO, Sony Music, Twentieth Century Fox atd.) pro soud samozřejmě odhadly výši škody celkem na skoro 9,5 milionu Kč – nejvíc Microsoft (5,7 milionu), pak Česká protipirátská unie (3,7 milionu, za skupinu audiovizuálních firem) a herní Playman (137 tisíc).
Jenže soud jejich výpočty nepřijal a s řešením výše škody a její náhrady je odkázal na případný civilní spor. Důvod? Výšku škody není možné určit pouhým sečtením částek, za které se software či filmy prodávají, stojí přímo v rozsudku:
K prokázání výše uplatněného nároku na náhradu škody předložili poškození listinné důkazy, tedy doklady poukazující, za jaké částky poškození své produkty prodávají. Soud však shledává, že není možno vycházet pro závěr o výši způsobené škody toliko z částek tvrzených poškozenými, je nutno výši škody prokázat bez důvodných pochybností, k čemuž je potřeba užít objektivní důkazy, což je v daném případě s ohledem na výši údajně způsobené škody znalecký posudek. Neboť by jeho zajištění trestní řízení neúměrně protáhlo, což nelze připustit, soud poškozené v dikci §229 odst 1 tr. řádu s uplatněním nárokem na náhradu škody, jejíž výše nebyla spolehlivě prokázána, odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokud vám to něco připomíná, jde asi o lednové rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nepřípustnost výpočtu škody potvrdil v kauze Reného Rozmahela. Proč tedy BSA systém „počet kopií krát cena“ nadále používá? Podle Hlaváče šlo v Rozmahelově případu o filmy, ale škoda u softwaru se prý počítá jinak:
„Metodika počítání škod u filmů je podle mě výrazně odlišná. V případě softwaru je to výrazně snazší, protože se počítá se standardními cenami. Na druhou stranu je fakt, že kdyby Jakub F. výši škody neakceptoval, je samozřejmě otázka, jak by rozhodl civilní soud. Proto se v případě firem snažíme soudům vyhnout,“ říká.
Není divu, když i okresní soud v Litoměřicích vlastně potvrdil, že si firmy výši škody cucají z prstu tak, aby byla co nejvyšší. Připomeňme, co v této souvislosti řekl v Rozmahelově případu zmíněný Nejvyšší soud:
Tvrzení soudu prvního stupně o konkrétní finanční ztrátě jednotlivých nositelů práv chráněných autorským zákonem stojí totiž na čistě hypotetickém a nijak nepodloženém základě, že každý uživatel Internetu, který si zdarma stáhl z datového úložiště konkrétní film nebo jiný audiovizuální nebo hudební záznam, by si jinak koupil jeho legální DVD nebo CD nosič.
Na pranýř!
Je jasné, že Jakub F. porušil sdílením autorsky chráněných děl zákon a že ho za to soud potrestal. A je asi lidsky pochopitelné, že pod iluzorní hrozbou, že bude muset platit 5,7 milionů, raději přistoupil na zdánlivě jistější mimosoudní variantu, než by trávil další měsíce po dalších soudech a nevěděl, jak dopadne.
Je ale také jasné, že mu BSA slíbila „odpustit“ peníze, které by nakonec pravděpodobně vůbec nezískala – jednak výši škody neurčil civilní soud a za druhé by Jakub F. zřejmě nebyl schopný požadované miliony splatit. A nejen to: postavila mu moderní verzi středověkého pranýře, na kterém má veřejně vykoupit svoji vinu.
„Velmi nám šlo o to, aby byla zachována jeho důstojnost,“ nesouhlasí s tím Hlaváč. „Od začátku jsem trval na tom, že bych nerad dělal nějaká pranýřující videa, kde by se ten člověk omlouval. Šlo o to, aby filmovou zkratkou zprostředkoval to, co zažil.“
BSA přitom používá své obvyklé zbraně: manipulaci s pojmy. „Alternativní trest“, který evokuje soudní rozhodnutí, tak vlastně není ani alternativní, ani trest, ale jen mimosoudní dohoda. A „prokázaná výše škody“ vlastně není vůbec prokázaná, naopak jde o soudem zpochybněný výpočet Microsoftu.
A to vše – včetně dramatického vyznění videa – míří k tomu, jak v lidech vyvolat strach. Znovu se tak nabízí otázka: mají firmy jako Microsoft v 21. století tyhle středověké metody zapotřebí?